Den třicátý druhý (2.8.) – 300 km
Vydáváme se na cestu a do Samarkandu se dostáváme až v pozdním odpoledni. Náš komfort v uzbeckých hotelích má sice sestupnou tendenci, ale na naše spacákové poměry je to pořád hodně luxusní záležitost. Navíc jsme ubytováni jen kousíček od Rejistanu, perlou mezi náměstími. Zcela nechtěně opět obcházíme zákon a dovnitř se dostáváme načerno za menší úplatek šéfa ostrahy. Že se jedná o běžnou praxi, se zpětně dozvídáme od cestovatelů v hotelu. Mezi hosty tu také potkáváme českého dobrodruha Honzu, který na kole objíždí postupně snad celý svět. Večer tak všichni společně vyrážíme na večeři, kdy vlastně skoro nikdo netuší, co si objednal. Přestože je majitel restaurace nesmírně ochotný, komunikační bariéra je značná (čemuž dost možná napomáhalo i hltavé sledování uzbecké telenovely veškerým restauračním personálem). Když Míšovi s Brunem do dvojice přinesli celé upečené obří kuře, které bezesporu ještě před chvílí pobíhalo okolo, mohli jsme si oddechnout. Dnes hlady neumřeme.