Den třicátý třetí (3.8.) – 332 km
Nastal čas loučení. Rozpojují se nám cesty s Ralphem a Brunem, a tak dál už zase míříme jen v naší staré dobré osvědčené sestavě. Neohroženě se ženeme ku Tádžikistánu skrze překrásnou hornatou krajinu pestrobarevných hornin a písčitých plání s malými vesničkami, ve kterých pobíhají potulní psi připomínající pouštní vlky a kde děti u silnice prodávají kyblíky přeplněné jablky a kousky chleba a laskominy v igelitových sáčcích. Projíždíme velkou spoustou policejních stanovišť, kde si vždy do papírového notesu vypisují údaje z pasů a zase nás nechávají pokračovat v cestě. Stmívá se, a tak si začínáme hledat místo ke kempování. Chceme se schovat před zraky aut projíždějících okolo, ale na rozlehlých pláních, kde se za obzorem vždy vynoří další malá vesnička, to není zase tak snadný úkol. Poprvé prověřujeme Klenotův offroadový podvozek a troufáme si na takový terén, kde bychom se bejvali zapíchli raz dva. Skrze ďuzny a prolákliny se šplháme do kopce a na vrcholku se nám po levici odkrývá výhled na takový sráz, až se nám z toho tají dech. Tam by nebylo dobré zahučet. Napravo žene pastevec své stádo domů. Tak jsme zase odhaleni a místo ke kempování nic moc. Rozmýšlíme se co dál. Mezitím se setmělo úplně a pastevec míří naším směrem. Dva metry od nás se shýbá k zemi a my vidíme, jak si do ruky bere ten největší kámen, jaký je zrovna po ruce. A jde přímo k nám. Po překonání prvotního šoku se mu zběsile snažíme vysvětlit, že jsme jen turisti a že si hledáme místo k přespání. Zatímco on přímo u našich dveří upouští kámen z ruky, nám padá pěkně velký balvan ze srdce. Zkoumavě si prohlíží nás i naše auto a potom se jeho tvář rozjasňuje v srdečném úsměvu plného samých zlatých zubů a zve nás k sobě domů, abychom přespali tam. Jeho velkorysou nabídku odmítáme a říkáme si, že raději ještě ten nějaký kus popojedem. Nakonec přespáváme v autě kus za Boysunem poblíž jedné policejní hlídky uprostřed pobíhajících psů a spících oslů vestoje podél silnice.