Den dvacátý čtvrtý (25.7.) – 290 km
Přestože vstáváme už v pět hodin ráno, vyrážíme jako obvykle s notným zpožděním. Kluci jsou unavení, a tak poprvé zakouším pravý iránský chaos na silnicích na vlastní kůži. Dostat se do překotného tempa bez pravidel nebylo zas tak těžké. O dost horší to začalo být ve chvíli, kdy jsme vjeli do Mashadu, pětimilionového mraveniště, kde se všech pět pruhů z původních dvou přelévá v jeden velký nepřehledný tok, který si žije vlastním životem zcela podle svých pravidel. S vypětím všech nervů dojíždím až na dohodnuté místo naší schůzky s Masoudem a městský ruch s radostí přenechávám Tomášovi. Mezitím jsme nechtěně zaujali dvě místní Iráčanky, které se rozhodly si s námi za každou cenu popovídat, a to i navzdory naší jazykové bariéře. Brzy nás přesvědčují o tom, že mezi lidmi ve skutečnosti žádné bariéry neexistují a kdo chce, ten si cestu najde. Vzápětí si nás nachází Masoud a směřuje nás na turkmenskou ambasádu. Při poslechu naší hudby prohlašuje, že takovou tu označují za satanistickou a my se horkotěžko snažíme nalézt alespoň jedno album s jiným žánrem. A pak to přišlo. Rychle a bez varování. Skřípění plechů a my bez dechu zkoprnělí v sedačkách. Ne nadarmo je Irán zemí s největším počtem úmrtí na silnicích. Tentokrát jsme z toho všichni včetně Klenota vyvázli bez zranění. Jen tuctová tlačenice na kruháči, kdy něco jako pravidla přednosti v iránské dopravě neexistuje. Jede prostě ten, kdo si to vydobude, má rychlejší odpich, větší auto a nebo je sebevrah. Turkmenskou ambasádu nacházíme hned vedle afghánské. U obou je překvapivě živo. Zjišťujeme, že jsme se strefili přesně do toho jedinného dne, kdy mají otevřeno pro firmy zajišťující víza, ale ne pro jednotlivce. Netrpělivě vyčkáváme. Po několikahodinové frontě se nám dostává kýžené odměny v podobě nové nálepky v pasu a jako bonus nám vytyčují přesně tu cestu, o kterou jsme si zažádali (což vůbec není samozřejmostí). Hurá, Pekelná díra nás nemine! Naše nadšení po vysilujícím dopoledni je umocněno návštěvou falafelárny, kde si dotváříme kebab přesně podle naší chuti (aneb kebab DIY). Masoud nás pak zve k sobě domů, kde už na nás čeká jeho žena Atefe s výbornou domácí ledovou mentolnádou. Předtím se nám ale daří ještě dva výtečné kousky v intervalu půl minuty. Nejdříve Tomáš zaparkoval do stromu a hned nato jsem Michalovi do dveří břibouchla prsty. Masoud s Atefe nám nabídli, že u nich můžeme přespat a my nakonec po dlouhém rozvažováí tuto velkorysou nabídku přijali. Docela jsme si oddechli, že dnes už Klenota můžeme nechat odpočívat a v duchu jsme doufali, že zítra se dostane do lepší nálady. Odpoledne vyrážíme všichni společně nadzemním metrem do parku. Atefe mi půjčuje své manto, dlouhou košili pod zadek s dlouhým rukávem, a tak zatímco mi všude jinde v Iránu říkali, abych to s tím zahalováním nepřeháněla a odvrstvila se, v Mashadu, nábožensky významném místě, si ještě jednu vrstvu přibírám navíc. Zdejší metro je pro nás zážitek sám o sobě. Zatímco kluci jdou s Masoudem na jeden konec vagónu, my s Atefe nastupujeme na konci opačném. Ukazuje se, že vagón je dělený a jedna třetina je v něm vyhrazena pouze pro ženy. Zbylé dvě třetiny jsou sice převážně pro muže, ale se stále větší uvolněností ve společnosti se začínají ženy osmělovat a cestují tak i v části smíšené. Stejný princip nás čekal i při cestování autobusem. Po cestě se k nám připojila kamarádka Sára a my strávili odpoledne v rozlehlém parku. Přestože jsme chtěli ještě vidět hrobku Imáma Rézy, byli jsme po dnešních zážitcích natolik unavení, že jsme nakonec byli rádi, že jsme se vrátili rovnou na byt. Atefe nám uvařila výbornou večeři a my se poté pokusili navázat spojení přes Skype s našimi milujícími a podporujícími rodiči, kterým jsme se v zájmu zachování napětí a logiky dějové linie snažili většinu našich zážitků utajit. Netušili jsme však, že se i z téhle záležitosti vyklube dosti dobrodružná a úsměvná epizoda. Navázat spojení se sice zadařilo, ale náš videohovor probíhal jaksi jednostraně, a tak zatímco my jsme mohli mluvit bez obtíží, rodičové se museli s cyužitím chatu zároveň pocvičit i v gestikulaci. Bohužel to odnesla i všechna naše domácí zvířátka, která byla nucena se přes veškerý vynaložený odpor ocitnout na pár vteřin v záři reflektorů. Poprvé jsme na cestě silně pocítili stesk po domově a také neskutečnou vděčnost za veškerou podporu a lásku, které se nám od našich blízkých dostalo. A také obdiv k jejich síle a statečnosti nás nechat vylétnout do světa, zatímco nás všichni ostatní měli za nezodpovědné blázny a rozmařilé snílky.

(P.S. Milý tatínku, píšu jak drak a pořád to je jaksi málo. Mám štěstí, že se teď můžu alespoň vymlouvat na nemožnost připojení k internetu. Ale neboj, sepíšu to všechno. A až fakt bude ten internet, tak to i přidáme. Čestný skautský.)