Den sedmý (8.7.) – 167 km
Po vydatném přerušovaném čtyřhodinovém spánku v autě s odkrývajícím se výhledem na Marmarské moře se vydáváme na turkmenskou ambasádu podat si žádost o víza, která si chceme nechat vyřídit s předstihem a vyzvednout si je až v Iránu. Jen co staneme před kýženou zamřížovanou bránou, zjišťujeme, že celé naše snažení o boj s časem byla mission impossible. Prý nepracují kvůli prázdninám (oslavy skončeného ramadánu). Navíc se nám naštěstí dostává i informace, že dopředu odsud nic nevyřizují. Nezbývá, než se vydat do dalšího souboje s časem. Je nám jasné, že se musíme co nejrychleji dostat do Teheránu v Iránu na tamní turkmenskou ambasádu. Trochu nám to komplikuje plány, protože jsme v Turecku chtěli strávit více času a místo toho jej budeme muset přečkat kdesi v šílených vedrech nehostinného Iránu. Unavení, procházíme se podél pobřeží Marmarského moře a smáčíme v něm nohy. Kousek opodál si moře užívají i zdejší Turci, ženy samozřejmě zahalené, v oblečení. V parku lidé odpočívají, piknikují, zpívají. U auta při kontrole motoru u nás se zájmem zastavuje Turek Senul, který nám bez ohledu na naše zarputilé protestování přináší z auta snídani – vynikající cosi z listového těsta posypané cukrem. Naše další kroky jsou jasné – prohlédnout si čtvrť Sultanahmet a vydat se zase na cestu. Proplétáme se přes obrovská parkoviště pro turisty až do spletitých uliček zdejších domorodců. Zcela ztraceni jsme narazili na cisternu. Sice to není Baziliková, ale je druhá největší. Ukazuje se, že jsme jen kousíček od náměstí Sultanahmet. Odkrývá se nám neuvěřitelná podívaná. Všude kolem nás proudí davy lidí. Trochu nás překvapuje, jak málo je tu turistů. Většina jsou muslimové. Procházíme si náměstí – postranní krámky, míjíme Zděný sloup, Hadí sloup i Egyptský obelisk a zastavujeme se před Modrou mešitou. Strefili jsme se zrovna do času velké páteční modlitby, navíc ve svátcích po ramadánu, a tak je Modrá mešita zpřístupněna pouze věřícím. Vydáváme se tedy nejprve na prohlídku Aya Sofia, nám známou pod  názvem Hagia Sofia – „chrám Boží moudrosti“, a přestože je její část z důvodu rekonstrukce uzavřena, jsme okouzleni. Po procházce v zahradách paláce Topkapi se vracíme zpět k Modré mešitě, kde nás přiodívají podle požadovaných pravidel a vstupujeme do naší první mešity v životě. Turisté se smějí pohybovat jen ve vyhrazené části. Druhá část je plná posedávajících věřících a pobíhajících dětí. Je to úplně jiný svět, než na který jsme z křesťanských kostelů zvyklí. Všude okolo nás je přítmí se spoustou světel spuštěných ze stropu, který je se stěnami vyzdoben modrobílými ornamenty. Nechybí samozřejmě ani mihrab ukazující směr k Mekce a tedy směr, kterým se modlit. V zadní části je také část na modlení vyhrazená pouze ženám. Opouštíme tento duchovní svět a vydáváme se vstříc světským záležitostem. V nedaleké restauraci si objednáváme kebab, protože chceme ochutnat ten pravý, turecký. Ten, který nám přináší, nijak nevyniká, naopak, není vůbec kořeněný a pro nás je spíš bez chuti. Vzápětí se nás pan majitel snaží upít výborným čajem, proto se raději vydaváme zase na cestu. V Istanbulu přejíždíme přes most spojující evropskou a asijskou část a ocitáme se tak oficiálně v Asii! Se západem slunce se nám daří najít odlehlé místo ke spaní. A zítra směr Kapadocie!