Den čtvrtý (5.7.)
Celí rozlámaní se probouzíme v autě. Vypozorovali jsme, že místní psi běhají za projíždějícíma autama a štěkají na ně, ale na lidi neútočí. Alespoň ne zde a ne ve dne. Vrtá nám to hlavou a rádi bychom se téhle záhadě zdejšího chování psů dostali na kloub, nemáte s tím někdo zkušenosti? Po ranním prohraném zápase mezi Tomášem a jeho kartáčkem zůstává kartáček nadobro uvězněn v obrovské díře všelikého hnusu a tak jej necháváme jeho osud (kartáček, Tomáše máme pořád s sebou) a po nějaké té hodince přijíždíme na okraj Bukurešti. Původní plán byl objet ji pouze po vnějším obchvatu, ale díky naprosté absencí značení se postupně noříme stále hlouběji do jejího nitra. Jsme naprosto šokovaní místní dopravou, respektive jízdou bez jakýchkoli pravidel, často i ve třech čtyřech souběžných pruzích v jednom směru, které jsou ale tak úzké, že někdy mají problém se vedle sebe vejít i dvě osobní auta, natož pak stát vedle autobusu. Navíc stále bez jakéhokoli značení. Proplétáme se spoustou obrovských křižovatek i místních uliček. Před majestátním palácem nás máváním vítají pocestní, nejspíše Češi (zdravíme nazpět!). Z místních nám podporu vyjadřují hlavně řidiči z povolání, kteří tuší, že vydat se Škodovkou na výlet nemusí být jen tak. Ale my nemáme jen tak ledajakou Škodovku, my máme Klenota a s ním jistojistě zvládneme cokoliv, co nám přijde do cesty. Po nekončícím motání se kdesi v hlubinách čtyřmilionového města dostávají kluci spásný nápad – jako správní zálesáci se orientujeme podle slunce. Tato strategie nás dostává blizoučko na okraj, ale stačí jedinná nepřehledná křižovtka a my se už zase motáme nevěda kde a kam. Nakonec se přeci jen dostáváme ven a město necháváme s úlevou za zády. Jedeme vstříc hranicím s Bulharskem. Po menším nedorozumění na přejezdu mostu přes Dunaj (naše chyba, díky zmodernizovaným elektronickým systémům jsme prokazovali koupi dálniční známky špatnou účtenkou – přesto však paní neuměla anglicky a na ukázání maďarské účtenky reagovala, že italskou nechce).Nakonec se vše vyjasnilo a my pokračovali po polouzavřeném rozkopaném mostě přes Dunaj do Bulharska. Ocitli jsme se v Ruse. Po prvních zážitcích na nás dýchla atmosféra Asie. Azbuka všude. Na benzínkách neberou karty (později jsme zjistili, že pouze blízko hranic, aby mohli ošulovat cizince ve spoluorganizovaném gangu se směnárnami). Hlavní silnice je rozdělená na jednotlivé rajony a na každém odpočívadle čeká jedna až dvě prostitutky. Na menších silnicích nás vítají do poslední chvíle neviděné díry, které by nám Klenota mohly zrušit raz dva. Zastavujeme na jídlo v motorestu u silnice, ale ani zde neberou karty a tak pokračujeme dál k Varně. Skrze ni se promotáme, z vedlejšího auta se dočkáme od jednoho Bulhara i pozdravu „Ahoj Češi, jak se máš?“ a po strastiplném motání se po spletitých cestičkách pod Varnou (opět neznačených, případně s názvy vesnic v azbuce, z které zachytáváme vždy pár prvních písmenek a odhadujene, v kteréže vesnici  asi jsme) nakonec nacházíme ten nejbáječnější kus pláže u moře, o jakém jsme si ani nesnili. Hned se vrháme do vody. Teplá! Čistá! Vracíme se pro Klenota a zajíždíme s ním na okraj pláže. Většina lidí po celodenním opekání se už odchází, a tak máme skoro celou pláž pro sebe. Vedle stojí stánkař v autě a tak si k večeři necháváme udělat místní fastfoodovou specialitu – hranolky s balkánským sýrem. Jsme unešeni západem slunce, postávajícími loděmi na okraji oobzoru, které se s postupující tmou rozsvěcují, ztemnělým nebem posetým hvězdami (jednu jsme viděli padat!), rozbíjejícími se vlnami o pobřeží… Necháváme si natočit místní pivo Kamenitze, jíme, povídáme, plánujeme, stavíme stan a zjišťujeme, že ponechání karimatky bez dozoru a bez zatížení nutně vede k jejímu zmizení (Káťo, Káťo..).

Ponaučení dne: nezmatkovat, nespěchat, být pozorný