Den dvacátý devátý (30.7.) – 112 km
Ráno se na okraji Daşoguzu vydáváme na velké nákupy do obřího bazaru vystavěného do tvaru turkmenského národního symbolu. V kapse nás pálí ještě zbytek manatů, které volají po utracení. Kupujeme základní suroviny včetně největšího balení toaleťáků, co měli na skladě. Kdo ví, jak to bude vypadat v Uzbeku a Tádžikistánu. Výhoda je, že si u toho budeme moct i počíst, protože toaleťáky tu mají recyklované z tiskovin. A pak taky hledáme pastičku na myši. A to nám hlava nebere, když ji mezi vyskládanými sešity pro školáky skutečně nacházíme. Sice na jiném principu, než jsme zvyklí, ale moc na výběr nemáme. Bloudíme po Daşoguzu, a na to, že tu hraniční přechod musí být co by kamenem dohodil, musíme se ptát třikrát na cestu, protože nám každej tvrdí úplně jiný směr. Říkáme si, že policajt by měl být jistota, a tak se ptáme jeho, čímž ho lehce dostáváme do rozpaků. Pak se ale rovzpomněl a posílá nás nazpět. V protisměru míjíme naše staré známé Británce z Mongol Rally a tak nám je jasné, že na jejich přechodě to asi nešlo úplně hladce. Na hranice tak nakonec míříme společně. Radujeme se, že na turkmenské straně před námi není ani autíčko. To by mohlo jít rychle. Ale ne s naším štěstím, a tak kvůli obědové pauze musíme hodinu čekat, než se něco začne dít. A proč bychom si taky nezapiknikovali, že? Vojákům na stráži pouštíme diskopecky z osmdesátých let a s dokoupenými zásobami je čekání taky hned veselejší. Jen co mají oběd za sebou, už už nás pakují i s tou naší sluníčkovou hudbou pryč. Tak takhle se na ně musí! Na uzbecké straně už to tak snadno nejde. Vojáci jsou sice přátelští a hrozně zvědaví, ale nadatlovat údaje o Klenotovi do počítače jim trvá roky. Británce si vzali na kobereček jako první. Spěchají do Chivy na vyhlídkovou věž, která má za hodinu zavírat. Domlouváme, že tam za nimi přijedeme, ale pro jistotu se loučíme podruhé. Zatímco nás nikdo příliš nekontroloval, Klenota si vzali do parády pěkně od podlahy. V duchu se modlíme, aby na ně mezi věcmi najednou nevykoukla myš, kterou vlastně nechtěně pašujeme přes hranice a na kterou nám jaksi chybí veterinnární osvědčení o její myší bezúhonnosti. Soudě podle rozcupovaného odpadkáče v autě ale nemůže být pochyb o tom, že se má čile k světu a že ji to s náma baví. Všechno dobře dopadlo, a tak se i s myší kdesi v útrobách auta zdárně dostáváme do Uzbekistánu. Za hranicemi se snažíme najít nějakou směnárnu, a tak se ptáme místních. Ujišťují nás, že všechno zařídí a než se stačíme rozkoukat, už u nás zastavuje fáro s místním mafiánským bosem. Teď už nikdo z nás nepochybuje, že jsme se ocitli na černém trhu. Všichni se okolo nás srocují a jsou zvědavější než turkmenské kozy. Prý kolik peněz máme. No. Nejsme si jistí, co se bude dít, a tak přiznáváme sto dolarů, které chceme vyměnit. Pán uznale kývá hlavou a nabízí nám za ně šest set tisíc somů. Náš chytrý papírek oficiálních kurzů říká, že bychom správně měli dostat sotva polovinu. Oukej, tak jdeme do toho. Pán jen mrkne a pobočník nám předává šest set tisíc. Teda ještě přesněji – šest set tisícovek a my jen valíme oči. Co s tím jako máme dělat? To nemají větší bankovky? Pán nás ujišťuje, že mají. Pětitisícovky. Ty už ale asi došly. Všichni z nás mají srandu a pán jako zkušený mafián/obchodník říká, ať si je klidně přepočítáme. Nemáme odvahu se do něčeho takového pouštět, a tak si jen spiklenecky třeseme rukou a všichni nám mávají, dokud nám nezmizí z dohledu. Nezbývá než doufat, že ty bankovky nejsou falešné. A že s nimi vážně platí. A taky vyházet všechny věci z batohu, abychom ten balík peněz vůbec měli kam dát. Do Chivy přijíždíme přesně o šesté,kdy se měla zavírat vyhlídková věž. Zastavujeme před vstupem do historického centra a hned k nám přibíhá zdejší majitel hotelu a láká nás, abychom se u něj ubytovali. Prý deset dolarů na noc i se snídaní. S takovým luxusem jsme vůbec nepočítali, a tak si to chceme nechat projít hlavou. Zatím se vydáváme na prohlídku starého města. Vstupujeme dovnitř mohutnou branou obklopenou ještě mohutnějšími hradbami. V úžasu hltáme všechnu tu krásu okolo sebe a nevěříme vlastním očím. Jako bychom se právě ocitli v srdci samotného orientu, kde byly napsány Pohádky tisíce a jedné noci a přitom v napětí čekáme, kdy se zpoza zdobených věžiček vyřítí létající koberec. Procházíme se městem a dotřetice potkáváme britské přátelé. Tentokrát už se s Richardem a Nathanem loučíme nadobro. Spěchají vpřed a my si tu krásu chceme ještě vychutnat. Objevujeme vyhlídkovou věž a k našemu překvapení je otevřena až do západu slunce. Po takhle strmých schodech jsem se vzhůru teda ještě nedrápala. Ani si nechci představovat, jak se z toho potmě a bez úchytek leze dolů. U samého vrcholku už lezu po čtyřech. Sice má na tom svůj díl i vejška, ale schody jsou tak vysoko od sebe, že je bezpečnější si je nejdřív nalézt rukou. Uf, konečně jsme nahoře. A ten výhled! Naprosto boží! Vidíme všechny skvosty města jako na dlani. Komín, věžičky, kopule a všechno v modré, zelené a azurové barvě prokládané bílým a zlatým zdobením. Je to taková nádhera, že ji ani nedokážu vměstnat do slov. Slézáme opět dolů a nakonec to zvládáme i s gymnastickým číslem výhýbání se na schodech. Procházíme si zbytek uliček a pak nás místní děti lákají k procházce po hradbách. Vesele pobíhají okolo nás, poskakují okolo nás a skrze hradby nám ukazují jak nad novým městem zapadá slunce. Jsme překvapeni, že i ve městě starém se běžně bydlí. Památkáři by si z toho možná vytrhali všechny vlasy, ale kouzlo místa to nesmírně umocňuje. Není to jen vyprázdněný monument, ale živoucí organismus dýchající svým vlastním rytmem. Támhle se prostírá k večeři, támhle se vzteká dítě na ulici, támhle přijel taťka domů z práce a támhle vzadu pod stromem se líně protahuje kočka. Právě se tu píší nové dějiny. Ze střechy protějšího domu na nás mávají tři cestovatelé. Trochu jim závidíme ten přepych, moci si jen tak v klidu posedět uprostřed téhle krásy. A tak je rozhodnuto, kam bychom spěchali. Stejně je potřeba se v Uzbekistánu ubytovat zhruba každou druhou noc v hotelu, jinak na hranicích dělají problémy. Každý z nás se těší na něco jiného. Zatímco Míša na měkoučkou postel a Tomáš na osvěžující sprchu, mně největší radost dělá prostý fakt, že můžu jít na záchod, kdy jen se mi zlíbí (teda spíš kdy se zlíbí střevům).K večeři dojídáme vlastní zásoby a k tomu si dáváme místní chlazené pivo. Seznamujeme se s Japoncem Tomem, který už přes rok cestuje po Asii na kole a má namířeno do Evropy, se Španělem Brunem – motorkářem, který jede až do Vladivostoku a s německým cyklistou Ralphem, který míří do Pamíru. Ukazuje se, že to oni na nás mávali ze střechy v historickém centru. V polosedu poleháváme na otevřené terase s výhledem na mohutnou bránu okolo uzbeckého stolu a vyprávíme si cestovatelské zážitky a plány. Ralph i Bruno chtějí další den pokračovat do Buchary jako my. Ralph se na nás obrací s prosbou, jestli bychom ho tam nemohli vzít autem, že se mu krátí víza. Není problém, jak si račte přát. Jen jsme zvědaví, jak si s tím zítra Klenot poradí. To je parádička! Nad hradbami se rozsvěcují hvězdy a nám ani nevadí, když v celém městě vypadává elektřina. Plně na nás dopadá ta nesnesitelná lehkost bytí. Vždyť nám tu ke štěstí nic nechybí.