Den dvacátý pátý (26.7.) – 266 km
Ráno nám Masoud s Atefe servírují obrovskou snídani na posilnění, abychom zvládli dojet až k hranicím. Brzy zjišťujeme, že jsme už dávno měli být na cestě. Nechceme riskovat, že nám zavřou hraniční přechod před nosem, a tak se loučíme a vyrážíme přes Quchan do Bajgiranu. Po cestě se nám otevírá pohádková podívaná na kopce a hory, do kterých musíme vystoupat. Ocitáme se tak v diametrálně odlišném prostředí od zbytku Iránu. Přechod se nachází ve výšce okolo 1600 m.n.m. a my se poprvé v Iránu nadšeně balíme do jedné vrstvy za druhou. Po čtyřicetistupňových vedrech máme co dělat, abychom si od nosu nemuseli začít odlamovat rampouchy. Ledový vichr, který bez ustání vane, tomu také zrovna dvakrát nepomáhá. Před hranicemi nás vesele zastavuje cápek, který chce s námi vyšmeļit zbytek rijálů (a že jich díky Benovi máme!) na turkmenské manaty a dolary. U dolarů dostáváme dobrý kurs, ale u manatů se nestačíme divit. Namísto dvou tisíc za dolar, jak nám radí náš chytrý papírek oficiálních kursů z banky, nás pán přesvědčuje, že to jsou staré manaty a nově to je 5,2. Dlouho to rozmýšlíme a nakonec na to přistupujeme, abychom u sebe alespoň nějaké peníze měli. Na turkmenských hranicích poprvé zakoušíme důkladnou rozborku auta, která závisí především na míře zvědavosti těch kterých vojáků a také na stupni jejich obeznámenosti s předměty v našem autě. A tak zatímco tomuhle tříhodinovému přehrabávání se v našich věcech musí přihlížet Tomáš jakožto oficiální majitel Klenota (a také si to samozřejmě na závěr po nich všechno uklidit), já s Michalem procházíme kontrolou během deseti minut a po zbytek času jsme nuceni zůstat venku v zimě na schodech za speciálního vojenského dozoru, který má s námi problém, když se o tři kroky vzdálíme z místa. Jsme zmrzlí, unavení (už jsem říkala že fakt zmrzlí?!) a dochází nám trpělivost. Rebelantsky si jdeme dovnitř sednout na zem, pospáváme a pozorujeme první turkmenské obyvatelstvo přecházející hranice. Ženy nosí elegantní dlouhé pestrobarevné šaty s ornamenty sladěné s vysoko vázaným šátkem, doplněné o luxusní botičky na podpadcích a značkovou kabelku. Konečně po trojím předání peněz Tomášovi, aby se mohl vyplatit ze všech nesmyslných položek, které mají zdejší úředníci na seznamu (jako dezinfekce auta, kterou nám nikdo nedělal nebo vyrovnání cen benzínu, který si vezeme v nádrži z Iránu), opouštíme hraniční přechod. Plni veselí, že jsme to zvládli a to nejhorší snad máme za sebou, zapomínáme, že Klenot do výšky zrovna nenarostl a přejetím přes ten největší šutr, který jsme si předtím samozřejmě velice pečlivě vybrali, tuníme Klenotovi šustplech, který mu na bříšku chrání všechny důležité orgány, bez kterých bychom moc daleko nedojeli. Vracíme se zpátky do reality a dáváme si opět větší pozor na cestu. Všímáme si, že jsme se právě ocitli v područí Velkého bratra a rázem křtíme Turkmenistán na „Policajtov“. Armádní a policejní složky připraveny chránit vždy za všech okolností jsou všude. Sjíždíme z hor do Aškabátu, hlavního města, ale chlad na nás dýchá odevšad. Přestože jedeme po prvotřídní silnici širokých bulvárů s přepychovými gigantními budovami, u kterých není poznat, jestli je to pošta, olympijský stadion nebo palác, něco nám tu chybí. Po přelidněném Iránu, kde něco jako soukromí nikdy nespatřilo světlo světa, jsme se ocitli ve městě duchů, kde zahlédnout jediného člověka za minutu znamená, že jste dítětem štěstěny. Pokud do toho ovšem nepočítáme policejní hlídky, které jsou bez přehánění na každé druhé křižovatce. Plně na nás dosedá tvrdá realita diktátorského režimu Turkmenbašiho skrytá pod naleštěným pozlátkem běloskvoucích budov, pouličních lamp a dokonce i odpadkovými koši se zlatými ornamenty. Snažíme se najít banku, benzínku a něco k jídlu. Heureka! Nacházíme nákupní bazar, kde se dá na jednom místě nakoupit vše od chleba až po novou vanu. A kde se nacházejí snad všichni obyvatelé Aškabatu (a že jich teda moc není). Za rohem si u okénka dvojice srdečných srandistů dáváme kebab a je příjemnou změnou, že se snáze domluvíme. Přeci jen je pro nás azbuka menší oříšek než fársí. Na čerpačce nás čeká další milé překvapení, a to v podobě ještě levnějšího benzínu než v Iránu. S platbou pět korun za litr nám naše peněženka zatančila vítězoslavný tanec a my odložili hledání banky na další den a místo toho se vydaļi hledat místo k přenocování. Těžko se zbavující iránských zvyků si nacházíme park. Dokonce i park nás přesvědčuje o tom, že jsme nechali Irán daleko za horama. Listnatou měkoučkou postel vystřídal jehličnatý lesík s poletujícím houfem netopýrů a spoustou paneláků za říčkou, podél které si místní sportovci udržují figuru večerním během. Testujeme místní piva zakoupená v bazaru a teskníme po jednom českém točeném. Poprvé za naši cestu od Čech zažíváme alespoň lehké přeháňky, a tak si děláme další zářez do kolonky „přespávání v autě“.