Den třináctý (14.7.) – 133 km
Vyrážíme vstříc ranní špičce čtrnáctimilionovému mraveništi zvaném Teherán. Mistrně se proplétáme skrze nepochopitelně značené sjezdy a nájezdy, až se skoro zázrakem ocitáme před turkmenskou ambasádou a ještě k tomu s půlhodinovým předstihem. Před námi už čeká několik jiných cestovatelů ze všech koutů Evropy využívajících nejrůznějších typů dopravních prostředků. Vzájemně si vyměňujeme cenné zkušenosti a rady. K naší smůle se však dozvídáme nemilou zprávu, která nám notně komplikuje situaci. Nejenže si budeme muset na turkmenská víza počkat minimálně dalších deset pracovních dnů, ale navíc v Iránu není možné vybírat peníze ze zápaďáckých karet. Potvrdily se nám tak hned dvě zlé předtuchy naráz a my začínáme překotně přemýšlet co s tím. Nejdříve si však jdeme sehnat něco pořádného k jídlu, protože nám po tom byrokratickém vízovém maratonu značně vyhládlo. Místo normální restaurace, fastfoodu nebo alespoň supermarketu však narážíme jenom na maličkou chlebárnu v parku a tak se pouštíme do ochutnávání zdejšího produktu. Vracíme se do auta a při ježdění sem a tam nacházíme volnou wifi i s fastfoodem. Při pohledu na ceny nám nejde do hlavy, jak může být Irán podle našeho knižního průvodce nejlevnější zemí na cestě bývalé Hedvábné stezky. Alespoň však zpoza rohu využíváme volné připojení na internet. Z několika alternativ řešení naší bezvýchodné situace propadáme chvilkově do zoufalství střídané s letargií. Nemáme dost peněz ani na to, abychom tu přežili deset dní za předpokladu, že tu zůstaneme na místě a z Iránu nic neuvidíme. Také není jisté, že nám turkmenská víza vůbec vystaví. A i kdybychom to takhle skutečně zvládli o chlebu a vodě, pak jistojistě nebudeme mít dost dolarů na poplatky/úplatky na turkmenských hranicích. Tak jsme dojeli, jsme v pasti. Třeba nám pomůžou na české ambasádě, kde ale mají otevřeno až za čtyři dny. Můžeme rozprodat věci co máme v autě. Najít si brigádu, ale platy tu asi nebudou nic moc. Žebrat? Možná za rok bychom to touhle cestou dali dohromady. A pak se nám připomnělo, jak cenné je mít správné kontakty ve správný čas. Míša si vzpomněl na svého bývalého spolupracovníka Hooyara z Iránu, který nám domluvil předání peněz přes kamaráda Bena a během několika hodin jsme opět měli naději a svět byl zase růžovější (i přes všudypřítomný smog, díky kterému není v Teheránu vidět dál než na několik desítek metrů). Nezbývalo než čekat několik dní, než se peníze převedou a tak jsme se rozhodli, že si mezitím pojedeme udělat výlet ke Kaspickému moři. Dlouho se motáme po Teheránu při snaze vyjet z něj tím správným směrem a vydáváme se vysoko do hor za námi. Cestou míjíme nespočet piknikujících rodįn sledující západ slunce nad Teheránem, což by byla bývala i docela romantická podívaná, kdyby opět nebylo zákeřného smogu, který ve svých útrobách pohltil většinu města. Iráncům však taková maličkost nemůže zkazit náladu a tak si vesele piknikují dál smogu nedbaje. Za kopcem nás čeká barevná podívaná světélkujících měst, což nám navozuje atmosféru přímořských oblastí i přesto, že moře se skrývá až v dáli za horama. Zkoušíme se tedy vydat přes hory, ale protože cesty jsou tu zřídkakdy značené, ve 2000 m.n.m. zjišťujeme, že jsme si vybrali takovou, která končí slepě kdesi v horách a tak se otáčíme zpět, sjíždíme do městečka Lavaš pod horama a s útěchou, že ráno moudřejší večera hledáme místo k noclehu. Ve snaze být co nejméně nápadní zůstáváme na okraji města a spíme částečně v autě a částečně pod širákem. Po pár hodinách nás probouzí barevné majáčky policie a důrazný zákaz tady zůstávat s tím, že je to prý příliš nebezpečné. S přílišnou péčí nás policie dovádí až na místo, kde podle nich máme spát. Městský park. Plný piknikujících lidí, světel a vízkajících dětí. Prý se o půlnoci vylidní. Netroufáme si tu rozdělávat karimatky a spacáky, tak si alespoň přinášíme melouna dáváme si půlnoční svačinku. A čekáme. A lidí spíš přibývá než ubývá. Vzdáváme to a bereme za vděk dalším přespáváním v autě. Ke klidu v srdcích místních policajtů tedy před parkem.