Den třicátý první (1.8.) – 10 km – R.I.P.
S lítostí vás musíme informovat o tom, že jsme přes noc přišli o jednoho člena posádky. Byl milovaným synem a pro nás dobrým přítelem. Procestoval s námi kus světa, prošel s námi dobrým i zlým a podržel nás ve chvíli, kdy bylo třeba. Stal ses nepostradatelnou součástí naší výpravy a věř, že tě ve svých srdcích poneseme dál, náš myší příteli. Ráda bych napsala, že zemřel klidnou a bezbolestnou smrtí ve spánku, ale nechci vám lhát. Pastička zafungovala.

U snídaně na nás čekalo milé překvapení v podobě dvou slovenských dobrodruhů – Alexe a Mariána, kteří své krajany ihned odhalili podle auta značky prvotřídní kvality. Před hotelem jsme se střetli s domovinou úplně. Díky Klenotovi jsme opět byli odhaleni, tentokrát partičkou českých cestovatelů v žigulech „Zlom vaz“. Ukázalo se, že cestují stejnou trasu, jen v opačném pořadí, a tak nám zvěstovali cenné informace z míst, která nás teprve čekají. V Mongolsku jsou prý nejhorší cesty vůbec. Stále s nejednotným názorem na Pamír vyzvídáme, jaké to bylo tam. S naším autem to prý zvládneme. Jen máme jet tou jižní cestou, protože oni jeli severní a ta teda byla o dost horší, co se týká kvality cest. Opoziční stranu tohle zjištění lehce nahlodává, zatímco propamírskou koalici utvrzuje v tom, že se to zvládnout dá. Jestli se tam skutečně vydáme, bude potřeba auto ještě trochu dotunit. Protože jsme si už na zdejších silnicích místy ozkoušeli, že Klenot courá zadek až příliš po zemi, rozhodli jsme se mu udělat radost drobným plastickým vylepšením. Bek s námi ochotně zajel do místního autoservisu, kde jsme se hned stali středem pozornosti. Mladí kluci ušatí s plným batohem zkušeností hned věděli jak na to. A tak si náš hlavní servisák s Bekem a klukama vzali taxíka a vyrazili na mega blešák autovrakových dílů, zatímco já zůstávám jako dohled u Klenota v servisu. Nevím jak kluci na blešáku, ale my tu rozhodně úspěch sklidili. Brzy mě už všichni znají jménem a snaží se o mě dozvědět první poslední. Gentlemansky, jako zatím ve všech servisech, mi přinášejí židli a když zjišťují, že nemám přítele, hned mi nějakého vybírají ze svých řad. Jen jejich šéf mě asi nebude mít moc rád, že jsem jeho kolektivu naprosto rozbourala pracovní morálku. Naštěstí to tady funguje jinak, a tak místo aby byli přijíždějící zákazníci nabručení, že chvíli trvá, než se jim někdo začne věnovat, zjišťují, proč ten rozruch a se zájmem se se mnou dávají do řeči také. Samozřejmě anglicky neumí pořádně nikdo, ale to nám vůbec nebrání, abychom to nějakou tou lámanou uzbečtinou o ruštinu rukama nohama neposkládali do kupy. Kluci se vracejí z nákupů a přinášejí si sebou masivní tuhé pružiny, které kdysi patřily Volze. Všichni jsme zvědaví, jak tohle chtějí do Klenota dostat. Místní servisáci však zvládnou všechno, a tak za chvíli máme z Klenota zbrusu nový model, který jistojistě nemá nikdo jiný na světě. Stal se nám z něj Lowrider s vystrčeným zadkem, kterému stačí jediná díra na to, aby nás houpal ještě dalších dvě stě metrů. Tlumiče se tak dostali mimo hru a my zvažujeme, co je menší zlo. Přeci jen díry jsou díry a jestli nás čekají ještě horší než tady v Uzbeku, potřebujeme v nich neuváznout. Po dlouhých úvahách si nakonec necháváme namontované pružiny z Volhy, i když si vůbec nejsme jistí, jestli děláme dobře. Když se po čtyřech hodinách dostáváme ze servisu zase zpátky na hotel, přichází konečně na řadu i prohlídka města. Přichází večer, a tak se domlouváme, že tu strávíme ještě jednu noc a do Samarkandu se celá naše parta i s Ralphem a Brunem přesune až zítra.