Den třetí (4.7.)
Přežili jsme první noc, hurá! K snídani vybalujeme pětikilový meloun a sotva jsme schopní ho sníst celý. Balení nám trvá neuvěřitelně dlouho. U snídaně nás nejdříve překvapil pes, který se neustále motal okolo nás a později i sám majtel pozemku, který přijel a jako by to bylo na denním pořádku, že mu někdo okupuje pozemek, nám pokynul, abychom zůstali a nedělali si s tím starosti. O chvíli později přišel i jeho soused s dalším psíkem. Pány jenom zajímal zapalovač k cigaretám a voda na pití, jinak nám nevěnovali příliš velkou pozornost. Poté, co odjel pan majitel, dali jsme se do řeči se sousedem, který se nám představil jako Bebe. Ukázali jsme mu na kapotě mapu, kde jsme chvíli předtím vyznačili náš první zdolaný úsek cesty a on jen nevěřícně koukal. Pak však s úsměvem dodal, „Good motor, skoda.“. Na rozloučenou jsme mu připálili ještě jednu cigaretu a jelo se dál. Další zastávkou nám byla Deva, kde jsme nejprve nakoupili zásoby a pak se chtěli vydat na hrad. Tenhle plán nám zkazil fakt, že na hrad nevedla žádná kloudná cesta vyjma lanovky, což jsme jednohlasně vetovali a vyrazili směr Karpaty. Po cestě nás čekal nádherný výhled na kopcovitou zelenavou krajinu. Potkali jsme první koňský povoz i speciální „taxi“ pro krávu. A pak se nám otevřela pohádková příroda Karpat, ke kterým jsme stoupali skrz malebnou vesničku, kde se život zastavil a čas běžel nám naprosto cizím tempem. Každý jednopatrový barevný domeček měl svou lavičku, na které posedávaly celé rodiny – děti si hrály, ženy v pestrobarevných dlouhých sukních a šátcích klevetily a muži si labužnicky vychutnávali svou podvečerní dávku kuřiva. Strmě jsme vystoupali až k ceduli, která zakazovala vstupovat do vrcholků hor mezi 21:00-7:00. Po kontrole času a po předchozím zjištění, že v Rumunsku mají o hodinu více, jsme se vydali vzhůru obdivovat nepopsatelně nádherné vrcholky, skaliska, vodopády, zatravněné kopce hemžící se ovcemi, tunely a také hustou mlhu mraků, skrze kterou jsme občas viděli sotva metr před sebe. Následovaly události, které nás však z této pohádkové nálady patřičně vrátily zpátky na zem. A čím níže jsme sestupovali, tím větší tíhu reality jsme pociťovali. Nejprve jsme zavadili spodkem auta o rantl při vjezdu na odpočívadlo. Začaly se ozývat divné zvuky z výfuku a později se přidalo i skřípění brzd. Začalo se stmívat a klesání se přitom stále zdálo nekonečné. Uvažovali jsme, že bychom rozložili stan někde horách, na odpočívadle. Poté, co jsme projeli přehradou plnou výhružně štěkajících psů vrhajících se na naše auto jsme tenhle plán rychle zavrhli a rozhodli se pokračovat až někam, kde bychom neměli tuhle nevítanou psí společnost. Vzápětí se ukázalo, jak moc jsme byli bláhoví. Čím níže a blíže civilizaci jsme byli, tím více volně pobíhajících psů se kolem nás motalo. Silnička motající se přes karpaty má na délku kolem 100 km bez jediné odbočky, nebo civilizace (krom stánků s párky na vrcholu). Její průjezd nás stál 3 hodiny. Na jejím konci jsme se po tmě marně snažili nalézt místo k postavení stanu, neboť cesta z hor byla pouze jediná a kolem dokola zastavěná domy. A pokud jsme přeci jen narazili na lesní cestu, vedla do chráněné krajinné oblasti. Po výměně řidičů (všechna čest Tomášovi, který si na karpatských cestách pěkně zaposiloval na zatáčkách) a půlnoční něcojakoveřeči, jsme usoudili, že naší jedinou šancí na přežití mezi smečkami toulavých psů je přespat někde v autě. Zadařilo se nám napojit na dálnici ve směru na Bukurešť a necelých sto kilometrů od ní jsme zastavili na přilehlé benzínce a za občasného spánku, projíždění náklaďáků a štěkajících psů na auta (ano, ani tady jsme jim nakonec neunikli) jsme přečkali další noc.
Ponaučení dne: za každou cenu si najít místo pro zakempení s dostatečným časovým předstihem
