Den třicátý pátý (5.8.) – 227 km
A že nám ten den pěkně začíná! -Ták pane řidiči, ukažte mi doklady.- Zatraceně. A to jsme si přitom dávali takový pozor! Klenot musí vypadat jako retro kousek z dílny Maybachu, protože nám policajti nasolují pokutu dvě stě dolarů za údajné překročení rychlosti o šestnáct kilometrů v hodině. -No ale prosím vás. Vždyť tohle auto ani tolik jet neumí!- Marnost nad marnost. Že se jedná o vymáhání úplatku a ne zákonné pokuty, je nám jasné ve chvíli, kdy po zabavení řidičáků dodávají, ať si tu pokutu jedeme nejdřív zaplatit do dvě stě kilometrů vzdáleného Dushanbe, ale že tam nás to vyjde na mnohem víc. A nebo jim to můžeme zaplatit tady na ruku. Začíná hra o čas a o peníze. Času máme dost. Nakonec to usmlouváváme alespoň na pět set somonů, což je ale v přepočtu na naše pořád velká pálka (1500,-). Naštěstí se nám tím dostává i velikého ponaučení – příště s sebou vézt mezinárodních řidičáků víc. Nemáme peněz nazbyt, a tak odteď jedeme jako připosraní, protože vesnice střídá vesnici a třicítka čtyřicítku. Ostatní řidiči tu na pravidla naprosto kašlou, a tak jim z nás pěkně tečou nervy. V Kulobu nabíráme zbytek zásob a po hodinovém bloudění při hledání zkratky se do něj opět vracíme a konečně míříme správnou cestou do hor. Sotva jsme vystoupali pár čísel nad obzor, musíme zastavit a necháváme vychladnout motor. Takhle Pamír těžko zdoláme, když nejsme schopní vyjet ani první kopec. Už z dálky na nás troubí nový přísun naděje v podobě našich italských přátel z hranic. Z auta neohroženě vyskakuje Mekgajvr Renato s krásnou ženou Monikou, dvěma dětmi a kamarádem Nicolou a chlapi se společnými silami prodírají džunglí v motoru. Seštelovat, vyštelovat, rozštelovat, párkrát do toho bouchnout kamenem a Klenot už si zase spokojeně pobrukuje. Do Pamíru tak vyrážíme společně. Bez problémů procházíme vstupní kontrolou do pamírské oblasti, na kterou je třeba zvláštních povolení. Jsme teprve na začátku a už se nám odkrývají neskutečné výhledy. Za první větší vesnicí je zasypaná cesta sesunutým kusem skály. Prý to do dalšího dne odstraní, a tak se vracíme do vesnice a kempujeme v poli kus za ní. Místní si nás hned přišli obhlídnout a zjistit, co jsme zač. Mezitím nám Monika vaří k večeři pravé italské špagety s rajčatovoolivovou omáčkou a ze společných zásob vytváříme královskou hostinu. Ještě k tomu má dnes Monika narozeniny, a tak se nám náš kousek Itálie proměňuje navíc i v narozeninovou oslavu. K dokonalosti už jen stačí lehnout si pod nebe obsypané hvězdami a v noci nezmrznout.

Den třicátý čtvrtý (4.8.) – 248 km
Ráno míjíme místního domorodce, kterému ne a ne nastartovat auto. Protože s tím sami máme bohaté zkušenosti, přikládáme ruku k dílu a daří se nám jej roztlačit. Za odměnu na nás na dalším kopci čeká s obří bandaskou medu, z které nám dává ochutnat. Po pár kilometrech ho míjíme znova, tentokrát jak zastavuje na obřím trhu v Denovu na ulici, na který se sjíždějí všichni lidé z přilehlých vesniček. Přestože jsme původně čekali město, Denov nám opět víc připomíná vetší vesnici. Protože v celém Uzbekistánu není benzín na benzínkách běžně k dostání, kupuje se podél silnic od lidí, kteří ho prodávají v petkách. Na dotankování plné nádrže nám tak donesli osmnáct lahví v různých velikostech. A hurá na hranice s Tádžikistánem! Vzápětí se ukázalo, že nás z Uzbeku zas tak rychle nepustí. Jsme zaseklí před hranicemi a vojáci nás odmítají pustit dovnitř s tím, že musíme počkat. Naštěstí v tom čekání nejsme sami, a tak se seznamujeme s italskou rodinou mířící do Pamíru. Zkoušíme fígl s hudbou, ale Ozzy očividně nefunguje tak dobře jako diskotékové vypalovačky. Trochu se děsíme toho, jak to bude vypadat uvnitř, když se nás snaží takhle vydeptat už předem. Po hodinovém čekání nás čeká důkladná prohlídka všech věcí. Tentokrát mají vyčleněné speciální stanoviště zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Po běžné prohlídce příručních zavazadel nás paní prohledávačka posílá ve čtyřech do malé místnůstky a bere si igelitovou rukavici. Ne, nežertuju. Naštěstí z mého zděšeného výrazu pochopila, že ať už se chystá dělat cokoli, po dobrém to se mnou nepůjde, a tak mě raději prohledala pouze přes oblečení. A rychle odsud pryč! Kdepak, tak lehce to nepůjde. Díky obědové pauze nás nechávají čekat na chodbě a odmítají pustit dopředu či zpět. A tak zatímco my trčíme uvnitř, naši řidiči mezitím úspěšně prošli kontrolou auta a teď na nás musejí čekat venku a zase nesmí dovnitř. Aspoň že na sebe můžeme mávat přes prosklené dveře a navzájem si posunkovat, co si o tom celém myslíme. Tak přeci jen nás nakonec pustili. Naše nadšení, že máme konečně jednu hranici za sebou, rychle vyprchává, jen co se dostáváme na hranici druhou. Po tříhodinovém čekání se tu najednou objevuje cyklista Honza. Není divu, že nás tímhle tempem předjíždí i cyklisti. Kdepak asi soudruzi udělali chybu? Ukazuje se, že se jim nedaří vyplnit v počítači formuláře pro auta a vytisknout je. Co naplat, že tu jsou dva ajťáci, kteří by jim s tím mohli pomoct, tohle je přísně tajnej systém a ještě by jim ho vykoukali. Kdepak. Sednout a čekat. A tak se to řeší dobrou starou metodou. Když to nejde po telefonu, alespoň se volá někdo, kdo tomu rozumí. To ovšem znamená další čekání. Tadá! Po dobrých pěti hodinách za námi přicházejí vojáci a vítězoslavně nám podávají jeden list papíru s razítkem. Rychle bereme nohy na ramena, než si to zase rozmyslí. Ale že jsme toho dneska stihli! Alespoň že tu jsou pěkné silnice. A vesničky tu vypadají jako v Čechách. Jéje, tady je pěkně. Z večera vjíždíme do Dushanbe a nestačíme zírat. Po tolika velkých městech na mapě, ze kterých se nakonec vyloupla jen přerostlá vesnice, jsme zase v moderním velkoměstě. A je to docela šok, vidět, jak se na pohybujících billboardech míhají upoutávky na nový Star Trek. U večeře je nakonec rozhodnuto. Zítra vyrážíme do Pamíru! A tak je možné, že se jedná o naši večeři poslední. Tentokrát nechceme podcenit přípravy, a tak se vyzbrojujeme obstojnou sumou peněz, vykupujeme zdejší obchod s jídlem a benzín bereme i do kanystrů. K naší nelibosti zjišťujeme, že jsme v posledním uzbeckém hotelu zapomněli tyče k naší důmyslné vychytávce na vyrábění stínu. Bezva. Teď už je to jisté. Jestli nezahyneme bídnou smrtí uprosřed nehostinných pětitisícovek tady, tak v Mongolsku dozajista pojdem vedrem.

Den třicátý třetí (3.8.) – 332 km
Nastal čas loučení. Rozpojují se nám cesty s Ralphem a Brunem, a tak dál už zase míříme jen v naší staré dobré osvědčené sestavě. Neohroženě se ženeme ku Tádžikistánu skrze překrásnou hornatou krajinu pestrobarevných hornin a písčitých plání s malými vesničkami, ve kterých pobíhají potulní psi připomínající pouštní vlky a kde děti u silnice prodávají kyblíky přeplněné jablky a kousky chleba a laskominy v igelitových sáčcích. Projíždíme velkou spoustou policejních stanovišť, kde si vždy do papírového notesu vypisují údaje z pasů a zase nás nechávají pokračovat v cestě. Stmívá se, a tak si začínáme hledat místo ke kempování. Chceme se schovat před zraky aut projíždějících okolo, ale na rozlehlých pláních, kde se za obzorem vždy vynoří další malá vesnička, to není zase tak snadný úkol. Poprvé prověřujeme Klenotův offroadový podvozek a troufáme si na takový terén, kde bychom se bejvali zapíchli raz dva. Skrze ďuzny a prolákliny se šplháme do kopce a na vrcholku se nám po levici odkrývá výhled na takový sráz, až se nám z toho tají dech. Tam by nebylo dobré zahučet. Napravo žene pastevec své stádo domů. Tak jsme zase odhaleni a místo ke kempování nic moc. Rozmýšlíme se co dál. Mezitím se setmělo úplně a pastevec míří naším směrem. Dva metry od nás se shýbá k zemi a my vidíme, jak si do ruky bere ten největší kámen, jaký je zrovna po ruce. A jde přímo k nám. Po překonání prvotního šoku se mu zběsile snažíme vysvětlit, že jsme jen turisti a že si hledáme místo k přespání. Zatímco on přímo u našich dveří upouští kámen z ruky, nám padá pěkně velký balvan ze srdce. Zkoumavě si prohlíží nás i naše auto a potom se jeho tvář rozjasňuje v srdečném úsměvu plného samých zlatých zubů a zve nás k sobě domů, abychom přespali tam. Jeho velkorysou nabídku odmítáme a říkáme si, že raději ještě ten nějaký kus popojedem. Nakonec přespáváme v autě kus za Boysunem poblíž jedné policejní hlídky uprostřed pobíhajících psů a spících oslů vestoje podél silnice.

Den třicátý druhý (2.8.) – 300 km
Vydáváme se na cestu a do Samarkandu se dostáváme až v pozdním odpoledni. Náš komfort v uzbeckých hotelích má sice sestupnou tendenci, ale na naše spacákové poměry je to pořád hodně luxusní záležitost. Navíc jsme ubytováni jen kousíček od Rejistanu, perlou mezi náměstími. Zcela nechtěně opět obcházíme zákon a dovnitř se dostáváme načerno za menší úplatek šéfa ostrahy. Že se jedná o běžnou praxi, se zpětně dozvídáme od cestovatelů v hotelu. Mezi hosty tu také potkáváme českého dobrodruha Honzu, který na kole objíždí postupně snad celý svět. Večer tak všichni společně vyrážíme na večeři, kdy vlastně skoro nikdo netuší, co si objednal. Přestože je majitel restaurace nesmírně ochotný, komunikační bariéra je značná (čemuž dost možná napomáhalo i hltavé sledování uzbecké telenovely veškerým restauračním personálem). Když Míšovi s Brunem do dvojice přinesli celé upečené obří kuře, které bezesporu ještě před chvílí pobíhalo okolo, mohli jsme si oddechnout. Dnes hlady neumřeme.

Den třicátý první (1.8.) – 10 km – R.I.P.
S lítostí vás musíme informovat o tom, že jsme přes noc přišli o jednoho člena posádky. Byl milovaným synem a pro nás dobrým přítelem. Procestoval s námi kus světa, prošel s námi dobrým i zlým a podržel nás ve chvíli, kdy bylo třeba. Stal ses nepostradatelnou součástí naší výpravy a věř, že tě ve svých srdcích poneseme dál, náš myší příteli. Ráda bych napsala, že zemřel klidnou a bezbolestnou smrtí ve spánku, ale nechci vám lhát. Pastička zafungovala.

U snídaně na nás čekalo milé překvapení v podobě dvou slovenských dobrodruhů – Alexe a Mariána, kteří své krajany ihned odhalili podle auta značky prvotřídní kvality. Před hotelem jsme se střetli s domovinou úplně. Díky Klenotovi jsme opět byli odhaleni, tentokrát partičkou českých cestovatelů v žigulech „Zlom vaz“. Ukázalo se, že cestují stejnou trasu, jen v opačném pořadí, a tak nám zvěstovali cenné informace z míst, která nás teprve čekají. V Mongolsku jsou prý nejhorší cesty vůbec. Stále s nejednotným názorem na Pamír vyzvídáme, jaké to bylo tam. S naším autem to prý zvládneme. Jen máme jet tou jižní cestou, protože oni jeli severní a ta teda byla o dost horší, co se týká kvality cest. Opoziční stranu tohle zjištění lehce nahlodává, zatímco propamírskou koalici utvrzuje v tom, že se to zvládnout dá. Jestli se tam skutečně vydáme, bude potřeba auto ještě trochu dotunit. Protože jsme si už na zdejších silnicích místy ozkoušeli, že Klenot courá zadek až příliš po zemi, rozhodli jsme se mu udělat radost drobným plastickým vylepšením. Bek s námi ochotně zajel do místního autoservisu, kde jsme se hned stali středem pozornosti. Mladí kluci ušatí s plným batohem zkušeností hned věděli jak na to. A tak si náš hlavní servisák s Bekem a klukama vzali taxíka a vyrazili na mega blešák autovrakových dílů, zatímco já zůstávám jako dohled u Klenota v servisu. Nevím jak kluci na blešáku, ale my tu rozhodně úspěch sklidili. Brzy mě už všichni znají jménem a snaží se o mě dozvědět první poslední. Gentlemansky, jako zatím ve všech servisech, mi přinášejí židli a když zjišťují, že nemám přítele, hned mi nějakého vybírají ze svých řad. Jen jejich šéf mě asi nebude mít moc rád, že jsem jeho kolektivu naprosto rozbourala pracovní morálku. Naštěstí to tady funguje jinak, a tak místo aby byli přijíždějící zákazníci nabručení, že chvíli trvá, než se jim někdo začne věnovat, zjišťují, proč ten rozruch a se zájmem se se mnou dávají do řeči také. Samozřejmě anglicky neumí pořádně nikdo, ale to nám vůbec nebrání, abychom to nějakou tou lámanou uzbečtinou o ruštinu rukama nohama neposkládali do kupy. Kluci se vracejí z nákupů a přinášejí si sebou masivní tuhé pružiny, které kdysi patřily Volze. Všichni jsme zvědaví, jak tohle chtějí do Klenota dostat. Místní servisáci však zvládnou všechno, a tak za chvíli máme z Klenota zbrusu nový model, který jistojistě nemá nikdo jiný na světě. Stal se nám z něj Lowrider s vystrčeným zadkem, kterému stačí jediná díra na to, aby nás houpal ještě dalších dvě stě metrů. Tlumiče se tak dostali mimo hru a my zvažujeme, co je menší zlo. Přeci jen díry jsou díry a jestli nás čekají ještě horší než tady v Uzbeku, potřebujeme v nich neuváznout. Po dlouhých úvahách si nakonec necháváme namontované pružiny z Volhy, i když si vůbec nejsme jistí, jestli děláme dobře. Když se po čtyřech hodinách dostáváme ze servisu zase zpátky na hotel, přichází konečně na řadu i prohlídka města. Přichází večer, a tak se domlouváme, že tu strávíme ještě jednu noc a do Samarkandu se celá naše parta i s Ralphem a Brunem přesune až zítra.

Den třicátý (31.7.) – 478 km
Vstávám brzy ráno a zatímco kluci ještě spí, jdu si sednout na terasu. Tam už mají pomalu dosnídáno naši tři cestovatelští přátelé, a tak si přisedám a nechávám si také přinést snídani. Když to všechno vyskládali na stůl, nevěřím, že je to jen pro mě. Chleba a sladké pečivo, sýry a salámy, lívanečky s marmeládou, melouny a nektarinky a pak talíř s hranolkami, párky a vajíčkem, jinak také známo jako žlučníková smrt. Řekla jsem si, že budu odvážná. Moje tělo přeci něco vydrží a nebudu přeci celý Uzbekistán jen o chlebu. Ukázalo se, že ač žaludek mám kachní, střeva si prostě vzala dovolenou a nechala mě ve štychu. Kluci akorát vstali ke snídani, a tak jsme se jen vystřídali u stolu a bleskovou rychlostí jsem zahučela do pokoje. To co se dělo potom, nechám plně na vaší představivosti. Nutno jen podotknout, že moje představivost byla na něco takového naprosto nepřipravená a do základů to rozbořilo všechny mé mylné domněnky o tom, čeho je mé vlastní tělo schopné. A taky jsem pochopila úsloví „vysrat se z podoby“. Když jsem po třech hodinách konečně vyšla z pokoje, kluci akorát doštelovávali Ralphovo kolo na Klenotově zahrádce. Všichni na mě byli hrozně hodní a ohleduplní, za což jsem jim byla fakt vděčná, protože i samotná představa celodenního sezení v autě mi připadala nad moje síly. A to nás zase čeká daleká cesta pouští. Do Buchary přijíždíme večer a hledáme hotel Rumi, kam jel Bruno napřed. Ukazuje se, že tenhle hotel je mezi cestovateli hodně populární, protože osazenstvo je ze všech zemí světa. Vítá nás paní majitelka a její syn Bek nám ukazuje, kam zajít na večeři. Jsme v samotném historickém centru Buchary, kde se uprostřed restaurace k nebi majestátně vypíná obrovský strom. Po tom celodenním trmácení jsme rádi, že se můžeme v klidu najíst, vykoupat a místo zasmrádlého spacáku se zas jednou vyspat ve vyvoněné posteli.

Den dvacátý devátý (30.7.) – 112 km
Ráno se na okraji Daşoguzu vydáváme na velké nákupy do obřího bazaru vystavěného do tvaru turkmenského národního symbolu. V kapse nás pálí ještě zbytek manatů, které volají po utracení. Kupujeme základní suroviny včetně největšího balení toaleťáků, co měli na skladě. Kdo ví, jak to bude vypadat v Uzbeku a Tádžikistánu. Výhoda je, že si u toho budeme moct i počíst, protože toaleťáky tu mají recyklované z tiskovin. A pak taky hledáme pastičku na myši. A to nám hlava nebere, když ji mezi vyskládanými sešity pro školáky skutečně nacházíme. Sice na jiném principu, než jsme zvyklí, ale moc na výběr nemáme. Bloudíme po Daşoguzu, a na to, že tu hraniční přechod musí být co by kamenem dohodil, musíme se ptát třikrát na cestu, protože nám každej tvrdí úplně jiný směr. Říkáme si, že policajt by měl být jistota, a tak se ptáme jeho, čímž ho lehce dostáváme do rozpaků. Pak se ale rovzpomněl a posílá nás nazpět. V protisměru míjíme naše staré známé Británce z Mongol Rally a tak nám je jasné, že na jejich přechodě to asi nešlo úplně hladce. Na hranice tak nakonec míříme společně. Radujeme se, že na turkmenské straně před námi není ani autíčko. To by mohlo jít rychle. Ale ne s naším štěstím, a tak kvůli obědové pauze musíme hodinu čekat, než se něco začne dít. A proč bychom si taky nezapiknikovali, že? Vojákům na stráži pouštíme diskopecky z osmdesátých let a s dokoupenými zásobami je čekání taky hned veselejší. Jen co mají oběd za sebou, už už nás pakují i s tou naší sluníčkovou hudbou pryč. Tak takhle se na ně musí! Na uzbecké straně už to tak snadno nejde. Vojáci jsou sice přátelští a hrozně zvědaví, ale nadatlovat údaje o Klenotovi do počítače jim trvá roky. Británce si vzali na kobereček jako první. Spěchají do Chivy na vyhlídkovou věž, která má za hodinu zavírat. Domlouváme, že tam za nimi přijedeme, ale pro jistotu se loučíme podruhé. Zatímco nás nikdo příliš nekontroloval, Klenota si vzali do parády pěkně od podlahy. V duchu se modlíme, aby na ně mezi věcmi najednou nevykoukla myš, kterou vlastně nechtěně pašujeme přes hranice a na kterou nám jaksi chybí veterinnární osvědčení o její myší bezúhonnosti. Soudě podle rozcupovaného odpadkáče v autě ale nemůže být pochyb o tom, že se má čile k světu a že ji to s náma baví. Všechno dobře dopadlo, a tak se i s myší kdesi v útrobách auta zdárně dostáváme do Uzbekistánu. Za hranicemi se snažíme najít nějakou směnárnu, a tak se ptáme místních. Ujišťují nás, že všechno zařídí a než se stačíme rozkoukat, už u nás zastavuje fáro s místním mafiánským bosem. Teď už nikdo z nás nepochybuje, že jsme se ocitli na černém trhu. Všichni se okolo nás srocují a jsou zvědavější než turkmenské kozy. Prý kolik peněz máme. No. Nejsme si jistí, co se bude dít, a tak přiznáváme sto dolarů, které chceme vyměnit. Pán uznale kývá hlavou a nabízí nám za ně šest set tisíc somů. Náš chytrý papírek oficiálních kurzů říká, že bychom správně měli dostat sotva polovinu. Oukej, tak jdeme do toho. Pán jen mrkne a pobočník nám předává šest set tisíc. Teda ještě přesněji – šest set tisícovek a my jen valíme oči. Co s tím jako máme dělat? To nemají větší bankovky? Pán nás ujišťuje, že mají. Pětitisícovky. Ty už ale asi došly. Všichni z nás mají srandu a pán jako zkušený mafián/obchodník říká, ať si je klidně přepočítáme. Nemáme odvahu se do něčeho takového pouštět, a tak si jen spiklenecky třeseme rukou a všichni nám mávají, dokud nám nezmizí z dohledu. Nezbývá než doufat, že ty bankovky nejsou falešné. A že s nimi vážně platí. A taky vyházet všechny věci z batohu, abychom ten balík peněz vůbec měli kam dát. Do Chivy přijíždíme přesně o šesté,kdy se měla zavírat vyhlídková věž. Zastavujeme před vstupem do historického centra a hned k nám přibíhá zdejší majitel hotelu a láká nás, abychom se u něj ubytovali. Prý deset dolarů na noc i se snídaní. S takovým luxusem jsme vůbec nepočítali, a tak si to chceme nechat projít hlavou. Zatím se vydáváme na prohlídku starého města. Vstupujeme dovnitř mohutnou branou obklopenou ještě mohutnějšími hradbami. V úžasu hltáme všechnu tu krásu okolo sebe a nevěříme vlastním očím. Jako bychom se právě ocitli v srdci samotného orientu, kde byly napsány Pohádky tisíce a jedné noci a přitom v napětí čekáme, kdy se zpoza zdobených věžiček vyřítí létající koberec. Procházíme se městem a dotřetice potkáváme britské přátelé. Tentokrát už se s Richardem a Nathanem loučíme nadobro. Spěchají vpřed a my si tu krásu chceme ještě vychutnat. Objevujeme vyhlídkovou věž a k našemu překvapení je otevřena až do západu slunce. Po takhle strmých schodech jsem se vzhůru teda ještě nedrápala. Ani si nechci představovat, jak se z toho potmě a bez úchytek leze dolů. U samého vrcholku už lezu po čtyřech. Sice má na tom svůj díl i vejška, ale schody jsou tak vysoko od sebe, že je bezpečnější si je nejdřív nalézt rukou. Uf, konečně jsme nahoře. A ten výhled! Naprosto boží! Vidíme všechny skvosty města jako na dlani. Komín, věžičky, kopule a všechno v modré, zelené a azurové barvě prokládané bílým a zlatým zdobením. Je to taková nádhera, že ji ani nedokážu vměstnat do slov. Slézáme opět dolů a nakonec to zvládáme i s gymnastickým číslem výhýbání se na schodech. Procházíme si zbytek uliček a pak nás místní děti lákají k procházce po hradbách. Vesele pobíhají okolo nás, poskakují okolo nás a skrze hradby nám ukazují jak nad novým městem zapadá slunce. Jsme překvapeni, že i ve městě starém se běžně bydlí. Památkáři by si z toho možná vytrhali všechny vlasy, ale kouzlo místa to nesmírně umocňuje. Není to jen vyprázdněný monument, ale živoucí organismus dýchající svým vlastním rytmem. Támhle se prostírá k večeři, támhle se vzteká dítě na ulici, támhle přijel taťka domů z práce a támhle vzadu pod stromem se líně protahuje kočka. Právě se tu píší nové dějiny. Ze střechy protějšího domu na nás mávají tři cestovatelé. Trochu jim závidíme ten přepych, moci si jen tak v klidu posedět uprostřed téhle krásy. A tak je rozhodnuto, kam bychom spěchali. Stejně je potřeba se v Uzbekistánu ubytovat zhruba každou druhou noc v hotelu, jinak na hranicích dělají problémy. Každý z nás se těší na něco jiného. Zatímco Míša na měkoučkou postel a Tomáš na osvěžující sprchu, mně největší radost dělá prostý fakt, že můžu jít na záchod, kdy jen se mi zlíbí (teda spíš kdy se zlíbí střevům).K večeři dojídáme vlastní zásoby a k tomu si dáváme místní chlazené pivo. Seznamujeme se s Japoncem Tomem, který už přes rok cestuje po Asii na kole a má namířeno do Evropy, se Španělem Brunem – motorkářem, který jede až do Vladivostoku a s německým cyklistou Ralphem, který míří do Pamíru. Ukazuje se, že to oni na nás mávali ze střechy v historickém centru. V polosedu poleháváme na otevřené terase s výhledem na mohutnou bránu okolo uzbeckého stolu a vyprávíme si cestovatelské zážitky a plány. Ralph i Bruno chtějí další den pokračovat do Buchary jako my. Ralph se na nás obrací s prosbou, jestli bychom ho tam nemohli vzít autem, že se mu krátí víza. Není problém, jak si račte přát. Jen jsme zvědaví, jak si s tím zítra Klenot poradí. To je parádička! Nad hradbami se rozsvěcují hvězdy a nám ani nevadí, když v celém městě vypadává elektřina. Plně na nás dopadá ta nesnesitelná lehkost bytí. Vždyť nám tu ke štěstí nic nechybí.

Den dvacátý osmý (29.7.) – 354 km
Ráno nás probouzejí přátelé z Mongol Rally vracející se od Pekelné díry a společně jedeme k šašlikárně, od které jsme pěšky vyráželi do pouště poprvé. Nabíráme si od domorodců trochu vody, kterou si filtrujeme a vyrážíme od Darvazy, což asi mělo být těch pár šašlikáren okolo, ve směru na Köneürgenc. Upřímně doufáme, že tam už na nás trocha civilizace čeká. Alespoň v podobě chleba, vody a kdyby se zadařilo i něco teplého k snědku, jé, to by byla bašta! Zásoby nám došly úplně, a tak jako největší socky vděčně přijímáme konzervu s kompotovanými hruškami z britského Tesca a prověřujeme, jestli se jim už náhodou nezkazila. Jak jsme měli možnost částečně poznat už předevčírem, cesty které nás čekají jsou děs. Teda, abychom byli přesní – když tu je silnice, tak má víc děr než pletené ponožky. A pak je tu taky spousta míst, kde silnice není vůbec. A kde je místy valcha. Naše průměrná rychlost tak činí 30km/h a touhle závratnou rychlostí se šineme vpřed jako závodní šneci. Jenom z Klenota se ozývají zvuky, že se má každou chvíli rozpadnout. A občas chytneme takové díry, že se divíme, že mu ještě drží všechna kola. Alespoň ho to pořádně prověří na Mongolsko. Jestli se nám teda nerozpadne někde jinde ještě předtím. Před Köneürgenc míjíme překrásnou prastarou mešitu s minaretem a ocitáme se ve městě. No, ve městě. Köneürgenc je jedna velká vesnice, kde silnice ještě ani nezačali stavět. Mají tu ale venku obchůdky s ovocem a zeleninou, chlebárnu (kde jsme si koupili chléb špekový, po kterém se s Míšou můžeme utlouct), sušenkárnu a vodu jsme tu taky sehnali. Jen to teplé jídlo zase nebude. Loučíme se s našimi britskými přáteli, neboť oni musejí do Uzbekistánu přechodem z Köneürgenc, zatímco my máme v papírech přechod Daşoguz. Asi dvacet kilometrů před ním začínáme hledat místo na spaní. Po zamítnutí podmočených políček obsypaných komáry nacházíme docela pěkné místo k zakempení. A kde jinde než na staré dobré skládce s tlející hlavou hovězího. Jen jsme si postavili stan, už projíždí okolo první auto. A světe div se, kdo jiný by to mohl být, než hlídka policajtů v Policajtově. Automaticky vyndaváme pasy a oni si je se zájmem prohlížejí. Pak si na mapě nechávají ukázat celou naši cestu a tím končí naše vzájemná schopnost si pořádně pokecat. Pečovatelsky nás ještě varují, abychom na sebe byli opatrní a pak už nás nechávají vlastnímu osudu.

Den dvacátý sedmý (28.7.) – 12 km
Po včerejším zběsilém večeru jsme si slíbili, že odteď už do ničeho nepůjdeme po hlavě a bez rozmyslu. Přesto se ale nevzdáváme naděje, že se ke kráteru dostaneme. Jen nám trochu komplikuje situaci, že nám pomalu ale jistě začínají docházet zásoby benzínu. Jídla. Vody taky. No vlastně všeho. Takže přestože tu na nás benzínka číhá každých tři sta kilometrů, nemůžeme si velké bloudění po poušti úplně dovolit. A po včerejšku se nám už do dalšího bloudění v poušti ani moc nechce. Sjíždíme kus zpátky na jih a pátráme po takové cestě, která vede přes duny a vypadá docela sjízdně. Jednu takovou nacházíme a vydáváme se po ní. Kus před dunou nás míjí zdejší motorkář a potvrzuje nám, že tahle cesta vede ke kráteru. Cha! V zápalu nového nadšení nedbáme jeho rad o tom, že tímhle autem se tam nedostaneme. -Tohle je Škoda, maj frend, gút mašina. Ta zvládne všechno!- Domorodec nám gestem ukazuje, ať jej následujeme. Probouzíme k životu všech našich čtyřicet osm koní a tryskem je ženeme ku písečnému obrovi před námi. Hravě se proplétáme mezi jeho kotníky až po pupek. Naditý břich nám dává trochu zabrat, ale nic, s čím by si úskočný manévr doleva neporadil. Drápeme se stále výš a z jeho ramenou je vidět celé širé okolí. Zapluli jsme do písečného moře a najednou nám tak trochu začal docházet dech. Klenot spíš než jako ryba ve vodě připomíná plácajícího se kapra v bahně a nám je jasné, že je zle. Jak širocí, tak dlouzí, zůstáváme uvězněni v tomhle písečném království. A je to, dojeli jsme. Vylézáme z auta a první, čeho si všímáme, je až podezřele uhlazená cesta za námi. No bodejť by nebyla, když si Klenot nahamounil do šustplechu snad polovinu celé pouště! Achjo, kámo, takhle by to nešlo. Vracíme písek zase zpátky, kam patří, ale při jakékoli snaze vpřed či vzad se Klenot zahrabává hlouběji. Snažíme se ze všech sil. Vymýšlíme možné i nemožné a věřte nám, že mít tu po ruce dlažební kostky, tak si tu cestu ke kráteru klidně vydláždíme, ale my s sebou nemáme ani obyčejné dva kusy dřeva na vypodložení kol. A na poušti aby člověk strom pohledal. Bezradně dřepíme ve stínu vedle domorodce, který všemu pobaveně přihlíží a občas si vedle sebe odplivne. Po chvíli nás míjí druhý místňák na motorce a svým dřepěním nám i on vyjadřuje zájem a podporu. Vyprahlá poušť se žhnoucím sluncem z nás pomalu vysává všechny síly a naděje. A pak uprostřed Pískostánu, kdesi na konci světa veškeré civilizace, kde místo lišek chodí dávat dobrou noc leda tak opelichané směsky pouštních psů, náš dřepící domorodec vytáhl z kapsy mobil. A i když to nebyl telefon zrovna nejchytřejší, ukázalo se, že volat hravě dovede. A dokonce i těm správným lidem. Jen to teda samozřejmě nebude zadarmo. Ukázalo se, že ač to tu tak na první pohled nevypadá, jsme cenově v hodně turistické oblasti. Smlouváme si vyproštění Klenota za 20 USD a za půl hodiny si to k nám přihasila obří cisterna na kolech. Klenota si k sobě váže pěkně za zadek. Hej, rup! Provaz se vymrštil do vzduchu a Klenot si úplně stejně jako předtím stále lebedí ve své písečné lázni. Řidič cisterny vytahuje lano jiné ráže. S tím už Klenot nic nezmůže, a tak se poslušně vrací na cestu. Mně náš zachránce s telefonem nabízí odvoz na motorce a já nadšeně přijímám. Na písku je to teda úplně jiné labůžo! Kousek pod dunou má svůj domek. Ukázalo se, že náš pan domácí běžně vozí turisty ke kráteru a zpět na své motorce. Promýšlíme tuhle možnost. Sice víme směr, ale znova se nám už do pouště jít pokoušet štěstí nechce. Natož pěšky. V tomhle nesnesitelném vedru. Že jsme tři, daří se nám usmlouvat, že za 30 USD nás tam řidič cisterny se západem slunce odveze svým 4×4 autem. A ruku na to. Bezva, teď už tu zbývá jen někde přetrpět dalších osm hodin pečení se na slunci. Pan domácí nám musí dozajista číst myšlenky, a tak nás srdečně zve do svého skromného bydlení. Uvnitř je jen jedna místnost o velikosti čtyři metry na čtyři, které uprostřed vévodí malá kamínka s komínem. Stěny jsou neomítnuté, okna jsou jen díry zející ve zdi a na podlaze jsou rozloženy kozí kůže a pár koberců, co už něco pamatují. Čtvrtina prostoru je zaskládaná stany a spacáky pro turisty. Uprostřed místnosti visí skrz trámy a slámovou výplň na kabelu žárovka. Jestli tu však pán elektřinu má, to si úplně jistí nejsme. Každopádně v rohu leží odpojená televize. Pán nám nabízí čaj. Vychovaní z Iránu ze slušnosti přijímáme, i když nám už jen při pohledu na vnitřek šálků začínají tančit střeva. Turecko jsme sice zvládli bez úhony, ale od Iránu jsme stejně už trochu připosraní všichni. Tak to aspoň budeme mít rychle za sebou. Mycí rituál šálků, který spočíval v nalití čůrku teplé vody z druhé konvice do šálku a následné vylití vody oknem ven jediným rozmáchlým gestem, na nás sice silně zapůsobil, ale ke zklidnění našich střev taky zrovna dvakrát nepomohl. Přispíváme na skromné posezení melounem a je nám líto, že nemůžeme pánovi přilepšit víc. Zásoby jsou fuč a zbytek vody si filtrujeme z barelu. Když budeme šetřiví, vystačí nám do večera. Problém s benzínem nám pomáhá řešit opět pan domácí. Telefonem ho objednává u řidiče cisterny, který nám ho doveze. Přesně tohle je místo, kde si člověk naplno uvědomí, že přestože je náš přecivilizovaný svět šíleným místem k žití, vymyslelo lidstvo i několik podstatných vychytávek zachraňujících životy. Pospáváme na kozích kožích a mezitím si pan domácí jede něco zařídit. Slyšíme z dálky slabé mečení a po chvíli se na obzoru objevují tři kozy. V dostatečné vzdálenosti se zastavují a obhlížejí terén. Jen co zmerčily Klenota, už si to k němu štrádují a zvědavě ho zkoumají ze všech stran. A pak se na obzoru vynořují další kozy. A další. Celé stádo. Obklíčilo nám Klenota, kterej je po dnešku rád, že je rád, a pustilo se do něj. A přestože ho okusovat a ožužlávat je docela fajn, jako drbátko to vyhrává na plný čáře a místní patníky ať se jdou zakopat! A pak taky nemůžeme zapomenout na ochutnávku nepřeberného hmyzu na naší vylepšené mřížce před chladičem. Klenot je zas za hvězdu! A pak těm kozám rohatejm došlo, že s ním musel přijet i někdo další. Po nenápadném nakukování skrz okno na nás nakonec vybafly dveřmi. Takovou kulišárnu jsme nečekali a pěkně nás tím polekaly. Se zadostiučiněním a potutelným úsměvem pod fousy si vylezly na kopeček opodál a jaly se sledovat každej náš pohyb z dálky. Po chvíli následovalo to samé se stádem ovcí (i když s těma už byla menší zábava), pak dorazil pan domácí a za ním návštěva z jinýho zdejšího motorkářského gangu. Že to nebudou zrovna nejlepší kámoši jsme poznali ve chvíli, kdy nás začal přemlouvat, ať jedeme ke kráteru s ním, že nám to dá levněji. S díky jsme odmítli a zůstali věrni našemu panu domácímu. A pak to šlo ráz na ráz. Slunce začalo zapadat a my se s naším řidičem vydali nám již zčásti známou cestou ke kráteru. A nestačili jsme koukat, jak prďáckej kus cesty jsme s Klenotem ujeli. A taky jak velkej kus cesty dost šíleným terénem bychom byli bývali měli ještě před sebou. V autě to s náma několikrát zahoupalo, zaházelo, protřepalo a najednou jsme byli tam. Tváří v tvář té proklaté Pekelné díře. A byla to tak nádherná bázeň a chvění, až nám z toho běhal mráz po celém těle. V té obří ďouře se mísila všechna síla přírody s veškerou lidskou nenasytností a hloupostí. Dýchl na nás samotný závan horoucího pekla z nitra země. A my stáli v úžasu na jejím okraji, samotní uprostřed širé pouště a nechápali, proč se lidé nejezdí víc dívat na takováhle místa. A v ústech se nám povalovala pachuť sálajícího nebezpečí z nijak nezabezpečeného kráteru, kde jedinný špatný pohyb, jedinné uklouznutí znamená úděsnou smrt v neutuchajících plamenech zkázy. Jsme tady. Tak jsme se sem po všech těch peripetiích nakonec přece jen dostali. Sice ne s Klenotem, ale budeme mu to pak alespoň vyprávět a ukážeme mu fotky. Poušť potemněla a kráter nám ukázal i svou druhou tvář, která byla ještě děsivější. A pak přijelo auto s dalšími cestovateli. A tadá! Náš první tým z Mongol Rally, na který jsme už netrpělivě čekali a říkali si, kdy je tak asi potkáme. Hned jsme si začali vyměňovat zkušenosti a zážitky a sdílet své plány na další cestu. Ukázalo se, že Richard a Nathan z UK spěchají, jako by jim snad šlo o závod, ale že cestu máme společnou, a tak zítra budeme pokračovat spolu. Upřímně jsme byli zvědaví na to jejich vozítko, které shodou okolností nechali zaparkované u našeho pana domácího. Narozdíl od nás byli domluveni, že noc stráví u díry, a tak po nevydařeném pokusu dát si s Británci pravý anglický čaj o páté u kráteru, si pro nás náš řidič v deset přijel a my se vrátili ke Klenotovi, aby mu tam mezi pastevci nebylo smutno. Místo toho jsme ho našli, jak se vytahuje před mongoláckým Nissanem a po nás ani nevzdechne. Rozbalili jsme si plachtu a chtěli strávit noc pod širákem, ale déšť nás opět vyhnal do auta. Předtím jsem se však musela vydat na záchod takovým úprkem, že jsem se sotva stačila vymotat ze spacáku. Paráda, tak je to tady.

 

Írán

Turecký záchod, tedy díra, je v této zemi standard. I přes naši prvotní nelibost jsme nakonec tento typ záchodu shledali jako praktičtější, pokud se jedná o veřejně přístupný. Není totiž potřeba se čehokoliv dotýkat, kromně hadičky s vodou, jejíž použití je po velké potřebě ve výsledku čistotnější, než použití toaletního papíru. O následnou čistotu rukou se vždy postará množství mýdla, které je bez výjimky k umyvadlům distribuováno mýdlovodem z velkého rezervoáru u stropu.

Oproti turecku zde nejsou minarety. Jen vzácně.

Krajina je ještě teplejší a vprostřed Íránu je nesnesitelné vedro. Dopoledne jsme naměřili 42°C. V poušti, kterou jsme projížděli, škodovka vařila vodu i při jízdě 100km/h po rovině. V noci bylo v poušti kolem 40. Změřené to sice nemáme, ale bylo to natolik nesnesitelné vedro, že se při něm nedalo ani usnout. Pocit vedra umocňuje povinné zahalování, neumožňující tělu odvádět teplo pomocí pocení. Muži musí mít kalhoty a alespoň tričko (nejlépe košili), ženy to mají ještě horší a musí zahalovat i hlavu. Místní nám sice radili, že hidžáb turisti nosit nemusí, ale Katka se rozhodla zaujmout strategii splynutí s davem a extrémní nepohodu přetrpěla.

Přestože se ženy musí zahalovat, jsou vždy krásně a zdobně oblečené. Hijab přešel v umírněnějších částech Iránu spíše v módní doplněk, a tak ho někdy nosí jen na půl hlavy a vlasy dnes už uvidíte u většiny žen. Pouze ženy s čádorem dbají na to, aby vše bylo schované pod černým hábitem. Ostatní mají šátek vždy perfektně sladěný se zbytkem outfitu. A ženy v burkách jsme v Iránu snad ani nepotkali. Ženská přirozenost krášlit se se ani v Iránu nezapře. Protože obličej je nejdůležitější částí těla, kterou zde ženy dávají na obdiv, používají silnou vrstvu make-upu a výrazné líčení. Vyjít na ulici nenalíčená je natolik sci-fi představa, že když jsem si na dámských záchodkách oplachovala obličej, ostatní ženy na mě jen udiveně koukaly. Já zase byla překvapená, kolik jich pod šátky ukrývalo krátké vlasy (nesmírně praktické!) a také kolik jich mělo vlasy barvené (od blond, přes červenou až po modrou!). Na ulici také běžně potkáte ženy i muže s páskou přes nos, nechávající jej zahojit po plastické operaci. Přeci jen reklamy na billboardech se západními aktéry dělají své (a je to škoda).

Podle místních skutečně v Boha věří pouze 10-20% lidí. Zbytek to dělá jen na oko a dodržuje zákon (šaría). Náš nevěřící hostitel dokonce pronesl, že ti věřící jsou pomatenci. To, jaký je Írán na veřejnosti, je opak toho, jaký je v domácnostech. V domácnostech jsou všichni odhalení, běžně konzumují alkohol, poslouchají západní hudbu atd. Zato na veřejnosti je stále cestování v mhd v oddělených částech vozu. Když se vám poštěstí, můžete dokonce narazit i na vstupní dveře, které mají dvě klepátka – jedno, pokud chcete přivolat pána domu a druhé, pokud jeho paní.

Prý je v Íránu 50% nezaměstnanost. Nevíme, co je na tom pravdy, ale všimli jsme si, že mnoho lidí zastává úplně zbytečné pracovní pozice. Například v jednom podniku stáli za barem 3 lidé a každý měl na starost pouze jeden úkon. Jeden zastával kontakt se zákazníkem, druhý zařizoval výdej nápojů z chladničky a třetí obsluhoval kasu. Nutno podotknout, že v podniku nakoupilo kolem 3 lidí za hodinu.

V Íránu je obtížné najít hypermarkety. Viděli jsme pouze dva, které nám našel přítel Farhad. Jinak se tu nakupuje v malých marketech, kde polovina sortimentu je tvořena čipsy. Lidé tu spíš nakupují jídlo odděleně. Chlebové placky v pekárně, ovoce v zelinářství, atd. Melouny se dají kupovat rovnou u silnice z pickupů značky ZAMYAD, což je automobil vyrobený v Íránu, stejně jako každý automobil v Íránu. Jezdí tu Peugeoty, občas Renaulty, vyrábené zde a pak lokální značky ZAMYAD, Paykan, Saipa a Samand. Západní automobily tu mají 3x větší cenu a pár jich najdete pouze v nejdražších čtvrtích Teheránu.

Autoservisy jsou na každém rohu levnějších čtvrtí. Jsou to špinavé (vetšinou od šmíru celé černé) garáže a auta opravují rovnou na silnici i za provozu. Pokud už nějaký servis má grafiku, pak jsou tam auta jako Lamborghini, což naprosto kontrastuje s realitou, tedy prastarými oprejskanými Paykany. Dalším krámem pro motoristy jsou prodejny olejů, které vypadají podobně jako servisy, ale mají po obvodu vyskládány oleje a další kapaliny až ke stropu.

Když jsme se při tankování benzínu radovali, že litr stojí pouhých 10 000 Rialů (7,5 kč), ještě jsme neveděli, že místní to mají za polovinu. Každý řidič totiž dostává od státu každý měsíc nárok na 300l benzínu za poloviční cenu. Nedočerpaný nárok se do dalšího měsíce nepřenáší. Pokud se místnímu zachce cestovat po Íránu, může podat žádost a dostane další litry navíc. I tak místní využívají raději CNG, které je tu velmi rozšířené a jeho cena je skoro poloviční. Poukazy se na něj dají uplatnit také. Tím se náklady na palivo pohybují v absurdně nízkých částkách. Místní proto jezdí často a hodně, což se silně podepisuje na kvalitě ovzduší. V Teheránu je nedýchatelno. Smog vytváří poklici, přes kterou není možné spatřit západ slunce.

Doprava je unikátní. Po 14 dnech v Íránu nám už ani nepřišlo divné, když 4 kluci pod 18 let bez helem na jedné motorce sviští ve městě v protisměru a vytroubí policii. Přednost tu neznají, blinkry nepoužívají a když, tak pouze v noci, jako diskotéku. Helmy se na motorkách nepoužívají, jezdí se všude. V protisměru mezi auty i po chodníku. Na jednom prskoletu se obvykle veze i celá rodina. Máma, táta, dítě a mamka drží na boku mimino. Na křižovatkách vládne chaos. Jede ten, kdo se na to cítí, nebo má větší vozidlo. Kruháče jsou obzvlášť povedené. Přednost na nich sice není nijak daná, ale dost často pouštějí řidiči uvnitř ty, kteří přijíždějí, což v hustší dopravě vede k zablokování (pro programátory dead lock). Zběsilé přejíždění mezi pruhy je normou. Tam, kde jsou namalovány 3 pruhy se většinou jede po 5,6 pruzích.

Kvůli embargu, které je na Irán uvaleno, si tahle země žije svým vlastním životem. Veškeré potraviny jsou lokální, nic se nedováží. Internet podléhá cenzuře, a tak na stránky typu facebook se můžete dostat jen načerno, protože jsou zablokované. Cracky na programy a aplikace, které si u nás každý běžně napirátí, se tu za směšné částky prodávají přímo v obchodech (například fotoshop za korunu). Zvykem je, že se některé věci v obchodech prodávají obalené v igelitu. Koupíte si tak třeba zaigelitovaný gauč nebo motorku se zalepeným sedátkem. Zvláštní na tom je, že tyhle igelity potom už z věcí nesundávají, a tak běžně vedle vás jezdí auta s obalenými sedačkami, která vypadají, jako by si je řidiči pouze vypůjčili z autoprodejny na zkušební jízdu.

Jako cizinci se všude snadno stanete středem pozornosti, protože tu něco jako turistický ruch vlastně neexistuje. V autě nás každý neustále zdravil, mával nám, troubil na nás a na ulici se s námi lidé běžně dávali do řeči. A všichni po vás chtějí vědět hlavně jedno: „Hello, where are you from?“. Tím většinou znalost jejich angličtiny končí, a tak když zjistí, že neovládáte perštinu ani fársí, zůstanou někde opodál a se zájmem pozorují, co právě děláte (i když třeba neděláte nic). Pro ty upovídanější tohle není překážka, a tak se vás stejně vyptávají na první poslední. Vždycky se zajímají o vztahy, jaké máte mezi sebou, u žen jestli jsou zadané a jestli se vám Irán líbí. Když už se chvíli znáte, někdy se ptají, jestli jste věřící. Spíš ze zvědavosti, než že by na tom někomu doopravdy záleželo.

Lidé tu jsou naprosto výjimeční. Všichni jsou srdeční, přátelští a za všech okolností se vám snaží pomoct. Někdy dokonce i ve chvíli, kdy pomoct vlastně vůbec nechcete. Přestože sami mají málo, rozdali by se i z posledního. Odmítat můžete jen chvíli, ale nakonec poznáte, jak moc vážně to hostitel myslí. Čas tu plyne jinak a vše se řeší jídlem. Z toho vyrůstá celá pikniková kultura. Piknikuje se vždy a všude. Většinou k tomu slouží parky, ve kterých se nedělá nic jiného. Ženy posedávají v půlkruhu u sebe a muži u sebe. Muži mají na starosti hlídání dětí (které už zvládnou chodit) a hraní si s nimi.

Jakmile překročíte hranice, cosi ve vzduchu se změní. Zde jsme měli konečně pocit, že zažíváme něco jiného, než ve všude celkem podobné Evropě. Za hranicemi se tyčí minarety, občasně nelibě osvícenými zelenými světly. Počínaje Tureckem je standard mnoho pruhů na silnici. Například již od hranic se táhnuly 3 pruhy silnice rovné jako sklo, v každém směru. Překvapilo nás, jak moc je Istanbul moderní město. Je zde mnoho mrakodrapů a jsou barevně osvíceny. V noci vypadá jako New York, který ale známe jen z televize.

Kálení na veřejnosti je v Turecku, stejně jako Íránu (muslimské země) pohoršující, což dokazovalo troubení aut při našich pokusech, byť na osamocené silnici. Na druhou stranu, záchody tu můžete nalézt téměř všude.

Zdejší krajina je téměř ve většině bez travnatého porostu. Kamení střídá písek. Stanování tedy není úplně nejpohodlnější. Daleko větší problém pro stanování je nalézt místo bez lidí. To je téměř nemožné. I když jsme zaparkovali na nejodlehlejší louce, nejosamocenějším kopci, nebo u nejspustlejší boudy, vždy se někdo objevil a vždy měl potřebu se seznamovat.

Lidé jsou velmi milí a pohostinní. Několik z nich nám dokonce darovalo své vlastní jídlo, jen tak, na potkání. Se zahalováním to zde není nějak striktní. Kdo chce se zahaluje, kdo ne, ten ne. Akorát na východě Turecka je zahalování častější a už tu nepotkáte mnoho mužů v kraťasech. Přívětivost však zůstává.

Ceny jsou o něco málo nižší. Sehnat chleba evropského typu začíná být těžší. Obchodní centra jsou mnohem honosnější, čistší a hezčí, než ta naše. Většinou mají moc pěkné dětské koutky se spoustou prolejzaček, kolotočem, nebo třeba motorové vodní čluny.

Benzín stojí něco přes 40, najdete tu tedy spíše dieselová auta. U pumpy je standard, že jakmile přijedete ke stojanu, obslouží vás obsluha. Sami si do nádrže nic nenatočíte. Doprava v Istanbulu je chaotická. Auta zběsile střídají jízdní pruhy a často na sebe troubí. Předjíždí se ze všech směrů. Na venkově je doprava mnohem ukázněnější a předjíždí se jen zleva.

Na billboardech jsou fotky světlých evropských lidí, ačkoliv sami Turkové jsou snědí.

Den dvacátý šestý (27.7.) – 378 km Ze spaní v autě mě na okamžik probouzí dotek něčeho neuvěřitelně chlupatého, co mi bleskurychle proběhlo po noze. Mozek to však nevyhodnotil za život ohrožujícího predátora, a tak se vzápětí zase nořím do hlubokého spánku a s probouzením si dávám pěkně na čas, takže mě kluci musejí z auta skoro vytahovat za nohy. Snídani si jedeme obstarat do velkého nákupního centra ve městě, které svým rozložením krámků víc připomíná včerejší bazar spíš než supermarket, na který jsme zvyklí z domova. Vyzdobením vnitřních prostor však připomíná luxusní hotel. V každém z krámků koupíte jen něco – v jednom sýr a mléko, ve druhém chleba a sušenky a pro ovoce, jo, to musíte až za roh. Dokonce i tu banku jsme tu nalezli, sice zavřenou, ale zato s o dost horším kursem, než jsme dostali od pána šmelíře na hranicích. Aha, tak to jsme zahájili náš první kontakt s Policajtovem úspěšně přes černý trh. Dobře my. Díky tomu ale snad peněz máme dost, a tak se nemusíme pouštět do donquijotského boje s bankomaty, z nichž v celém městě fungují, a to ještě jen občas podle nálady, jen čtyři. Místo toho se vydáváme na okružní jízdu po městských monumentech a památnících, kterých tu je požehnaně. Nejprve čtyřikrát obkrožujeme zeměkouli, pod kterou z jedné strany vycházejí svatebčané. Protože jsme se dočetli, že v Policajtově je zakázáno fotit veškeré veřejné budovy, zkouší to nejprve kluci nenápadně na své kamerky. Samozřejmě jsme stejně nenápadní asi jako velryba v kostkovaném pyžamu, a tak nezbývá než se pochlapit a tasit své dělo (tedy svůj Kanón) ve špionážním maskování, na které uplatňuji své značné zkušenosti s iránským vrstvením, které jsem naštěstí s překročením hranic mohla odložit. Kluci se ze mě můžou posmát, ale co bychom pro vás neudělali, abyste si zažili také ten svůj kousek Turkmenistánu. Poté nás zaujal obrovský park táhnoucí se přes celý kopec, na jehož vrcholku je socha býka nesoucího na svých rozích celý svět. Na rozlehlém parkovišti necháváme pod přísným dozorem kamer Klenota samotinkého a stoupáme vzhůru. Jediné lidi, které potkáváme, jsou zahradnické čety zakuklené až po uši, které ve stínu odpočívají. Park, stejně jako všechno v Aškabátu, nás uchvacuje svou monumentálností. Zároveň, stejně jako všechno v Aškabátu, má na každé lampě pět kamer namířené na všechny strany. Na vrcholku u sochy býka postávají na stráži vojáci a za nimi se tyčí muzeum druhé světové války. Když se chystáme k odchodu, dochází akorát k výměně stráží. S větším zájmem však pozorujeme dva mladé Turkmeny, jak si vše točí na své chytré a ještě chytřejší telefony. Možná to tu s tím focením nebude tak drsné. Osmělujeme se a u dalšího monumentu fotíme a kamerkujem s takovou suverénností, až jsme všechny zmátli, jestli jsme vůbec turisti. Další zastávku děláme u prapodivného kola zabořeného do trojúhelníku (to by byl krásný symbol pro sektu!). Po chvíli nám dochází, že uvnitř je další kolo, které se točí a kluci jsou rázem nadšením bez sebe. Tam jdem! No, ehm, dobře. Já se se svým strachem z výšek radostí tetelím už o poznání méně. Vstupujeme dovnitř a zůstáváme stát s otevřenou pusou. Celá budova je zábavní park. Levá část pro menší děti a pravá pro větší. Děsivé je, že všechny atrakce běží, přestože tu je liduprázdno. Vydáváme se do vyšších pater za kolem a konečně narážíme na pár lidí. Vstup na zdejší London Eye nás každého dělá chudším o patnáct korun, takže se alespoň můžu chlácholit tím, že přestože tenhle způsob smrti mi není zrovna nejmilejší, soudě podle rychlosti otáčení kola bohužel ani nejrychlejší, je alespoň za pár fufňů a víc zbyde na pohřební hostinu. Po překonání nejvyššího místa se nám dostává zasloužené odměny v podobě parádního výhledu na park s dalšími monumenty (a pro mě jako bonus vrácení vnitřností do víceméně dřívějšího rozložení). Uf, krásný pocit mít zase pevnou zem pod nohama. Zlatým hřebem naší okružní jízdy po gigantech je sám zlatý Turkmenbaši v celé své slávě a skvělosti. A teď už honem za Pekelnou dírou! Jak vyjíždíme z města a vidíme na jeho periferii velkou spoustu dokončených i rozestavěných domků, které vypadají jako přes kopírák a v nichž dozajista nikdo nebydlí, dochází nám, že všechny ty honosné obytné panelákohotely ve městě byly asi postaveny také jen jako na oko, a přitom zůstávají neobydlené. Přinejmenším by to vysvětlovalo, proč tu je lidí tak málo. Projíždíme přes povinnou policejní kontrolu a zjišťujeme, že přestože jich je tu jak psů (na zdejší poměry spíš jako koz), problémy nám nedělají a úplatky po nás také nechtějí. Doufáme, že to takhle zůstane přes celý Turkmenistán. Necháváme Aškabát za zády a s ním, až na pár maličkých osad roztroušených po cestě, i veškerou civilizaci. Vítá nás nám už dobře známé žhnoucí slunce a nám dochází, že právě vjíždíme rozpálené poušti přímo do chřtánu. Po několik dalších dnů nám bude domovem, neboť se rozprostírá až téměř na druhý okraj země. Nechybí tu nic, co byste na poušti čekali – nehostinná krajina, vyschlá solná jezera, písečné duny, zocelená stáda ovcí a koz, volně se procházející krávy i velbloudi blokující dopravu (a taky značky s piktogramy !Pozor krávy! a !Pozor velbloudi!). O tom, že tu má příroda mnohem mocnější hlas než jakékoli živé stvoření, nás přesvědčují tlející mršiny a zbytky kostí podél cesty. Silnice se postupně zhoršuje. Tachometr nám říká, že Pekelná díra už nemůže být daleko. U silnice míjíme jen pár šašlikáren, ale žádnou kloudnou odbočku k díře. Plni odhodlání najít ji ještě před západem slunce vjíždíme na plný plyn do zdejší léčky. Silnice se proměňuje v moře větších i menších děr a také takových ďuzen, že kdybychom tam zaparkovali Klenota, koukala by z něj nad úroveň země snad jen zahrádka. Čas na výměnu spoďárů a kontrolu kol. Snad jen zázrakem jsme tam žádné nenechali. Zastavuje u nás auto Turkmenů a zajímají se, jestli jsme oukej. -Všechno oukej. Jen tu zatracenou ďouru ne a ne najít.- -Jó, mistr, vy myslíte kráter? To už jste přejeli. To musíte zpátky a u šašlikáren doleva.- S novou nadějí se vracíme přesně podle pokynů. Už jsme blízko, cítíme to v kostech. U prvního domku se pro jistotu přeptáváme. -Cože? Hned za touhle dunou nad vaším barákem?- Vyměňujeme si mezi sebou nedůvěřivé pohledy, ale za zkoušku to stojí. Zapínáme Klenotovi turbo mód s náhonem na všechny čtyři a vrháme se do kopce jen to sviští. Písek nám podkluzuje pod koly a my se už už drápeme na vrchol. Klenot si to na poslední chvíli rozmýšlí, a tak ho necháváme odpočinout a jdeme si obhlídnout terén. Jenže… Za dunou kde nic tu nic, jen široširá písečná pláň. To přece není možné. Ta díra tu někde být musí! Sjíždíme zpět dolů a vracíme se až k šašlikárnám. Směr nám ukazují podobný, ale prý s autem se tam nedostaneme. Zmlsaní videy Mongol Rally z předchozích let, víme, že autem se tam dostat dá. A to i ne zrovna terénním. Jen to chce najít tu správnou cestu. A tak to zkoušíme do třetice. Opět nás další domorodci přesvědčují, že kráter je kilometr tímhle směrem za dunou, ale autem se tam nedostaneme. Slunce začíná zapadat, a tak se domlouváme, že k němu dneska dojdeme pěšky, podíváme se, jaké k němu vedou cesty a zítra ve dne k němu zajedeme i s Klenotem. Kilometr, tam jsme za chvíli. To je parádička! Bereme si s sebou tašku s jídlem, abychom si při západu slunce u kráteru mohli udělat zasloužený piknik. Plní elánu pokořujeme písečnou dunu a v úžasu zůstáváme stát. Nalevo, napravo i před námi jen samý písek. Rozpálený písek všude, kam jen oko dohlédne. Jen ta ďoura pořád nikde. Počkat! V dálce před námi nad obzor vystupuje šarlatově zbarvený proud žhnoucího vzduchu a s ustupujícím sluncem se jeho záře stává stále jasnější. Tak přeci jen jsme ten proklatý kráter našli! Prodíráme se nehostinnou pouští a vše je proti nám. Slunce se schovává za obzor, nohy máme rozpíchané od pouštních keříků a bodláčí a při každém kroku se až po kotníky noříme do písku nebo zakopáváme o kameny. A tak úděsná žízeň! Hm, a vodu jsme si zapomněli v autě, taky dobrý. Pohlcuje nás černočerná tma a my si stěží vidíme pod nohy. Jen na obzoru zůstává výhružně plápolat krvavá záře brány do pekel. V plné síle na nás doléhá význam názvu kráteru a je nám z toho úzko. A to jsme ho zatím neměli tu čest ani spatřit. Sklepávám si z nohy pavučinu a v hlavě se mi začínají rozjíždět představy všelijaké havěti, která jen čeká, aby si tu na nás smlsla. Pavouci, štíři, hadi… Brrrr! Přelézáme vlakové koleje, které se nám zčistajasna objevily pod nohama. Od nikud vedou do ještě většího nikam. Tady snad vlak už ani nejezdí. Vytrvale pokračujeme vpřed, přímo za září. Jako bychom se však nepřiblížili ani o píď. Tma nám odhad vzdálenosti ještě zhoršuje. Už jsme ušli dobrých pět kilometrů a ke kráteru nám zbývá určitě tak ještě jednou tolik. Nebo dvakrát? Třikrát? Poušť nám opět dává zakusit, jak malý pán je člověk tváří v tvář samotné přírodě. Království za žejdlík vody! Nohy nás už sotva nesou a nám začíná docházet, že budeme rádi, jestli vůbec ještě dokážeme najít cestu zpátky k autu. Stát! Málem jsme se skutáleli z tak příkrého kopce, že i slézt ho dolů je krutopřísná bojovka nejvyššího stupně. Ale koukejte, dole je vyježděná cesta! A protože nejsme žádní sebevrazi, radíme se, co dál. Vycházejí hvězdy a nás konejší vědomí, že stačí překonat dvoje velké duny, jedny koleje a držet směr k Velkému vozu a najdeme i to naše vozítko. Jsme však tvrdohlaví jako mezci a z posledních sil se ještě držíme naděje, že ke kráteru dojdeme. Elá hop! Sbíháme kopec jako trénovaní sportovci a vydáváme se po cestě, která (jak doufáme) nás dovede buďto ke kráteru, anebo zpět do civilizace. Po několika dalších kilometrech nám dochází, že jedinné, na co tu můžeme narazit, je leda tak naše bídná smrt, a tak se šplháme zase nazpátek. Rozsvěcíme baterku záchrany a snažíme se držet společné šlépěje, což nás stojí mnoho úsilí a nervů. Jsme žízniví, unavení, podráždění a jedinné, co si všichni přejeme, je spokojeně se svalit na sedačku Klenota. Jestli ho tam teda ještě najdeme. Přesvědčování domorodců o tom, že je to jen kilometr daleko, že tam auto máme nechat, ale že nám samozřejmě za něj neručí, se nám nově slévá do úplně jiného významu. V duchu proklínáme paní domácí, že neumí počítat, anebo nás schválně poslala do pustiny takhle nazdařbůh. Motáme se pouští a po silnici s šašlikárnami stále ani vidu ani slechu. Po další půlhodině konečně narážíme na koleje. To je teda ještě pěkná dálka! Konečně alespoň v dálce vidíme maličká světýlka šašlikáren. Najednou pozorujeme světla v dálce, která se k nám přibližují. Nakonec se ty koleje přeci jen ještě používají. Jsme upřímně rádi, že už jsou pěkný kus za námi. V dálce už slyšíme štěkat psy. Docházíme k jedné z šašlikáren a poznáváme v ní tu, u které jsme se ptali na cestu podruhé. To znamená, že k autu to máme ještě asi další kilometr. Alespoň jsme už někde, kde to vzdáleně připomíná záblesk civilizace. O tři hodiny později a po více jak desetikilometrovém plahočení se po poušti konečně zase vidíme Klenota – živí a zdraví živého a zdravého. U něj na nás čeká celá vysmátá rodinka paní domácí a všichni jsou hrozně zvědaví na fotky kráteru. Když jí říkáme, že jsme k němu nedošli, jsou všichni hrozně překvapení. Ukazuje se, že oni sami u něj ještě nikdy nebyli. Z tohohle zjištění nám naprosto docházejí slova, a tak se vrháme do auta a jedeme pryč. Předtím však každý do sebe hltavě obracíme lahev naráz. Vody, samozřejmě! A jak jsme za ni byli vděční, to vám ani nedokážeme vypovědět. Kluci s novým zápalem nepřestávají hledat tu správnou cestu ke kráteru, jakou bychom se k němu mohli dostat. Tentokrát už z pohodlí Klenotova přepychového interiéru. Využívají toho, že díky viditelné záři dokážeme odhadnout alespoň směr, což za denního světla možné nebude. Na mě už toho dobrodružství bylo za jeden den až příliš, a tak se vyčerpáním nořím do přerušovaného pospávání a budím se až ve chvíli, kdy se mě Tomáš s nastraženým uchem u topení a s očima navrch hlavy ptá, jestli to slyším taky. Zevnitř auta se nám ozývají divné zvuky, přestože je motor vypnutý. Buď nám Klenot nadává, že ho tu v honbě za Pekelnou dírou protahujem od čerta k ďáblu, anebo tam uvnitř něco je. Něco co ťapká sem tam. A co nás poslouchá, stejně jako my posloucháme to. A co píská. Ajaj. Takže něco, co by nám mohlo začít žvejkat kabely od auta. Snažíme se to vyhnat proudem horkého vzduchu z topení, ale kromě chvilkového utichnutí to ke zdárnému řešení nevede. Naopak nám dochází, že bychom tak mohli naší novou zvířecí kamarádku upéct, a to je to poslední, co bychom chtěli. Nezbývá než doufat, že nám to tady nezačne v noci běhat po autě a rozhlodávat všechno, na co přijde. A pak mi to najednou seplo. Vždyť je to to malé chlupaté, co mi dneska ráno v Aškabátu přeběhlo přes nohu. Vždyť je to myš!

Den dvacátý pátý (26.7.) – 266 km
Ráno nám Masoud s Atefe servírují obrovskou snídani na posilnění, abychom zvládli dojet až k hranicím. Brzy zjišťujeme, že jsme už dávno měli být na cestě. Nechceme riskovat, že nám zavřou hraniční přechod před nosem, a tak se loučíme a vyrážíme přes Quchan do Bajgiranu. Po cestě se nám otevírá pohádková podívaná na kopce a hory, do kterých musíme vystoupat. Ocitáme se tak v diametrálně odlišném prostředí od zbytku Iránu. Přechod se nachází ve výšce okolo 1600 m.n.m. a my se poprvé v Iránu nadšeně balíme do jedné vrstvy za druhou. Po čtyřicetistupňových vedrech máme co dělat, abychom si od nosu nemuseli začít odlamovat rampouchy. Ledový vichr, který bez ustání vane, tomu také zrovna dvakrát nepomáhá. Před hranicemi nás vesele zastavuje cápek, který chce s námi vyšmeļit zbytek rijálů (a že jich díky Benovi máme!) na turkmenské manaty a dolary. U dolarů dostáváme dobrý kurs, ale u manatů se nestačíme divit. Namísto dvou tisíc za dolar, jak nám radí náš chytrý papírek oficiálních kursů z banky, nás pán přesvědčuje, že to jsou staré manaty a nově to je 5,2. Dlouho to rozmýšlíme a nakonec na to přistupujeme, abychom u sebe alespoň nějaké peníze měli. Na turkmenských hranicích poprvé zakoušíme důkladnou rozborku auta, která závisí především na míře zvědavosti těch kterých vojáků a také na stupni jejich obeznámenosti s předměty v našem autě. A tak zatímco tomuhle tříhodinovému přehrabávání se v našich věcech musí přihlížet Tomáš jakožto oficiální majitel Klenota (a také si to samozřejmě na závěr po nich všechno uklidit), já s Michalem procházíme kontrolou během deseti minut a po zbytek času jsme nuceni zůstat venku v zimě na schodech za speciálního vojenského dozoru, který má s námi problém, když se o tři kroky vzdálíme z místa. Jsme zmrzlí, unavení (už jsem říkala že fakt zmrzlí?!) a dochází nám trpělivost. Rebelantsky si jdeme dovnitř sednout na zem, pospáváme a pozorujeme první turkmenské obyvatelstvo přecházející hranice. Ženy nosí elegantní dlouhé pestrobarevné šaty s ornamenty sladěné s vysoko vázaným šátkem, doplněné o luxusní botičky na podpadcích a značkovou kabelku. Konečně po trojím předání peněz Tomášovi, aby se mohl vyplatit ze všech nesmyslných položek, které mají zdejší úředníci na seznamu (jako dezinfekce auta, kterou nám nikdo nedělal nebo vyrovnání cen benzínu, který si vezeme v nádrži z Iránu), opouštíme hraniční přechod. Plni veselí, že jsme to zvládli a to nejhorší snad máme za sebou, zapomínáme, že Klenot do výšky zrovna nenarostl a přejetím přes ten největší šutr, který jsme si předtím samozřejmě velice pečlivě vybrali, tuníme Klenotovi šustplech, který mu na bříšku chrání všechny důležité orgány, bez kterých bychom moc daleko nedojeli. Vracíme se zpátky do reality a dáváme si opět větší pozor na cestu. Všímáme si, že jsme se právě ocitli v područí Velkého bratra a rázem křtíme Turkmenistán na „Policajtov“. Armádní a policejní složky připraveny chránit vždy za všech okolností jsou všude. Sjíždíme z hor do Aškabátu, hlavního města, ale chlad na nás dýchá odevšad. Přestože jedeme po prvotřídní silnici širokých bulvárů s přepychovými gigantními budovami, u kterých není poznat, jestli je to pošta, olympijský stadion nebo palác, něco nám tu chybí. Po přelidněném Iránu, kde něco jako soukromí nikdy nespatřilo světlo světa, jsme se ocitli ve městě duchů, kde zahlédnout jediného člověka za minutu znamená, že jste dítětem štěstěny. Pokud do toho ovšem nepočítáme policejní hlídky, které jsou bez přehánění na každé druhé křižovatce. Plně na nás dosedá tvrdá realita diktátorského režimu Turkmenbašiho skrytá pod naleštěným pozlátkem běloskvoucích budov, pouličních lamp a dokonce i odpadkovými koši se zlatými ornamenty. Snažíme se najít banku, benzínku a něco k jídlu. Heureka! Nacházíme nákupní bazar, kde se dá na jednom místě nakoupit vše od chleba až po novou vanu. A kde se nacházejí snad všichni obyvatelé Aškabatu (a že jich teda moc není). Za rohem si u okénka dvojice srdečných srandistů dáváme kebab a je příjemnou změnou, že se snáze domluvíme. Přeci jen je pro nás azbuka menší oříšek než fársí. Na čerpačce nás čeká další milé překvapení, a to v podobě ještě levnějšího benzínu než v Iránu. S platbou pět korun za litr nám naše peněženka zatančila vítězoslavný tanec a my odložili hledání banky na další den a místo toho se vydaļi hledat místo k přenocování. Těžko se zbavující iránských zvyků si nacházíme park. Dokonce i park nás přesvědčuje o tom, že jsme nechali Irán daleko za horama. Listnatou měkoučkou postel vystřídal jehličnatý lesík s poletujícím houfem netopýrů a spoustou paneláků za říčkou, podél které si místní sportovci udržují figuru večerním během. Testujeme místní piva zakoupená v bazaru a teskníme po jednom českém točeném. Poprvé za naši cestu od Čech zažíváme alespoň lehké přeháňky, a tak si děláme další zářez do kolonky „přespávání v autě“.

Den dvacátý čtvrtý (25.7.) – 290 km
Přestože vstáváme už v pět hodin ráno, vyrážíme jako obvykle s notným zpožděním. Kluci jsou unavení, a tak poprvé zakouším pravý iránský chaos na silnicích na vlastní kůži. Dostat se do překotného tempa bez pravidel nebylo zas tak těžké. O dost horší to začalo být ve chvíli, kdy jsme vjeli do Mashadu, pětimilionového mraveniště, kde se všech pět pruhů z původních dvou přelévá v jeden velký nepřehledný tok, který si žije vlastním životem zcela podle svých pravidel. S vypětím všech nervů dojíždím až na dohodnuté místo naší schůzky s Masoudem a městský ruch s radostí přenechávám Tomášovi. Mezitím jsme nechtěně zaujali dvě místní Iráčanky, které se rozhodly si s námi za každou cenu popovídat, a to i navzdory naší jazykové bariéře. Brzy nás přesvědčují o tom, že mezi lidmi ve skutečnosti žádné bariéry neexistují a kdo chce, ten si cestu najde. Vzápětí si nás nachází Masoud a směřuje nás na turkmenskou ambasádu. Při poslechu naší hudby prohlašuje, že takovou tu označují za satanistickou a my se horkotěžko snažíme nalézt alespoň jedno album s jiným žánrem. A pak to přišlo. Rychle a bez varování. Skřípění plechů a my bez dechu zkoprnělí v sedačkách. Ne nadarmo je Irán zemí s největším počtem úmrtí na silnicích. Tentokrát jsme z toho všichni včetně Klenota vyvázli bez zranění. Jen tuctová tlačenice na kruháči, kdy něco jako pravidla přednosti v iránské dopravě neexistuje. Jede prostě ten, kdo si to vydobude, má rychlejší odpich, větší auto a nebo je sebevrah. Turkmenskou ambasádu nacházíme hned vedle afghánské. U obou je překvapivě živo. Zjišťujeme, že jsme se strefili přesně do toho jedinného dne, kdy mají otevřeno pro firmy zajišťující víza, ale ne pro jednotlivce. Netrpělivě vyčkáváme. Po několikahodinové frontě se nám dostává kýžené odměny v podobě nové nálepky v pasu a jako bonus nám vytyčují přesně tu cestu, o kterou jsme si zažádali (což vůbec není samozřejmostí). Hurá, Pekelná díra nás nemine! Naše nadšení po vysilujícím dopoledni je umocněno návštěvou falafelárny, kde si dotváříme kebab přesně podle naší chuti (aneb kebab DIY). Masoud nás pak zve k sobě domů, kde už na nás čeká jeho žena Atefe s výbornou domácí ledovou mentolnádou. Předtím se nám ale daří ještě dva výtečné kousky v intervalu půl minuty. Nejdříve Tomáš zaparkoval do stromu a hned nato jsem Michalovi do dveří břibouchla prsty. Masoud s Atefe nám nabídli, že u nich můžeme přespat a my nakonec po dlouhém rozvažováí tuto velkorysou nabídku přijali. Docela jsme si oddechli, že dnes už Klenota můžeme nechat odpočívat a v duchu jsme doufali, že zítra se dostane do lepší nálady. Odpoledne vyrážíme všichni společně nadzemním metrem do parku. Atefe mi půjčuje své manto, dlouhou košili pod zadek s dlouhým rukávem, a tak zatímco mi všude jinde v Iránu říkali, abych to s tím zahalováním nepřeháněla a odvrstvila se, v Mashadu, nábožensky významném místě, si ještě jednu vrstvu přibírám navíc. Zdejší metro je pro nás zážitek sám o sobě. Zatímco kluci jdou s Masoudem na jeden konec vagónu, my s Atefe nastupujeme na konci opačném. Ukazuje se, že vagón je dělený a jedna třetina je v něm vyhrazena pouze pro ženy. Zbylé dvě třetiny jsou sice převážně pro muže, ale se stále větší uvolněností ve společnosti se začínají ženy osmělovat a cestují tak i v části smíšené. Stejný princip nás čekal i při cestování autobusem. Po cestě se k nám připojila kamarádka Sára a my strávili odpoledne v rozlehlém parku. Přestože jsme chtěli ještě vidět hrobku Imáma Rézy, byli jsme po dnešních zážitcích natolik unavení, že jsme nakonec byli rádi, že jsme se vrátili rovnou na byt. Atefe nám uvařila výbornou večeři a my se poté pokusili navázat spojení přes Skype s našimi milujícími a podporujícími rodiči, kterým jsme se v zájmu zachování napětí a logiky dějové linie snažili většinu našich zážitků utajit. Netušili jsme však, že se i z téhle záležitosti vyklube dosti dobrodružná a úsměvná epizoda. Navázat spojení se sice zadařilo, ale náš videohovor probíhal jaksi jednostraně, a tak zatímco my jsme mohli mluvit bez obtíží, rodičové se museli s cyužitím chatu zároveň pocvičit i v gestikulaci. Bohužel to odnesla i všechna naše domácí zvířátka, která byla nucena se přes veškerý vynaložený odpor ocitnout na pár vteřin v záři reflektorů. Poprvé jsme na cestě silně pocítili stesk po domově a také neskutečnou vděčnost za veškerou podporu a lásku, které se nám od našich blízkých dostalo. A také obdiv k jejich síle a statečnosti nás nechat vylétnout do světa, zatímco nás všichni ostatní měli za nezodpovědné blázny a rozmařilé snílky.

(P.S. Milý tatínku, píšu jak drak a pořád to je jaksi málo. Mám štěstí, že se teď můžu alespoň vymlouvat na nemožnost připojení k internetu. Ale neboj, sepíšu to všechno. A až fakt bude ten internet, tak to i přidáme. Čestný skautský.)

Den dvacátý třetí (24.7.) – 0 km
Před svítáním se probouzím za zvuků minaretů ohlašující čas první modlitby. Chvíli na to je slyšet startování motorů a já zachumlaná ve spacáku až po uši obdivuji svědomitost zdejších obyvatel. Dopoledne vyrážíme s Farhadem do starobylého domu s šestiúhelníkovým půdorysem, který dnes slouží jako centrum rukodělné výroby. Protože je Farhad profesionální fotograf a filmový režisér, natáčí s námi v průběhu dne krátké vstupy a my se tak možná za pár let staneme filmovými hvězdami nejvyššího formátu. Dál se vydáváme kus za město do oblíbeného piknikovacího parku s obří čajovnou ve tvaru čajové konvice. O kus dál navštěvujeme přátelé Farhada, kteří vlastní rybí farmu. Reza a Ali nás potom zvou k sobě domů na čaj a my jim vyprávíme o našich cestovatelských plánech. Farhad mi pak nabízí možnost zúčastnit se jeho hodiny fotografování (která ve skutečnosti trvá hodiny tři), a tak zatímco kluky i se zakoupeným obědem vysazujeme na bytě, my pokračujeme do fotografického ateliéru ve městě, kde jsem svědkem významu hry světla a stínu ve focení portrétů a dokonce si zkouším, jaké to je před fotoaparátem pózovat. Přibíráme kluky a vydáváme se s Farhadem do jeho kanceláře, kde nám domlouvá pomoc s vyzvednutím víz u přítele Masouda v Mashadu. Na večeři se zastavujeme v burgrárně, kde sledujeme přímý přenos závěrečného závodu Tour de France a potom jdeme do parku pozdravit naše přátele ze včerejší společné večeře, kteří zde s partičkou kamarádů každý večer hrají volejbal. Na byt se vracíme o půlnoci a balíme si všechny věci. Zítra nás čeká brzké vstávání, abychom si v Mashadu stihli víza včas vyzvednout.

 

Den dvacátý druhý (23.7.) – 803 km
Celý den cestujeme ve směru na Bojnurd za Farhadem. Celonoční a následné celodenní cestování si na nás vybírá svou daň – jsme unavení, hladoví a po fialkách taky zrovna nevoníme. Teprve před západem slunce se před námi otevírá travnatá kopcovitá krajina s včelstvy a stády koz na vrcholcích hor. Naše zkušenosti s iránskou laskavostí, pohostinností a péčí se nám s potkáním Farhada opět rozšiřují, tentokrát až do ztracena. Nejprve nám sám od sebe přijíždí do hor naproti a poté ho následujeme až k místu, kde můžeme strávit tolik nocí, kolik jen bude potřeba. Po Khayyam housu čekáme všechno možné, ale že nás vezme do svého krásného bytu a sám se pro naše pohodlí uchýlí na pár dní k mamince, z toho zůstáváme celí zkoprnělí a beze slov. To jsme vážně nečekali. Slova díků nemohou vyvážit naši vděčnost a nadšení z přepychu, kterým je nám střecha nad hlavou, sprcha a přeplněná lednička dobrotami. Tím to však nekončí. Večer nás po prohlídce nočního města Farhad bere se svými přáteli do restaurace „Fanous“, kde nás čeká hostina králů. Servírována je klasická polévka, nespočet druhů masa a zeleniny ve všech možných úpravách, mísy rýže a čerstvého chleba a máme možnost ochutnat i iránský oblíbený kefírový nápoj, který má právě v Bojnurdu nejvýraznější chuť. Pro naše zmlsané české jazýčky je však až příliš kyselý, což za nás po prvních doušcích prozrazují naše zkřivené výrazy v obličeji. Jsme přecpaní, v dobré společnosti a šťastní. A po dlouhé době nám starosti dělá jen skutečnost, že nám tohle všechno doma stejně nikdo neuvěří.

Den dvacátý první (22.7.) – 471 km
V parku pospáváme a odpočíváme až do oběda. U Khajou mostu se tentokrát scházíme jen s Tohitem, protože Sepideh odjela z Isfahánu, kde pouze studuje, domů. Tohit nám nejdříve ukazuje mešitu Takhte foulad. Poté do naší party přibíráme Tohitova kamaráda archeologa, se kterým se vydáváme na prohlídku Haroon Velayat s freskami svatých, u nichž jsou dle islámských pravidel zamalovány obličeje. Vstupní portál je „přizdoben“ podobami významných osobností vládnoucích imámů udržujících v Iránu teokraticky diktátorský režim. Dále procházíme zpustlým starobylým bazarem do nejstarší mešity, kde se ukrývá prastarý skvostně zdobený mihrab. Bohužel se musíme zase vydat na cestu, a tak se s našimi přáteli loučíme a vyrážíme zpět na poušť ve směru na Qom a Teherán, přičemž naší další cílovou destinací je Bojnurd, kde se chceme setkat s našim přítelem Farhadem, kterého jsme potkali v Khayyam housu. Cesta přes poušť je k nám nemilosrdná i v noci. Naštěstí ji tentokrát přejíždíme bez jakékoli závady na autě, ale vedro neustupuje ani po západu slunce. Zem zůstává rozpálená a nás takřka až do Teheránu ovívá nesnesitelně horký vzduch. Před Teheránem zastavujeme na fastfoodovou večeři a poté obdivujeme teréňák zaparkovaný opodál. Naše uznalé okounění pána těší natolik, že si od něj kluci odnášejí pingpongové pálky a já krásné zdravotní pantofle (světe div se!) přesně v mé velikosti. Zásluhou chybějícího značení zůstáváme zbytek noci ztraceni ve chřtánu Teheránu.

Den dvacátý (21.7.) – 20 km
Po třech a půl hodinách spánku nás na poli probouzejí místní zemědělci. Balíme si svých pár švestek a celí rozespalí hledáme park, kde bychom se mohli dospat a dát si pořádnou sprchu. Začínáme sprchou, ze které si kromě osvěžujícího pocitu chvilkové čistoty odnáším i nepříjemný zážitek šmírujícího vojáka na dámských záchodcích. A protože v muslimské společnosti je takové chování ještě méně přípustné než u nás, nejjednodušší způsob jak zahnat jakéhokoli otravu je spustit povyk a přilákat pozornost okolí. Pro spaní si proto nacházíme jiný park. Odpoledne se vydáváme na Imámovo náměstí, abychom si ho prohlédli i za světla. Proplétáme se skrz obchůdky bazaru v podloubí lemujícím náměstí a scházíme se zde s Tohitem a Sepideh. Společně si pak jdeme prohlédnout Imámovu mešitu a poté přejíždíme k mostu Khajou, abychom ho viděli i ve dne. T+S nás potom berou na šafránovou zmrzlinu, což je další iránská specialita. Navečer přejíždíme do arménské čtvrti, kde se nachází nejstarší kostel v Iránu. Jedná se o čtvrť, kde se nachází velké množství obchůdků a která je nesmírně živá a rušná. Když už jsme zmožení, zastavujeme se v restauraci Arca. S úžasem zůstáváme stát ve dveřích a necháváme se unášet atmosférou přepychu. Jako bychom se právě ocitli uprostřed pohádkového světa. Objednáváme si klasický iránský pokrm – kebab s rýží, pečeným rajčetem a bramborem. Mezitím se necháváme bavit kouzelnickým číslem, při kterém poprvé na vlastní kůži zažívám, jaké to je, když vám zpod ruky zmizí vámi vlastnoručně podepsaná karta. Všechny naše smysly zůstávají očarované celým tím neuvěřitelným zážitkem. V hávu noci se opět vracíme na Imámovo náměstí a lehce se necháváme našimi iránskými přáteli přemluvit, abychom v Isfahánu zůstali ještě o den déle. Nejradši bychom tu zůstali napořád, ale začíná nás tlačit čas kvůli turkmenským vízům, která ještě musíme vyzvednout v Mashadu. Nocleh si hledáme opět na polích za městem. O tom, že jsme si nevybrali dobře ani tentokrát, se přesvědčujeme velice záhy. Nejprve jsme zapadli autem do takové škarpy, že se nám jej podařilo dostat ven jen za vynaložení veškerých sil všech zúčastněných – Tomášova řidičského umu, Michalových roztlačovacích dovedností a mého nezapomenutelného ptačího tance na předku kapoty, který zafungoval jako potřebné vyvážení auta. Klenot z toho vyšel jen s odřenýma ušima (vlastně břichem). Vyškolení tímto nepříjemným zážitkem, zapluli jsme co nejrychleji na nejbližší pole, roztáhli plachtu a z důvodu nehostinného okolí vůči stanům jsme zůstali nocovat pod širákem. Přes veškerou naši nezdolnost ošlehanou krutými větry severočeské domoviny musíme nakonec potupně rezignovat před obrovskou přesilou agresivních iránských komárů. Náš úprk do auta byl natolik nepředvídatelný, že jsme většinu nepřátelských šiků zmátli. Uf. Zachránili jsme tak nejenom své holé životy, ale také veškeré své spací příslušenství, kterým jsme se zabednili v autě. Zběsile ujíždíme pryč. Jen co jsme však setřásli komáry a zastavili alespoň k přespání v autě, kde se vzali tu se uprostřed polí vzali policajti. Namísto počítání oveček se tak rozespale snažíme dohledat rozuteklé pasy. Ukazují nám na podezřelou budovu nedaleké agrofirmy, abychom přespali na jejím osvíceném parkovišti. Velice neradi posloucháme pobídku policie, ale naše únava právě dosáhla svého vrcholného bodu, a tak už pro nás není problém usnout kdekoli. Jenže tuhle noc nám prostě není přáno, a tak nás po chvíli budí místní ostraha a my už automaticky vytahujeme pasy. Bereme nohy na ramena a necháváme všechna pole daleko za sebou. Uchylujeme se na nejdostupnější a nejbezproblémovější místo, kde se v Iránu můžete vyspat – do parku.

Den devatenáctý (20.7.) – 413 km
Po probuzení se hned kluci pouští do prozkoumávání auta, ale nic dalšího nenachází. Problém bude asi někde v brzdovém systému. Rozmýšlíme, co dál. Nejlepší by bylo najít včerejší autoservis, kde už o našem autě alespoň něco vědí. To ale asi půjde dost těžko, protože kontakt na něj nemáme a právě se nacházíme v úplně jiné části města. Nic lepšího nás ale nenapadá, a tak se pomalým tempem vydáváme na cestu. Auto nám však samo brzdí natolik, že nejsme schopní jet dál. Tak a co teď? Přivoláme si další odtahovku. To v našem případě znamená zastavit projíždějící auto a vše vysvětlit za využití Tomášova umě nakresleného odtahovacího vozu a posunků. Zadařilo se! Náš zachránce nejen že nám volá odtahovku, ale také ji za náma přímo dovádí, nakládá si nás do auta a loučí se s námi až ve chvíli, kdy po prvním nevydařeném pokusu u autoservisu, který nás odmítl a zajímal se pouze o peníze, nechává odtahovka Klenota před autoservisem specializujícím se na brzdy. Naše hladina zoufalství poskočila zase o kus výš, jen co se ze servisu vyhrnuli kluci mezi lety deset až patnáct a nám pomalu dochází, že Klenota hodlají rozebírat rovnou na rušné ulici. Navíc jim ani nedokážeme vysvětlit, co přesně máme za problém. Vše se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy za námi přichází servisák ve středních letech a nás napadá zavolat Farhadovi a tlumočit přes něj. Servisák nám okamžitě skáče do kufru a mění brzdovou kapalinu. Během toho stíháme udělat ještě i dobrý skutek, a to když se u nás zastavuje místní sběratel mincí a my mu vyskládali kompletní řadu českých kováků. Auto už si zase spokojeně vrní a my se nedůvěřivě vydáváme zase na cestu skrze zbytek pouště. Nejdřív ale musíme servisákovi vnutit peníze, přestože nás vehementně přesvědčuje, že žádné nechce. Nevěřícně koukáme na teploměr, který ve stínu ukazuje čtyřicet dva stupňů. Takže hurá do pouště! Auto pěkně uhání skrz nehostinnou krajinu až do chvíle, kdy se opět přehřívá, a tak si vybíráme k zastavení nejlepší místo široko daleko – se stromem a přilehlým stínem. To už je o poznání lepší místo k řešení závady. Všechno v klidu rozmýšlíme při melounových hodech a kluci se poté odvážně pouští do výměny termostatu. Operace dopadla úspěšně, jen my už máme ze všech těch poruch náběh na infarkt. S příchodem tmy přijíždíme na předměstí Isfahánu. Zmožení a šťastní, že jsme sem po všech těch peripetiích nakonec přeci jen dojeli, zastavujeme se v parku, kde jsou pikniky už v plném proudu a pouštíme se s chutí do našeho posledního melouna. Brzy se k nám připojuje světaznalý Iránec, se kterým probíráme těžkosti a stinné stránky Iránu. Povídali bychom si déle, ale doufáme, že se nám ještě dnes podaří vidět náměstí Imam Ali. Proplétáme se skrz město, až parkujeme jen kousek opodál. Je půlnoc, lidé piknikující na náměstí pomalu odcházejí a já od místního prodavače laskominek dostávám na ochutnání plnou misku zdejší pochoutky – feredi, což připomíná puding zalitý vláčným medem. Procházíme si poklidné osvícené náměstí a žasneme nad krásou zdejší architektury. Na samém konci spatřujeme bohatě zdobený vstupní portál do Imámovy mešity. Nádhera! Zdravíme se s mladým párem odpočívajícím na trávníku. Představují se nám jako Tohit a Sepideh. Poté, co se snažíme vyzvědět, jestli se dá ještě v okolí najít nějaký otevřený obchůdek s jídlem, neváhají ani chviličku a už nám nabízejí, že nás tam zavezou. Nechceme jim přidělávat starosti, odmítáme, seč nám síly stačí a rukama nohama se snažíme vysvětlit, že to zvládneme sami. Všechno marné. Vykládají si to, jako že jim nevěříme, a tak se nás snaží ujistit, že od nich nám žádné nebezpečí nehrozí. Nakonec tedy souhlasíme a necháváme si od nich udělat noční prohlídku města se zastávkou v místním fastfoodu. Jsou ohromně pobavení, když jim Tomáš říká, že je vegetarián. Abyste tomu dobře rozuměli, iránská kuchyně je totiž z 99,9% tvořena masitými pokrmy. Přejíždíme ke Khajou mostu, pod kterým zeje už pouze vyschlé řečiště kdysi mohutného toku. Jsme v úžasné společnosti našich iránských přátel, na překrásném místě, z jehož podloubí se linou tradiční písně živě zpívané zdejšími umělci a po celodenním hladovění (vyjma dvou melounů) si spokojeně nacpáváme pupíky. Po předchozích šlamastikách si vychutnáváme každičký okamžik bez komplikací. Přichází čas loučení, a tak nás odvážejí zpět na Imámovo náměstí a slibujeme si, že se zítra zase sejdeme. Vyrážíme hledat místo na spaní. Je půl páté ráno a my si rozestýláme uprostřed pole za městem.

Den osmnáctý (19.7.) – 126 km
Čeká nás dlouhá cesta do Isfahánu, a proto chceme mít jistotu, že nám autíčko bude šlapat jako hodiņky. Hned z rána necháváme v místním autoservisu vylepšit naši vychytávku na zničený silent blok. Ukázalo se totiž, že sami nevědí, jak si s tím poradit lépe, a tak nám vyměnili naše dočasné plastové stahováky za silnější kovové. Mezitím vyrážím nakoupit snídani a cestou potkávám našeho přítele Ehsana. Velkoryse mě během své obědové pauzy doprovází až do obchodu a i přes mé naléhání trvá na zaplacení nákupu. Ani s takovým přídělem laskavosti od zdejších lidí neumíme zacházet a pouhé děkování nám připadá nedostatečné. Plní entusiasmu z vyladěného autíčka se vydáváme na cestu. To nám však vydrželo pouhých 60 km, než jsme začali vařit. Po předchozí zkušenosti z hor čekáme, než se motor zchladí. To by nebylo nic hrozného, kdybychom se právě nenacházeli v nejhorší výhni na světě. Všude kam jen oko dohlédne – poušť. A nikde ani miļimetr stínu. Slunce vytrvale praží a my se postupně zapékáme do našich věromravných úborů. Vedro tak úděsné a teploty vysoké, že obyčejná voda na pití je teplá jako čaj a nedá se pít. Čaj! Spásný nápad a záblesk lidské vynalézavosti ve snaze o přežití. Z kufru vybalujeme kilové balení čaje, který jsme si zakoupili v Turecku a necháváme jej louhovat. Věřte, že vařicí čaj nikdy nechutnal líp! Konečně se odvažujeme Klenotovi zkontrolovat stav vody a zjišťujeme, že jsme ji vyvařili všechnu. Šťastní, že odsud konečně můžeme zmizet, se dáváme opět do pohybu. Ujíždíme však sotva pár kilometrů a zděšeně pozorujeme, jak jdou Klenotovi od předního pravého kola zlověstná oblaka čmoudu. Okamžitě dupáme na brzdu a za vzývání všech druhů dobytka zmateně pobíháme kolem dokola. Stačí chvilka a kde se vzala tu se vzala policie a v protisměru odtahovka. Kolo je zakouslé a nám nezbývá než se nechat odvézt do nejbližšího autoservisu. V Qomu. Vzdáleném dalších 30 kiláků. Cenu si, jako u všeho v Iránu, domlouváme předem, a tak jsme nakonec rádi, že platíme odtahovku v Iránu a ne třeba v ČR, kde bychom za ni dali stejně jako za celé auto. V mžiku se nám věnuje celý autoservis i pár zvědavců okolo. Klenotovi jsme dopřáli očistnou kúru v podobě pročištění brzd u předních kol a po úspěšné testovací jízdě se opět vydáváme na cestu. Konečně je tenhle den blbec za námi! Ještě však ani nestíháme vyjet z Qomu, když náhle zase vaříme a zjišťujeme, že ještě k tomu máme přehřátá všechna kola. Servisní diagnostika se očividně nezadařila a příčina našich těžkostí musí být ukrytá někde jinde. Unavení a zklamaní s nevábnou vidinou zítřejších problémů zůstáváme trčet v industriální čtvrti Qomu kdesi mezi staveņišti a uzlovou přestupní autobusovou zastávkou.

Den sedmnáctý (18.7.) – 0 km
Dopřáli jsme si den bez řízení. To ovšem vůbec neumenšuje množství zážitků koncentrovaných do jednoho dne. Jediný rozdíl je, že si můžeme dovolit vstávat až v pravé poledne, což také s chutí děláme. V Khayyamu se setkáváme s Farhadem, iránským špičkovým fotografem a filmovým režisérem, který je tu poprvé na návštěvě u našeho hositele a vyskytl se tu jen náhodou. Když mu vyprávíme o našich plánech v Iránu a o tom, že si chceme vyzvednout turkmenská víza v Mashadu, srdečně nás zve k sobě domů do Bojnurdu, který je po cestě. Vděčně jeho velkorysou nabídku přijímáme a Farhad nám ještě k tomu půjčuje svou záložní simku, abychom se mohli po cestě lépe domluvit a kdybychom s čímkoli potřebovali pomoct. Poté si jdeme v poklidu nakoupit snídani a cestou potkáváme Ehsana, který nám ukazuje, kudy do nejbližšího parku. Snídáme v altánku a nepřipouštíme si, že nás toho ještě čeká hodně zařídit. Když nás piknikování omrzelo, vyrazili jsme hledat internet a domluvili se s Benem, že nám předá peníze u sebe v práci. Která je na druhé straně Teheránu. Kam ani nestihneme dojet včas. To nás zase dostalo do tempa a my překotně vyrazili shánět taxík. Přestože není problém v Iránu sehnat odvoz, protože je běžné, že se všichni vozí navzájem spolujízdou, teprve až naše třetí odchycené auto byl skutečný taxikář, který alespoň zhruba věděl, kudy se dostat do našeho cílového místa. Zásluhou podvečerní špičky jsme se za Benem dostali až takřka s hodinovým zpožděním. Naštěstí Ben na nás trpělivě čekal a dokokonce i přes telefon občas navigoval našeho řidiče. Zpáteční cesta už byla o poznání rychlejší a na naší straně i o poznání uvolněnější, neb jsme si s sebou odváželi milion v íránských papírcích a tím i naši vstupenku na další cestování. Za odměnu jsme si dopřáli pořádnou večeři a vrátili se do našeho hostitelského doupěte, kde se hrálo, zpívalo, jedlo a sdílely se cestovatelské zážitky. Rázem jsme se ocitli v éře hippies a prožívali čistou radost z bytí tady a teď.

Den šestnáctý (17.7.) – 132 km
Už z dálky nás Teherán vítá svým všudypřítomným smogem. Vypravili jsme se zpátky, abychom našli internet a domluvili se na převzetí peněz. Proto se motáme skrz Teherán sem tam, až jsme z toho celí uondaní a raději si jdeme odpočinout do Ferdos parku, jednoho z tisíce v Teheránu. Nutno říci, že parky jsou nám v Iránu balzámem na duši a ještě více na naše tělo, které se v místních teplotách pomalu rozpouští do jednotlivých vrstev oblečení (a že jich na sobě máme požehnaně!) a začíná s ním tvořit jeden veliký neoddělitelný celek. Z toho důvodu si od nás Irán vysloužil kapku pejorativní přízvisko – „Kalhotov“. Poté opět pokračujeme ve zběsilé honičce za wifi-free. Stačí však jen na okamžik zastavit v jedné z postranních uliček,abychom se zase stali oběťmi místní pohostinnosti a laskavosti. Zastavivší se pán nám okamžitězačal ukazovat, kde si můžeme koupit chleba a varoval nás, abychom v těhto vedrech hodně pili. Všechno jsme mu odsouhlasili, ale když náš dobrodinec pochopil, že si nic z toho nehodláme jít neprodleně obstarat, jal se nás zachraňovat. Nejprve nám v autě přistál čerstvý chléb s půlkilem vychlazeného zakysaného jogurtu (mimochodem výborný!) a potom nám v okolí už už začal zařizovat ubytovnu v místní škole. Vidina takového luxusu nás polekala, a tak jsme se mezi ustavičným děkováním zároveň překotně loučili. Poté co pán odjel a my si oddechli, že už zase nikomu nepřiděláváme víc starostí, než je zdrávo, přišli za námi z obchodu s botami, před kterým jsme s Klenotem stáli a přinesli nám tác nakrájené zeleniny a vychlazenou láhev vody. Že pán nechává pozdravovat. Ve snaze přežít zdejší vedra se přesouváme zase o park dál. Obrovskou výhodou je, že v každém větším parku jsou vždy veřejné toalety. Pro nás se jedná o víceúčelové zařízení, které lze využít navíc i jako místo k vyprání oblečení a dokonce i sprchu (napovíme, že turecký záchod má netušené možnosti). A pak to přišlo. Náš anděl strážný si nás našel sám. Přišel za námi v podobě jednadvacetiletého usměvavého Siny, který otřásl naším těžkým přežíváním v Iránu a otevřel nám dveře do úplně jiného světa ukrytého pod vnější slupkou, pod kterou jsme dosud neměli šanci nahlédnout. Vzápětí nic nebyl problém. Tedy kromě vyřízení íránské simky, o což jsme se dlouhou chvíli snažili. A to ještě kvůli složitosti českého jména jednoho z našich tatínků, které k tomu bylo potřeba. A pak nás Sina zavedl do couchsurfingového doupěte s názvem „Khayyam House“, kde v jediné podzemní místnosti bez oken přespávalo na dvacet cestovatelů z celého světa a my se ocitli uprostřed všeho dění. Farbod, král všech strunných nástrojů, nás okamžitě spojil s Martinem na české ambasádě (zdravíme a děkujeme za cenné rady!) a Sina nás vzal za roh na naše první pořádné jídlo v Iránu (teda první takové, které jsme nevyžebrali). Tímto Sinovi moc děkujeme, že na nás přenesl efekt motýlích křídel. Nám se tím převráil celý svět. Natolik jsme nasáli pravou cestovatelskou náladu ze všech těch dobrodružství, o kterých nám obyvatelé našeho nového útočiště vyprávěli, že nám ani tolik nevadilo zjištění, že tu s námi bydlí i nechtěný domácí mazlíček – pěkně vypasený švábík.

Den patnáctý (16.7.) – 59 km
Hned po ránu si kluci všímají vyteklé vazelíny na kolech a proto se pouští do zjišťování příčiny. Kde nic tu nic, a tak se nasazuje kolo a jede se dál. Stoupáme výš a výš a pomalu se nám odkrývá nádherný výhled na vrcholky hor. Ve výšce zhruba 2300 m.n.m. dostáváme nejlepší nápad všech dob – zkontrolovat vodu a vyzkoušet doporučenou vychytávku od servisáka – nastavení předstihu a seřízení rozdělovače. Začali jsme s tím druhým. To jsme ještě netušili, že Klenot si to přebere tak, že už nemusí startovat. Pak přišla na řadu voda. Místní anály o této události informovaly jako o největší ukázce lidské blbosti za posledních sto let. Vážně nikdy, nikdy, nikdy, nikdy neotvírejte víčko od vody, když máte podezření, že by se mohla vyvařit. My slibujeme, že už to také nikdy neuděláme. To, co potom následovalo, byla vařící sprška měnící se v třímetrový gejzíŗ vody a bláta, které to vytáhlo ze všech Klenotových vnitřností. Na druhou stranu se nám nikdy předtím nepodařilo mu takhle dobře pročistit trubky. Výsledkem bylo jedno dost ošklivě popálené předloktí, krk, záda a blátem zasviněné vše v okruhu několika metrů. Alespoň malou útěchou nám bylo, že jsme si pro tuhle operaci vybrali místo s tekoucím chladivým potůčkem. Aby toho nebylo málo, teprve potom jsme zjistili, že s Klenotem už do hor nepohneme ani o píď. A místo na otočení aby člověk pohledal. To se vážně může stát jenom nám, že musíme přemlouvat auto a roztlačovat ho, aby se uráčilo sjet z hor dolů. Vyškolení a s plným rancem nových zkušeností, jsme nakonec rádi, že Klenot vůbec jede a na moře si necháváme zajít chuť. Tím se nám však otevírá velká debata s názvem „Pamír“, ve které naše rozumná domluva připomíná spíše zasedání sněmovny. A stejně jako ve sněmovně ani my jsme se nedokázali na ničem dohodnout (přesto naše projevy byly přece jen o kapku kultivovanější, neb jsme se k fackování neprodiskutovali). Při zpáteční cestě jsme se rozhodli zastavit a načerpat síly u vedlejší řeky, kde už se samozřejmě piknikuje ve velkém. Tam, kam se stěží vejde jedno auto, tam se Iránci procpou i v protisměru (není náhodou, že jejich dvouproudé silnice běžně pojmou pět aut vedle sebe). Po chvíli přijíždí partička mladíků a ukazují nám, že to tu s pravidly přeci jen nebude tak horké. Zatímco se všichni dosud čochnili tak, jak je tu zvykem, tedy v dlouhých kalhotech a hidžábu, oni si s tím hlavu nelámou. Po chvíli nás navíc hostí alkoholickým pivem a íránskou delikatesou – neloupanými slunečnicovými semínky v soli. Snažíme si najít někde poblíž řeky místo na stanování, ale nakonec to vzdáváme, když o kus dál nacházíme stanové městečko bezdomovců. Jedeme směr Teherán a v místě, kde se střetávají cesty z hor, z Lavaše a z Teheránu, využíváme k přespání místní park. Panečku, tomu říkám mít postel s nebesy!

Den čtrnáctý (15.7.) – 32 km
Celí rozlámaní vylézáme z auta a rovnou se přesouváme vegetit do parku. Čekali jsme, že po tak živé noci bude park liduprázdný, ale přesto tu narážíme na rodinu, která zahajuje piknikový maratón už od rána. Musíme vypadat dost žalostně, protože před námi po chvíli přistává tác plný jídla – čerstvý chléb, výborný sýr, vyčerpávající příděl zeleniny a k tomu vynikající íránský čaj s cukrem, který se vkládá mezi zuby a čaj se pije přes něj. Takhle musí vypadat ráj. Snažíme se odmítat, ale zjišťujeme, že se to na druhé straně setkává spíše s nepochopením, a tak ve snaze neurazit vše příjímáme s vděčností a tisícerým díky. Po chvíli se u nás zastavuje mladý pár, Semera s přítelem, z nichž pouze on mluví trošku anglicky. Nikomu to však vrásky nedělá a po chvíli už máme nové přátele. Po snídani si jdeme projít město a dokoupit zásoby. Opět nemůžeme najít obyčejný supermarket. Místo toho tu mají chlebárnu a čipsárny – tak jsme si alespoň pracovně pojmenovali obchůdky, které jsou v Iránu všude a v nichž jsou základním artiklem čipsy všech druhů („cooked in kettle – less fat“?). Zvládli jsme sotva obejít roh a málem jsme se pod slunečními paprsky roztekli, a tak už jsme si po chvíli zase lebedili v parku ve stínu pod stromem a pospávali. Z podřimování nás probudil až nesmělý hlásek. Než jsme stihli rozlepit oči, byla paní pryč a my nevěřili vlastním očím ani té božské vůni linoucí se z tácu před námi. Stehýnka pečeného kuřete s limetkou, rýže s čerstvým koprem a placičky na způsob bramboráčků z mletého masa. Olizovali jsme se ještě další týden. Ani jsme se z toho překvapení nestihli vzpamatovat a už za námi spěchal pán s plnou taškou jablek a blum. Jiný nám přinesl mističku slunečnicových semínek a my už se pomalu začínali cítit jako hoļubi na Václaváku. Už už jsme chtěli odejít, když se u nás ještě zastavila Semera a po chvíli jsme už seděli v hloučku ženskejch s dětma a zase se začal čaj prolévat po litrech, cucali jsme cukrové bonbónky, uzobávali semínka a cpali se kuřecíma křidýlkama. S těžkým srdcem a ještě těžšími pupky jsme se rozloučili a vydali se hledat cestu ke Kaspickému moři. Na první pokus jsme namísto do hor dojeli k místní přehradě, oblíbenému piknikovému letovisku. Myšlenku na přespání ve zdejších lesích z nás brzy vyhnala krkolomná kamenitá do kopce se vinoucí cestička a partička myslivců samouků (soudě podle držení pušek), od kterých jsme se vzdalovali s velkou úlevou. Nakonec jsme přeci jen našli správnou cestu do hor. Atmosféra přímořských restaurací lákající projíždějící auta, neony, dušená kukuřice. Nechybělo nic, jen k moři to bylo stále ještě daleko. A v protijedoucím pruhu vzniklo naprosté šílenství. Kilometry a kilometry kolony. Všichni vracející se zpět do Teheránu, jen my opět mířící přesně opačně. Hledáme místo na spaní, cožse ovšem na silnici bez odboček dělá dost těžko. Jednu jsme přece jen našli, a tak bereme zavděk i zdejší skládkou, tentokrát bez nadsázky. Ještě když usínáme, slyšíme ze silnice desítky aut a nespočet lidí, jak se mezi sebou baví, piknikují a vůbec je netrápí, že se do Teheránu dostanou možná až na snídani.

 

Den třináctý (14.7.) – 133 km
Vyrážíme vstříc ranní špičce čtrnáctimilionovému mraveništi zvaném Teherán. Mistrně se proplétáme skrze nepochopitelně značené sjezdy a nájezdy, až se skoro zázrakem ocitáme před turkmenskou ambasádou a ještě k tomu s půlhodinovým předstihem. Před námi už čeká několik jiných cestovatelů ze všech koutů Evropy využívajících nejrůznějších typů dopravních prostředků. Vzájemně si vyměňujeme cenné zkušenosti a rady. K naší smůle se však dozvídáme nemilou zprávu, která nám notně komplikuje situaci. Nejenže si budeme muset na turkmenská víza počkat minimálně dalších deset pracovních dnů, ale navíc v Iránu není možné vybírat peníze ze zápaďáckých karet. Potvrdily se nám tak hned dvě zlé předtuchy naráz a my začínáme překotně přemýšlet co s tím. Nejdříve si však jdeme sehnat něco pořádného k jídlu, protože nám po tom byrokratickém vízovém maratonu značně vyhládlo. Místo normální restaurace, fastfoodu nebo alespoň supermarketu však narážíme jenom na maličkou chlebárnu v parku a tak se pouštíme do ochutnávání zdejšího produktu. Vracíme se do auta a při ježdění sem a tam nacházíme volnou wifi i s fastfoodem. Při pohledu na ceny nám nejde do hlavy, jak může být Irán podle našeho knižního průvodce nejlevnější zemí na cestě bývalé Hedvábné stezky. Alespoň však zpoza rohu využíváme volné připojení na internet. Z několika alternativ řešení naší bezvýchodné situace propadáme chvilkově do zoufalství střídané s letargií. Nemáme dost peněz ani na to, abychom tu přežili deset dní za předpokladu, že tu zůstaneme na místě a z Iránu nic neuvidíme. Také není jisté, že nám turkmenská víza vůbec vystaví. A i kdybychom to takhle skutečně zvládli o chlebu a vodě, pak jistojistě nebudeme mít dost dolarů na poplatky/úplatky na turkmenských hranicích. Tak jsme dojeli, jsme v pasti. Třeba nám pomůžou na české ambasádě, kde ale mají otevřeno až za čtyři dny. Můžeme rozprodat věci co máme v autě. Najít si brigádu, ale platy tu asi nebudou nic moc. Žebrat? Možná za rok bychom to touhle cestou dali dohromady. A pak se nám připomnělo, jak cenné je mít správné kontakty ve správný čas. Míša si vzpomněl na svého bývalého spolupracovníka Hooyara z Iránu, který nám domluvil předání peněz přes kamaráda Bena a během několika hodin jsme opět měli naději a svět byl zase růžovější (i přes všudypřítomný smog, díky kterému není v Teheránu vidět dál než na několik desítek metrů). Nezbývalo než čekat několik dní, než se peníze převedou a tak jsme se rozhodli, že si mezitím pojedeme udělat výlet ke Kaspickému moři. Dlouho se motáme po Teheránu při snaze vyjet z něj tím správným směrem a vydáváme se vysoko do hor za námi. Cestou míjíme nespočet piknikujících rodįn sledující západ slunce nad Teheránem, což by byla bývala i docela romantická podívaná, kdyby opět nebylo zákeřného smogu, který ve svých útrobách pohltil většinu města. Iráncům však taková maličkost nemůže zkazit náladu a tak si vesele piknikují dál smogu nedbaje. Za kopcem nás čeká barevná podívaná světélkujících měst, což nám navozuje atmosféru přímořských oblastí i přesto, že moře se skrývá až v dáli za horama. Zkoušíme se tedy vydat přes hory, ale protože cesty jsou tu zřídkakdy značené, ve 2000 m.n.m. zjišťujeme, že jsme si vybrali takovou, která končí slepě kdesi v horách a tak se otáčíme zpět, sjíždíme do městečka Lavaš pod horama a s útěchou, že ráno moudřejší večera hledáme místo k noclehu. Ve snaze být co nejméně nápadní zůstáváme na okraji města a spíme částečně v autě a částečně pod širákem. Po pár hodinách nás probouzí barevné majáčky policie a důrazný zákaz tady zůstávat s tím, že je to prý příliš nebezpečné. S přílišnou péčí nás policie dovádí až na místo, kde podle nich máme spát. Městský park. Plný piknikujících lidí, světel a vízkajících dětí. Prý se o půlnoci vylidní. Netroufáme si tu rozdělávat karimatky a spacáky, tak si alespoň přinášíme melouna dáváme si půlnoční svačinku. A čekáme. A lidí spíš přibývá než ubývá. Vzdáváme to a bereme za vděk dalším přespáváním v autě. Ke klidu v srdcích místních policajtů tedy před parkem.

 

Den dvanáctý (13.7.) – 798 km
Vyjíždíme brzy z rána a na snídani zastavujeme kousek u silnice na kopečku mezi stromy. To je pohodička! Dálnice nám utíká pod koly až do pozdního odpoledne, kdy se nám z motoru začaly v určitých otáčkách linout prazvláštní zvuky. Hurá, můžeme slavit – první porucha Klenota je na světě! Totálně zdemolovanej silent bļok. Kluci jej vypodložují a přidělávají plastovými stahovacími proužky. Jsme zvědaví, jak dlouho nám to takhle vydrží. Cestou objevujeme další tvář Iránu – pikniky! Kdykoli a kdekoli. V parcích, u silnice, na zatravněných kruháčích. Kdo nezažil, ten nepochopí. A stejně jako se všude dělají pikniky, stejně tak po nich všude zůstává neuvěřitelný nepořádek. Co nepořádek, to je hodně slabé slovo! Potřebujeme si vybrat penízky a tak zastavujeme v Takestanu. Bankomaty nám však neberou karty a banky jsou k naší smůle zavřené. Naštěstí, jak už to tak v Iránu bývá, lidé jsou všude a všichni nám chtějí pomoci. A tak si alespoň část peněz měníme s jedním pánem za dolary. Následuje vytrvalé zvaní k němu domů na večeři, což ovšem ze slušnosti a ve snaze být co nejdříve v Teheránu stejně vytrvale odmítáme a sháníme si jídlo ve městě. Vzhledem k tomu, že jsme ale zastavili ve městě, kam turista nezavítá jak je rok dlouhej, stáváme se opět nechtěným středem pozornosti (tentokrát i bez auta). Kousek za Takestánem máme další důvod k slavení. Klenot zdolává svůj osmdesátý tisící kilometr a my mu přejeme minimálně ještě jednou tolik. S večerem přijíždíme na předměstí Teheránu a na zdejší benzínce přespáváme další noc v autě.

Den jedenáctý (12.7.) – 625 km
Ráno kolem nás, na místě, kde se dá sotva projít, suverénně projíždí pán na motorce a odemyká bránu od zdánlivě opuštěného parku. Za dnešek chceme projet východem Turecka až do Iránu. Naši přátelé z tureckých hranic i náš milý Caveman nám radili, abychom tudy nejezdili v noci a jeli severní částí. To je také náš plán. Na oběd zastavujeme v Erzurum, kde se konečně setkáváme s kebabem tak, jak jsme si ho alespoň vzdáleně představovali. Nedorozuměním jsme si objednali každý rovnou dva (k naší velké radosti). Jen co jsme vyjeli z města, začaly se všude dál po cestě objevovat namátkové kontroly, pravděpodobně namířené proti Kurdům. Projíždíme skrze Agri a Dogubayazit pod Araratem (5137 m.n.m.) a zastavujeme kousek před hranicemi s Iránem, abychom se náležitě oblékli – kluci dlouhé kalhoty, já dlouhé šaty, dlouhý rukáv, šátek. Představa, že budeme takhle zabalení další nespočet dní, se nám ani trochu nelíbí. A nelíbí se to ani Klenotovi, který odmítá nastartovat. Nejsme si jistí proč, ale nejspíš kvůli nadmořské výšce. Přece jen jsme teď asi 2000 m.n.m. Zkušeně Klenota roztlačujeme, čímž ovšem bere za své naše snaha zůstat co nejdéle čistí a vyvonění. Na hranice tak zase příjíždíme jako správní cestovatelé – unavení, upocení, se zaneřáděným autem a stáváme se středem pozornosti. Hranice přejíždíme opět překvapivě rychle a bez velkých obtíží. Jediné, co všechny včetně vojáků zajímá, je odkud a kam jedeme a co chceme vidět v Iránu. Ukazuje se, že někteří upřednostňují více komunikaci ve francouzštině nežli v angličtině. Lámanou směsí obého se nakonec dokážeme dorozumět. Nezbývá než úředníkům věřit, že nám do pasů zapsali vše potřebné. Jejich jazyku – fársí – totiž nerozumíme ani ň (za předpokladu, že by vůbec ň ve své řeči používali). V psané podobě se nám vše jeví jako ozdobné vlnky s hvězdným nebem a rybkami pod hladinou. Do Iránu vjíždíme se západem slunce a připočítáváme si k českému času rozdíl dvou a půl hodin. Hned za hranicemi nás vítá město Maku. Město hýřící bouřlivým nočním životem, zářivými neony na každém domku, prodavači melounů každých pár metrů a zběsilou dopravou bez jakýchkoli pravidel. Nevíme na co koukat dřív. Ocitáme se v epicentru chaosu a ztrácíme se v něm. Jen co však zastavujeme auto, abychom se trochu zorientovali, už u nás zastavuje jiné auto, z kterého vybíhá usměvavý mladík a pobaveně nám ukazuje správnou cestu. Po chvíli se však opět ztrácíme v nepřehledné dopravě a neznačených odbočkách a další směr si necháváme radit od policajta. Bloudíme i do třetice. Tentokrát nás na správnou cestu směruje jiný íránec, bere si své auto a vyvádí nás až k místu, kde už je konečně značená dálnice na Teherán. Zůstává v nás údiv a vděčnost nad místní vřelostí a srdečností. Během prvních pár hodin nám jí bylo dopřáno tolik, že bychom ji u nás sbírali po celý rok. Všichni jsou usměvaví a je na nich vidět radost ze života. Protože se potřebujeme dostat do Teheránu co nejdříve, abychom si mohli podat žádost o turkmenská víza, pokračujeme v jízdě i po setmění, což je ovšem na místní dopravu dosti riskantní počin a tak si hledáme místo, kde by se dal postavit stan. Brzy zjišťujeme, že potmě se kloudné místo nalézt nedá. Důkazem je nám Tomášova kroksa plná sraček (bohužel doslova), kterou si s sebou odnáší z pole, do kterého po pár krocích zahučel až po kolena. O půlnoci tak zastavujeme u silnice na odpočívadle, kde kromě hustého nočního provozu kamionů doprovázeným randálem a probleskujícími světlomety nás budí i projíždějící policie zjišťující co jsme zač a loučící se s námi úsměvem a větou „Welcome to Iran!“.

Den desátý (11.7.) – 631 km
Při zaslechnutí šustění hořáků u balónů vybíháme ze stanu. Tak nakonec přeci jen balóny lítají, žádní turisté znamená žádné balóny. Jsme rádi, že jich vidíme alespoň pět. Nestíháme si ani sbalit stany a už u nás zastavuje pár místních farmářů. Ukazuje se, že dnešní noc jsme strávili uprostřed melounišť a sadu meruněk. Jen se pozdravíme a víc si nás nevšímají. Ráno nás čeká akce „spínací špendlík II.“, když naše těžce vyžebrané špendlíky ne a ne najít. Samozřejmě jsme si je důkladně schovali, abychom je neztratili (že s námi vytrvale cestují na střeše zjišťujeme až o dvě stě kilometrů dál). Projíždíme přes Kayseri, Sivas, Hafik a zastavujeme až u průzračného jezera Kilickaya Baraji, kde načerpáváme vodu a dopřáváme si sprchu a první praní. Ocitáme se ve východní Anatolii. Že jsme skutečně dost na východě opět nejlépe poznáváme na záchodech. Evropské zmizely docela a my jsme nuceni se začít přizpůsobovat víc a víc. A také v tom, že jsme s Klenotem pro místní stále větší raritou – focení je na denním pořádku a abychom se někam dostali, musíme neustále odmítat pozvání na čaj. Poté co se vydáváme skrze dvoutisícové vrcholky hor a naši cestu lemuje povodí Eufratu, hledáme si nocleh těsně před městem Erzincan u Ataturkova parku, který vypadá docela opuštěně. Konečně se nám podařilo najít si místo na postavení stanu s dostatečným předstihem. Že to není ideální místo se ukazuje po notné době snažení se postavit stan v silných poryvech větru. My ale z bojů neutíkáme a tak nakonec stan stojí, i když se klátí až do půle. Naštěstí po několika hodinách vítr ustává a my máme ničím a nikým nerušenou noc. Teda samozřejmě jen do rána.

Den devátý (10.7.) – 106 km
Dnes nás čeká kouzelná Kapadocie. Nejprve však zastavujeme v městečku Nevsehir, kde se nám ze silnice otevírá pohled na domky vestavěné mezi skály. Soudě podle nepořádku v nich slouží většina asi jako místa setkávání mládeže nebo odkladiště nepotřebných věcí. Místní lidé jsou překvapení, když nás tu vidí. Asi tu nejsou na turisty tolik zvyklí nebo už tu déle žádného neměli. Jedna paní, která mi zapózovala na focení, byla z ukázání fotky tak nadšená, že nám na cestu dala několik výborných domácích placek vevnitř potřených čili olejem a plněných mletým masem s bylinkami. O pár metrů dál se s námi dává do řeči slečna studující angličtinu, aby si ji potrénovala. Přejíždíme na druhou stranu hlavní silnice, kde je úplně jiný svět, což se opět ukazuje hlavně v nákupním centru. Vydáváme se sem na misi „spínací špendlík“ (potřebných na upevnění potahů zadních sedaček) do místního krejčovství. Vzhledem k našemu malířskému umění není pochyb o úspěšnosti mise. Naši oslovení přátelé prohledávají všechny šuplíky a dávají nám všechny špendlíky, které nacházejí. To víte, že jsme protestovali. Ale zkuste si tady něco odmítnout – není možné! Asi po patnácti kilometrech se ocitáme v oblasti Goreme, v nejkrásnějším místě široko daleko. Jde o městečko, kde domky jsou vyhloubené v tufové hornině a tyčí se vysoko nad obzor. Ta krása se ani nedá vypovědět. Nejlepší popis tohoto místa je: běžte a prohlédněte si to na vlastní oči! Navíc v těchto domech žijí lidé, kteří jsou neuvěřitelně hodní a pohostinní. Měli jsme obrovské štěstí, že nás na prohlídku svého domu pozval jeden nesmírně sečtělý mladý Caveman (jabadabadůůů), který si s námi dlouhé hodiny povídal o všem možném – o situaci v Turecku, o atentátech (a jak jejich pokřivená medializace ničí Turecku turistický ruch, o čemž jsme se jako jedinní zahraniční turisté jinak v této nejnavštěvovanější oblasti mohli sami přesvědčit), o uprchlících, o životě i o víře a o Bohu. Samozřejmě to vše u vynikajícího tureckého čaje. Jen těžko se nám odcházelo. Jen tak tak jsme stihli západ slunce z nejvyššího místa, kde jsme se na tu podívanou sešli v pěkné skupince lidí. Marně jsme vyhlíželi plné nebe balónů, jak jsme znali z fotek. Dozvěděli jsme se, že lítají pouze ráno. Zakempovali jsme za Uchisarem a natěšení na ráno.

Den osmý (9.7.) – 607 km
Marná snaha. Začínáme chápat, že najít v Turecku místo na kempování, kde vás někdo večer nebo ráno neobjeví, není možné. Ještě naivnější by bylo si myslet, že si z tohoto setkání neodnesete nic k jídlu. Tentokrát nám snídani věnuje pán, který si přijel zkontroloval v lese skryté včelí úly. Dostáváme pochoutku z listového těsta plněnou tvarohem. Místní pohostinnost a přátelskost lidí nám vyráží dech. Místo aby nás majitel přišel seřvat, že mu stanujeme na pozemku (jak by se dalo v Čechách očekávat), tady nás lidi s úsměvem vykrmují a se zájmem zjišťují odkud jsme a kam jedeme. Vydali jsme se po dálnici ve směru na Kapadokii. Po cestě zastavujeme v nákupním centru u silnice. Další místo, kde s nestačíme divit. Kam se hrabou naše nákupní centra! Je libo umělá říčka skrz celý obchoďák? Palmy? Hlíniště pro děti (rozuměj: místní obdoba pískoviště)? Není problém. Ostatní propriety včetně klimatizace, obchůdků a luxusních záchodů jsou samozřejmostí (je vidět, že jsme stále více na východě, co do počtu evropských záchodů ku tureckým je to nyní půl na půl). Doufáme, že tedy tady ochutnáme pravý kebab. Místo toho dostáváme opět nekořeněné maso v housce s trochou zeleniny, nyní doplněno navíc o hranolky (nacpané uvnitř!). Korunou všeho je Tomášův vegetariánský kebab, což jsou jenom hranolky nacpané v bagetě. Pomalu přestáváme doufat, že tu kdy na kebab narazíme. Jedeme po dálnici na Ankaru, kterou pouze objíždíme po okruhu (kde zjišťujeme, že seknout se s výjezdem tady znamená zajížďku třiceti kilometrů) až za město Aksaray. Po cestě míjíme solné jezero. A protože jsme tvrďáci, tak se místo sjezdu o pár kilometrů dál až přímo na jezero nedočkavě vrháme přes svodidla rovnou do jezera bodláků oddělující od nás jezero solné. Ke cti nám slouží, že ač neochotně, tak se nám tuto bodlákovou kolonii daří následně propašovat v oblečení až do Iránu. Solné jezero střídá jezero vybarvené do fialova. U městečka Aksaray nacházíme nocleh v lesíku nad místní přehradou kde Klenotovi dáváme pěkně do těla, aby se nahoru vyšplhal.

Den sedmý (8.7.) – 167 km
Po vydatném přerušovaném čtyřhodinovém spánku v autě s odkrývajícím se výhledem na Marmarské moře se vydáváme na turkmenskou ambasádu podat si žádost o víza, která si chceme nechat vyřídit s předstihem a vyzvednout si je až v Iránu. Jen co staneme před kýženou zamřížovanou bránou, zjišťujeme, že celé naše snažení o boj s časem byla mission impossible. Prý nepracují kvůli prázdninám (oslavy skončeného ramadánu). Navíc se nám naštěstí dostává i informace, že dopředu odsud nic nevyřizují. Nezbývá, než se vydat do dalšího souboje s časem. Je nám jasné, že se musíme co nejrychleji dostat do Teheránu v Iránu na tamní turkmenskou ambasádu. Trochu nám to komplikuje plány, protože jsme v Turecku chtěli strávit více času a místo toho jej budeme muset přečkat kdesi v šílených vedrech nehostinného Iránu. Unavení, procházíme se podél pobřeží Marmarského moře a smáčíme v něm nohy. Kousek opodál si moře užívají i zdejší Turci, ženy samozřejmě zahalené, v oblečení. V parku lidé odpočívají, piknikují, zpívají. U auta při kontrole motoru u nás se zájmem zastavuje Turek Senul, který nám bez ohledu na naše zarputilé protestování přináší z auta snídani – vynikající cosi z listového těsta posypané cukrem. Naše další kroky jsou jasné – prohlédnout si čtvrť Sultanahmet a vydat se zase na cestu. Proplétáme se přes obrovská parkoviště pro turisty až do spletitých uliček zdejších domorodců. Zcela ztraceni jsme narazili na cisternu. Sice to není Baziliková, ale je druhá největší. Ukazuje se, že jsme jen kousíček od náměstí Sultanahmet. Odkrývá se nám neuvěřitelná podívaná. Všude kolem nás proudí davy lidí. Trochu nás překvapuje, jak málo je tu turistů. Většina jsou muslimové. Procházíme si náměstí – postranní krámky, míjíme Zděný sloup, Hadí sloup i Egyptský obelisk a zastavujeme se před Modrou mešitou. Strefili jsme se zrovna do času velké páteční modlitby, navíc ve svátcích po ramadánu, a tak je Modrá mešita zpřístupněna pouze věřícím. Vydáváme se tedy nejprve na prohlídku Aya Sofia, nám známou pod  názvem Hagia Sofia – „chrám Boží moudrosti“, a přestože je její část z důvodu rekonstrukce uzavřena, jsme okouzleni. Po procházce v zahradách paláce Topkapi se vracíme zpět k Modré mešitě, kde nás přiodívají podle požadovaných pravidel a vstupujeme do naší první mešity v životě. Turisté se smějí pohybovat jen ve vyhrazené části. Druhá část je plná posedávajících věřících a pobíhajících dětí. Je to úplně jiný svět, než na který jsme z křesťanských kostelů zvyklí. Všude okolo nás je přítmí se spoustou světel spuštěných ze stropu, který je se stěnami vyzdoben modrobílými ornamenty. Nechybí samozřejmě ani mihrab ukazující směr k Mekce a tedy směr, kterým se modlit. V zadní části je také část na modlení vyhrazená pouze ženám. Opouštíme tento duchovní svět a vydáváme se vstříc světským záležitostem. V nedaleké restauraci si objednáváme kebab, protože chceme ochutnat ten pravý, turecký. Ten, který nám přináší, nijak nevyniká, naopak, není vůbec kořeněný a pro nás je spíš bez chuti. Vzápětí se nás pan majitel snaží upít výborným čajem, proto se raději vydaváme zase na cestu. V Istanbulu přejíždíme přes most spojující evropskou a asijskou část a ocitáme se tak oficiálně v Asii! Se západem slunce se nám daří najít odlehlé místo ke spaní. A zítra směr Kapadocie!

 

Den šestý (7.7.) – 416 km
Vypravili jsme se na cestu ve směru na Burgas a po necelé hodině jízdy zastavujeme na rychlou obhlídku přímořského městečka Nessebar (jak jsme si alespoň zpočátku mysleli). Ocitáme se na klasickém dovolenkovém místě – maličké historické centrum přeplněné obchodníky, restaurace a kavárny s výhledem na moře, vláček rozvážející turisty po městě a neúnavní naháněči snažící se nás dostat na „Sunny Beach“ (všechna čest jejich počínání, schválně si zkuste pokřikovat „Sunny Beach“ dvacetkrát za minutu několik hodin). Naštěstí jsme jejich nátlak přestáli. Čemu jsme však odolat nedokázali byl nepřeberný výběr zmrzlin. Místo běžného kopečku na který jsme u nás zvyklí nám pán nandal každému skoro půl kila a my se nestačili divit. A divení nás nepřešlo ani ve chvíli, kdy nám pán jako správný obchodník naúčtoval cenu za gramáž. Neochotně jsme na jeho trik přistoupili a vydali se z posledních zbytků peněz. S jasným záměrem najít pláž a dopřát si pořádnou sprchu jsme se vydali podél moře. Vedro však bylo natolik úděsné, že jsme bez přestávky zvládli ujít sotva pár set metrů. Teď už bylo jasné, že sprchu potřebujeme nejen my, ale také naše oblečení. Jen stěží jsme si dokázali připustit, že se na naší cestě máme ocitnout na místech, kde bude vedro ještě větší. Za zatáčkou nás čekala zasloužená odměna v podobě pláže táhnoucí se až za obzor. Lidé byli namačkaní hlava na hlavě, že jsme si jen s obtížemi vydobili místo pro sebe. Po vysněné sprše ani vidu ani slechu. Plni zoufalství jsme se obrátili na plavčíka, který nám jednu „skrytou“ sprchu ukázal – přímo na terase kavárny. Začínáme si pomalu zvykat, že kam přijedeme, tam se stáváme místní atrakcí. Stud i pohodlí však muselo stranou a nakonec jsme všichni zvítězili v urputném boji o přežití v nejledovatější vodě široko daleko. Poté jsme se vydali sehnat něco k jídlu. Shodou okolností jsme zavítali do restaurace, kde se s námi od vedlejšího stolu dal do řeči sám pan majitel a když zjistil, že jsme Češi, hned se nám chlubil, že má bratrance v Ostravě (zdravíme!). Ledy byly prolomeny a nám se postupně na stole začaly objevovat pochoutky všeho druhu – od melouna, přes sladký moučník baklava až po místní pálenku s lékořicovou příchutí. Vděčně jsme si nacpali pupíky do zásoby na horší časy a vydali se na cestu. Kousek za městem jsme na benzínce potkali čtyři naše milé krajany užívající si dovolenou a hledající „Sunny Beach“ (také moc zdravíme!). Čím více se blížíme k hraničnímu přechodu s Tureckem, tím více na nás lidi na ulicích koukají a tím větší bída je na vesnicích vidět.Kousek před hranicemi zastavujeme na benzínce, kde jsem ve frontě na záchodky vtažena do rozhovoru s Turkyní mířící domů. Povídá mi o tom, že Turecko je krásná země, ale okamžitě s velkým zármutkem hovoří o nedávných atentátech v Istanbulu a dodává: „Co s tím můžeme dělat? Musíme v tom žít.“ Kolem osmé hodiny večerní přijíždíme k bulharsko-tureckým hranicím ve směru od města Malko Tarnovo. Ocitáme se v dlouhatánské frontě tureckých aut a jako jediní cizinci (navíc cestující s Klenotem) se brzy stáváme středem pozornosti. Lidé se s dobrou náladou procházejí od auta k autu, zdraví se a u nás se postupně srocují a zvědavě si ukazují na mapě, kterou veze Klenot na kapotě. Naše česká nátura radící držet si odstup je vzápětí převálcovaná tureckou otevřeností, srdečností a přátelskostí. Dozvídáme se tak spoustu zajímavostí a ještě si odvážíme cenné rady kudy a kde jezdit a kde raději ne. Také se dozvídáme, že právě dnes končí ramadán a nyní Turky čekají oslavy. Pro nás to s sebou nese obrovskou výhodu nezpoplatněných dálnic až do konce víkendu. Přestože bulharskou část hranic přejíždíme bez problémů (naopak, když přes skla uviděli náš cestovní bordel, jen nás poslali dál, narozdíl od Turků, kteří museli auta otvírat), na turecké straně nás zastavují a odstavují na stranu. Nechápeme, co se děje a než nám to je schopen vysvětlit někdo anglicky mluvící, tak to chvíli trvá. Ukázalo se, že jsme bez povšimnutí minuli okénko, u kterého jsme měli dostat razítko do pasu kvůli autu. Vše se vysvětlilo a my se konečně ocitáme oficiálně v Turecku. Vítá nás nádherná hornatá krajina plná zeleně, západ slunce a vynořující se půlměsíc tolik typický pro Turecko. Nasáváme atmosféru exotické ciziny a poprvé si uvědomujeme, jaké to je být nefalšovaným cizincem v jiné zemi. Abychom se lépe naladili na zdejší kulturu, pouštíme si místní vypalovačky z rádia. Projíždíme malými městečky a v každém z nich se tyčí alespoň jedna mešita a minarety. Všude vlají turecké vlajky, některé jsou až neskutečných rozměrů. Smráká se a my zastavujeme na benzínce. S úlevou shledáváme, že záchody vypadají pořád stejně a pořád je na nich dost toaletního papíru (alespoň většinou). Okoukávám, jak se oblékají místní ženy. Co auto, to dost odlišné modely. Některé mají pouze šátek, jiné burku, další nic. Přeci jen jsme ještě stále blízko hranicím. (Prosíme naše milované starostlivé rodiče, naše nejbližší a slabší povahy, aby v zájmu zachování optimismu pročetli následující řádky spěšně a nebo dle vlastního uvážení raději vůbec a spokojili se s konstatováním, že zatím nikdo není posranej a my vesele frčíme dál).

Po půlnoci vjíždíme do Istanbulu. Protože si zde potřebujeme co nejdříve zažádat o turkmenská víza, jedeme, co nám síly stačí. Na dopravě se nejrychleji pozná, že jsme zase o kousek blíž Asii – méně pravidel, více aut, větší chaos. Zadáváme adresu ambasády do map uložených v tabletu a k nelibosti některých našich členů posádky zjišťujeme, že se má nacházet v těsné blízkosti Ataturkova letiště. A to bychom nebyli my, abychom nezabloudili – samozřejmě rovnou na letiště. Dostali jsme se do směru, odkud nebylo cesty zpět. Obemkly nás tři čtyři jednosměrné pruhy. Před námi se objevili stanoviště s namátkovou protibombovou kontrolou. Naštěstí je Klenot natolik nápadné vozidlo, že se s námi neobtěžovali a my se tak (k našemu velkému nadšení) ocitli přímo v sekci pro mezinárodní přílety. Vypadli jsme tak rychle, jak jen bylo možné, ale bloudění ještě nebyl konec. Poté, co jsme se ocitli u sjezdu na letiště podruhé, byli jsme nuceni jet úplně jinou odbočkou, která nás dovedla do jiné části letiště – kontrola nákladu. Nejistě jsme zastavili u závory, kde na nás koukalo pět šest postávajících chlápků v uniformách. Bez jakékoli znalosti angličtiny se nás začali vyptávat na spoustu věcí. Marně jsme se jim snažili vysvětlit, že bloudíme. Přišli však s šikovnou vychytávkou, kdy stačilo mluvit do telefonu a ten řečené přeložil do požadované řeči. Všichni byli v dobré náladě a začali vyzvídat vše o naší cestě. A protože jsme měli o Turecku něco málo načteno, věděli jsme o jejich zvyku zvát na čaj a popíjet jej kdykoli a kdekoli. Poté, co k nám Tomáš pronesl „Doufám, že nás nebudou zvát na čaj.“, se toho naši noví přátelé okamžitě chytli a už nám jej nesli i se spoustou kostkového cukru. Stejně jako v češtině se čaj totiž vysloví stejně, takže si můžete být jisti že tomuhle slovíčku tu budou všichni s radostí rozumět. A tak jsme se ocitli v naprosto bizarní situaci, v Istanbulu u letiště kam jsme nechtěli, jsme si ve dvě ráno popíjeli čaj, na který jsme se vlastně pozvali sami, s Turky, s kterými jsme si vzájemně nerozuměli ani slovo (bohužel ani ona mobilová aplikace nám nedopomohla ke kýženému nasměrování na nedalekou ambasádu) a bylo nám nevýslovně dobře. Pochopili jsme, že tady nemá cenu nikam spěchat. A taky, že vše se samo vyřeší za nás. Nakonec chlápci zavolali paní, která uměla anglicky a vzápětí dorazila a nasměrovala nás na čtvrť, kam jsme potřebovali. Ambasádu jsme objevili a tak jsme našli místo na nedalekém parkovišti u parku, kde se scházely místní skupinky mladých Turků a kde jsme byli nuceni noc přečkat v autě.

 

Den pátý (6.7.) – pokračování – 104 km
Poté co jsme opustili nákupní centrum, jsme se vydali opět na cestu. Po pár odbočkách jsme se ocitli před oplocenou budovou, pravděpodobně muzeem, s nasvíceným parkem, který byl posetý nejrůznějšími modely armádních vrtulníků, tanků a lodí. Bez ohledu na houstnoucí tmu jsme si vše v klidu prošli a prohlédli. Naše euforická nálada z nalezení internetu a poklidné procházky nás však náhle opustila, jen co jsme vyjeli z města do černočerné tmy. Klenotova světla sice bezvadně osvětlovala široké daleké okolí (obličeje protijedoucích řidičů nevyjímaje), ale ze silnice jsme neviděli zhola nic. Protože jsme však pohotoví cestovatelé připravení na všechno, prozřetelně jsme se vybavili příručkami z roku 1982 k údržbě Klenota. Po úspěšném rozštelování světel se ukázalo, že cenné knižní rady v naší situaci příliš nevyužijeme (příště si s sebou rozhodně bereme měřící zeď!). Následovalo občasné popojíždění prokládané seřizováním a marným hledáním příčiny. Celé záhadě jsme se dostali na kloub až na benzínce, kde našemu grotesknímu počínání zpovzdálí přihlížela obsluha. Ukázalo se, že světla mají tendenci na hrbolatých cestách zapadnout dovnitř, toť vše. Mistrovský kousek, na který jsme patřičně hrdí, jsme si však schovali až na samotný odjezd z čerpačky. Pro samé štelování světel se nám podařilo naprosto vyšťavit Klenota, a tak jsme startovali s roztlačováním a grácií nám vlastní. Naprosto vyřízení jsme zakempovali kdesi na polní cestičce. Vděční, že máme kde spát, jsme už ani neprotestovali, když jsme (soudě podle okolního bordelu) zjistili, že jsme si pro přenocování zvolili přírodní záchod.

Den pátý (6.7.)
Dnes jsme celý den proleželi na pláži, procachtali a prospali (heč!). Kluci se odvážně vydali s Klenotem ulovit do Varny mamuta a tak jsme měli i co jíst. Opět nám hodně času zabralo balení. A teď jsme ve Varně v nákupním centru a dáváme do kupy všechny příspěvky, které jsme vám dlužili. Pak vyrazíme zase o kus dál a protože si z každého dne odnášíme ponaučení, tak samozřejmě dnes budeme hledat místo pro stanování po tmě a kdesiv neznámých končinách, ale ještě stále v Bulharsku. A zítra už na nás čeká přejezd do Turecka, kde si následující den budeme muset zařídit víza do Turkmenistánu. Tak nám držte palce!

Den čtvrtý (5.7.)
Celí rozlámaní se probouzíme v autě. Vypozorovali jsme, že místní psi běhají za projíždějícíma autama a štěkají na ně, ale na lidi neútočí. Alespoň ne zde a ne ve dne. Vrtá nám to hlavou a rádi bychom se téhle záhadě zdejšího chování psů dostali na kloub, nemáte s tím někdo zkušenosti? Po ranním prohraném zápase mezi Tomášem a jeho kartáčkem zůstává kartáček nadobro uvězněn v obrovské díře všelikého hnusu a tak jej necháváme jeho osud (kartáček, Tomáše máme pořád s sebou) a po nějaké té hodince přijíždíme na okraj Bukurešti. Původní plán byl objet ji pouze po vnějším obchvatu, ale díky naprosté absencí značení se postupně noříme stále hlouběji do jejího nitra. Jsme naprosto šokovaní místní dopravou, respektive jízdou bez jakýchkoli pravidel, často i ve třech čtyřech souběžných pruzích v jednom směru, které jsou ale tak úzké, že někdy mají problém se vedle sebe vejít i dvě osobní auta, natož pak stát vedle autobusu. Navíc stále bez jakéhokoli značení. Proplétáme se spoustou obrovských křižovatek i místních uliček. Před majestátním palácem nás máváním vítají pocestní, nejspíše Češi (zdravíme nazpět!). Z místních nám podporu vyjadřují hlavně řidiči z povolání, kteří tuší, že vydat se Škodovkou na výlet nemusí být jen tak. Ale my nemáme jen tak ledajakou Škodovku, my máme Klenota a s ním jistojistě zvládneme cokoliv, co nám přijde do cesty. Po nekončícím motání se kdesi v hlubinách čtyřmilionového města dostávají kluci spásný nápad – jako správní zálesáci se orientujeme podle slunce. Tato strategie nás dostává blizoučko na okraj, ale stačí jedinná nepřehledná křižovtka a my se už zase motáme nevěda kde a kam. Nakonec se přeci jen dostáváme ven a město necháváme s úlevou za zády. Jedeme vstříc hranicím s Bulharskem. Po menším nedorozumění na přejezdu mostu přes Dunaj (naše chyba, díky zmodernizovaným elektronickým systémům jsme prokazovali koupi dálniční známky špatnou účtenkou – přesto však paní neuměla anglicky a na ukázání maďarské účtenky reagovala, že italskou nechce).Nakonec se vše vyjasnilo a my pokračovali po polouzavřeném rozkopaném mostě přes Dunaj do Bulharska. Ocitli jsme se v Ruse. Po prvních zážitcích na nás dýchla atmosféra Asie. Azbuka všude. Na benzínkách neberou karty (později jsme zjistili, že pouze blízko hranic, aby mohli ošulovat cizince ve spoluorganizovaném gangu se směnárnami). Hlavní silnice je rozdělená na jednotlivé rajony a na každém odpočívadle čeká jedna až dvě prostitutky. Na menších silnicích nás vítají do poslední chvíle neviděné díry, které by nám Klenota mohly zrušit raz dva. Zastavujeme na jídlo v motorestu u silnice, ale ani zde neberou karty a tak pokračujeme dál k Varně. Skrze ni se promotáme, z vedlejšího auta se dočkáme od jednoho Bulhara i pozdravu „Ahoj Češi, jak se máš?“ a po strastiplném motání se po spletitých cestičkách pod Varnou (opět neznačených, případně s názvy vesnic v azbuce, z které zachytáváme vždy pár prvních písmenek a odhadujene, v kteréže vesnici  asi jsme) nakonec nacházíme ten nejbáječnější kus pláže u moře, o jakém jsme si ani nesnili. Hned se vrháme do vody. Teplá! Čistá! Vracíme se pro Klenota a zajíždíme s ním na okraj pláže. Většina lidí po celodenním opekání se už odchází, a tak máme skoro celou pláž pro sebe. Vedle stojí stánkař v autě a tak si k večeři necháváme udělat místní fastfoodovou specialitu – hranolky s balkánským sýrem. Jsme unešeni západem slunce, postávajícími loděmi na okraji oobzoru, které se s postupující tmou rozsvěcují, ztemnělým nebem posetým hvězdami (jednu jsme viděli padat!), rozbíjejícími se vlnami o pobřeží… Necháváme si natočit místní pivo Kamenitze, jíme, povídáme, plánujeme, stavíme stan a zjišťujeme, že ponechání karimatky bez dozoru a bez zatížení nutně vede k jejímu zmizení (Káťo, Káťo..).

Ponaučení dne: nezmatkovat, nespěchat, být pozorný

Den třetí (4.7.)
Přežili jsme první noc, hurá! K snídani vybalujeme pětikilový meloun a sotva jsme schopní ho sníst celý. Balení nám trvá neuvěřitelně dlouho. U snídaně nás nejdříve překvapil pes, který se neustále motal okolo nás a později i sám majtel pozemku, který přijel a jako by to bylo na denním pořádku, že mu někdo okupuje pozemek, nám pokynul, abychom zůstali a nedělali si s tím starosti. O chvíli později přišel i jeho soused s dalším psíkem. Pány jenom zajímal zapalovač k cigaretám a voda na pití, jinak nám nevěnovali příliš velkou pozornost. Poté, co odjel pan majitel, dali jsme se do řeči se sousedem, který se nám představil jako Bebe. Ukázali jsme mu na kapotě mapu, kde jsme chvíli předtím vyznačili náš první zdolaný úsek cesty a on jen nevěřícně koukal. Pak však s úsměvem dodal, „Good motor, skoda.“. Na rozloučenou jsme mu připálili ještě jednu cigaretu a jelo se dál. Další zastávkou nám byla Deva, kde jsme nejprve nakoupili zásoby a pak se chtěli vydat na hrad. Tenhle plán nám zkazil fakt, že na hrad nevedla žádná kloudná cesta vyjma lanovky, což jsme jednohlasně vetovali a vyrazili směr Karpaty. Po cestě nás čekal nádherný výhled na kopcovitou zelenavou krajinu. Potkali jsme první koňský povoz i speciální „taxi“ pro krávu. A pak se nám otevřela pohádková příroda Karpat, ke kterým jsme stoupali skrz malebnou vesničku, kde se život zastavil a čas běžel nám naprosto cizím tempem. Každý jednopatrový barevný domeček měl svou lavičku, na které posedávaly celé rodiny – děti si hrály, ženy v pestrobarevných dlouhých sukních a šátcích klevetily a muži si labužnicky vychutnávali svou podvečerní dávku kuřiva. Strmě jsme vystoupali až k ceduli, která zakazovala vstupovat do vrcholků hor mezi 21:00-7:00. Po kontrole času a po předchozím zjištění, že v Rumunsku mají o hodinu více, jsme se vydali vzhůru obdivovat nepopsatelně nádherné vrcholky, skaliska, vodopády, zatravněné kopce hemžící se ovcemi, tunely a také hustou mlhu mraků, skrze kterou jsme občas viděli sotva metr před sebe. Následovaly události, které nás však z této pohádkové nálady patřičně vrátily zpátky na zem. A čím níže jsme sestupovali, tím větší tíhu reality jsme pociťovali. Nejprve jsme zavadili spodkem auta o rantl při vjezdu na odpočívadlo. Začaly se ozývat divné zvuky z výfuku a později se přidalo i skřípění brzd. Začalo se stmívat a klesání se přitom stále zdálo nekonečné. Uvažovali jsme, že bychom rozložili stan někde  horách, na odpočívadle. Poté, co jsme projeli přehradou plnou výhružně štěkajících psů vrhajících se na naše auto jsme tenhle plán rychle zavrhli a rozhodli se pokračovat až někam, kde bychom neměli tuhle nevítanou psí společnost. Vzápětí se ukázalo, jak moc jsme byli bláhoví. Čím níže a blíže civilizaci jsme byli, tím více volně pobíhajících psů se kolem nás motalo. Silnička motající se přes karpaty má na délku kolem 100 km bez jediné odbočky, nebo civilizace (krom stánků s párky na vrcholu). Její průjezd nás stál 3 hodiny. Na jejím konci jsme se po tmě marně snažili nalézt místo k postavení stanu, neboť cesta z hor byla pouze jediná a kolem dokola zastavěná domy. A pokud jsme přeci jen narazili na lesní cestu, vedla do chráněné krajinné oblasti. Po výměně řidičů (všechna čest Tomášovi, který si na karpatských cestách pěkně zaposiloval na zatáčkách) a půlnoční něcojakoveřeči, jsme usoudili, že naší jedinou šancí na přežití mezi smečkami toulavých psů je přespat někde v autě. Zadařilo se nám napojit na dálnici ve směru na Bukurešť a necelých sto kilometrů od ní jsme zastavili na přilehlé benzínce a za občasného spánku, projíždění náklaďáků a štěkajících psů na auta (ano, ani tady jsme jim nakonec neunikli) jsme přečkali další noc.

Ponaučení dne: za každou cenu si najít místo pro zakempení s dostatečným časovým předstihem

Den druhý (3.7.)
Neustále prší, a tak jsme jednomyslně zvolili cestu nejmenšíího odporu – pojedeme přes noc, pak to někde zakempíme a vyspíme se. O půl jedné ráno přejíždíme hranice se Slovenskem. Ve tři ráno zastavujeme na dotankování nádrže v městečku Malacky, kde od sympaticky vyhlížející obsluhy dostáváme rady do terénu k autu. Pán s úsměvem vypráví, že Škoda byla jeho první auto. Pokračujeme v cestě a hranice s Maďarskem zdoláváme o půl páté, kde nás na obzoru vítá tisíce maličkých červeně blikajících světélek, z nichž se vzápětí po rozbřesku stávají obrovské větrnné elektárny. Pokračujeme směr Buddapešť po dálnici. Z noční jízdy jsme natolik utrmácení, že zastavujeme na benzínce, kde se v autě chceme alespoň trochu dospat. Příliš to nepomáhá a tak se opět vydáváme na cestu. Na oběd se zastavujeme v restaurantu u benzínky na dálnici. S pražádnou znalostí maďarštiny si vybíráme z jídelního lístku, kde jsou snad všechny jazyky, kromě anglického. Srbština však postačila, a tak za chvíli dostáváme dvě varianty výborného guláše a smažený sýr s usmaženou bramborovou kaší jako zástupce vege jídla pro Tomáše. S výjimkou trojitého bloudění okolo Budapešti nás v Maďarsku nic nedrží, a tak už okolo čtvrté hodiny vjíždíme do Rumunska. Cestou nás na dálnici zdravili krajané. Moc nás to potěšilo, děkujeme za podporu. V Rumunsku jsme prošvihli místo k zakoupení dálniční známky. Ve snaze nalézt cestu zpět, která se ukázala jako marná, jsme narazili na místního baču, který pásl ovce poddél cesty a nechali si poradit od pána, z kterého se vyklubal slovensky hovořící brat, který rybařil vedle svodidel u cesty. Dosud nevěříme, že by tam kdy nějaké ryby mohly být. V Aradu jsme museli zastavit nejen pro nákup, ale také z udivení nad enormní nepřehlednou kabeláží proudu táhnoucí se celým městem. Na vesnicích se střídají luxusní vily s jednopatrovými domečky ne toliko odlšišné od našich vesnických. V každé vesnici jsou vždy jeden až dva kostely (v závislosti na různorodosti vyznání obyvatel, nejčastěji asi katolické a pravoslavné) s typickou stříbrnou střechou. Nebýt toho, že často nechávají domy neomítnuté, vypadalo by to tu pěkně. Kluci vymysleli místo pro kempování, a to ve městě Lipova poblíž vody. První ochutnávka divočiny a zatěžkávací jízda na Klenota čekala právě zde. Skrze rozebranou díratou silnici a po kamínkovité cestě jsme sjeli kamsi mezi louku a kukuřičné pole. Zastavili jsme u cesty, která značila, že se tu něco bude stavět – možná nějaký pěkný domek u řeky. Při obhlídce našeho nalezeného místa pro přespání, jsme zjistili, že na sousedním pozemku někdo je a rybaří. Soudě podle množství plechovek a bordelu u řeky, rozhodli jsme se, že by toto místo nemuselo naší přítomností nijak zvlášť utrpět a tak jsme zůstali. Kluci přefiltrovali do naší závěsné sprchy zakalenou vodu z řeky, rozbalili jsme stany a chtěli jsme v klidu ještě posedět venku, v čemž nám zabránily neustálúúe se stupňující útoky krvelačných komárů. Rychle jsme vše naházeli do stanů a chtěli den zakončit jedním dvěma pívy. Kolem nás však po cestě projížděla auta a jeden týpek nám dost nahnal strach, když si na nás začal svítit baterkou. Navíc nám tuhá stébla prorazila podlážku stanu. Rezignovaní a odevzdaní osudu jsme usnuli.

Ponaučení dne: komáři jsou fakt zlo, nekempovat tak blízko vody

Den první (2.7.16)
Zdá se to neuvěřitelné, dokonce až nemožné, ale nakonec jsme skutečně vyrazili vstříc dobrodružství a netušeným zážitkům. A stálo nás to jen rok fantazírování, dva měsíce intenzivního vyběhávání formalit (a že jsme si kvůli poslednímu vízu střihli pěkný sprint na íránskou ambasádu), deset hodin balení, několik hodin vyčkávání na ustání deště, loučení dvou rodin a jednu zapomenutou diskokouli (smutnej příběh). Ale nakonec jsme tu, na cestě, v temném hávu deštivé noci kdesi mezi Prahou a Brnem. Máme za sebou už 100 km, potkali jsme auto zaparkované v pangejtu, srnky podél silnice, překrásný pestrobarevný západ slunce, první střídání řidičů i první bloudění. Je čtvrt na dvanáct, nepřestává pršet, ale Klenot ničeho nedbaje uhání, seč mu síly stačí. A to i přesto, že je naložen až k prasknutí a i do malých kopečků sotva popadá dech. Tomáš na sebe vzal břemeno nočního jezdce a nezbývá než vám společně s Míšou popřát: „Mějte se famfárově.“

Google to spočítal na 277 hodin dřepění v autě. Ještě, že s Michalem máme dřepění hodně natrénované.
Začínáme v ČR (jak jinak) a vyrážíme spodem.