Den desátý (11.7.) – 631 km
Při zaslechnutí šustění hořáků u balónů vybíháme ze stanu. Tak nakonec přeci jen balóny lítají, žádní turisté znamená žádné balóny. Jsme rádi, že jich vidíme alespoň pět. Nestíháme si ani sbalit stany a už u nás zastavuje pár místních farmářů. Ukazuje se, že dnešní noc jsme strávili uprostřed melounišť a sadu meruněk. Jen se pozdravíme a víc si nás nevšímají. Ráno nás čeká akce „spínací špendlík II.“, když naše těžce vyžebrané špendlíky ne a ne najít. Samozřejmě jsme si je důkladně schovali, abychom je neztratili (že s námi vytrvale cestují na střeše zjišťujeme až o dvě stě kilometrů dál). Projíždíme přes Kayseri, Sivas, Hafik a zastavujeme až u průzračného jezera Kilickaya Baraji, kde načerpáváme vodu a dopřáváme si sprchu a první praní. Ocitáme se ve východní Anatolii. Že jsme skutečně dost na východě opět nejlépe poznáváme na záchodech. Evropské zmizely docela a my jsme nuceni se začít přizpůsobovat víc a víc. A také v tom, že jsme s Klenotem pro místní stále větší raritou – focení je na denním pořádku a abychom se někam dostali, musíme neustále odmítat pozvání na čaj. Poté co se vydáváme skrze dvoutisícové vrcholky hor a naši cestu lemuje povodí Eufratu, hledáme si nocleh těsně před městem Erzincan u Ataturkova parku, který vypadá docela opuštěně. Konečně se nám podařilo najít si místo na postavení stanu s dostatečným předstihem. Že to není ideální místo se ukazuje po notné době snažení se postavit stan v silných poryvech větru. My ale z bojů neutíkáme a tak nakonec stan stojí, i když se klátí až do půle. Naštěstí po několika hodinách vítr ustává a my máme ničím a nikým nerušenou noc. Teda samozřejmě jen do rána.