Den třicátý druhý (2.8.) – 300 km
Vydáváme se na cestu a do Samarkandu se dostáváme až v pozdním odpoledni. Náš komfort v uzbeckých hotelích má sice sestupnou tendenci, ale na naše spacákové poměry je to pořád hodně luxusní záležitost. Navíc jsme ubytováni jen kousíček od Rejistanu, perlou mezi náměstími. Zcela nechtěně opět obcházíme zákon a dovnitř se dostáváme načerno za menší úplatek šéfa ostrahy. Že se jedná o běžnou praxi, se zpětně dozvídáme od cestovatelů v hotelu. Mezi hosty tu také potkáváme českého dobrodruha Honzu, který na kole objíždí postupně snad celý svět. Večer tak všichni společně vyrážíme na večeři, kdy vlastně skoro nikdo netuší, co si objednal. Přestože je majitel restaurace nesmírně ochotný, komunikační bariéra je značná (čemuž dost možná napomáhalo i hltavé sledování uzbecké telenovely veškerým restauračním personálem). Když Míšovi s Brunem do dvojice přinesli celé upečené obří kuře, které bezesporu ještě před chvílí pobíhalo okolo, mohli jsme si oddechnout. Dnes hlady neumřeme.

Den třicátý první (1.8.) – 10 km – R.I.P.
S lítostí vás musíme informovat o tom, že jsme přes noc přišli o jednoho člena posádky. Byl milovaným synem a pro nás dobrým přítelem. Procestoval s námi kus světa, prošel s námi dobrým i zlým a podržel nás ve chvíli, kdy bylo třeba. Stal ses nepostradatelnou součástí naší výpravy a věř, že tě ve svých srdcích poneseme dál, náš myší příteli. Ráda bych napsala, že zemřel klidnou a bezbolestnou smrtí ve spánku, ale nechci vám lhát. Pastička zafungovala.

U snídaně na nás čekalo milé překvapení v podobě dvou slovenských dobrodruhů – Alexe a Mariána, kteří své krajany ihned odhalili podle auta značky prvotřídní kvality. Před hotelem jsme se střetli s domovinou úplně. Díky Klenotovi jsme opět byli odhaleni, tentokrát partičkou českých cestovatelů v žigulech „Zlom vaz“. Ukázalo se, že cestují stejnou trasu, jen v opačném pořadí, a tak nám zvěstovali cenné informace z míst, která nás teprve čekají. V Mongolsku jsou prý nejhorší cesty vůbec. Stále s nejednotným názorem na Pamír vyzvídáme, jaké to bylo tam. S naším autem to prý zvládneme. Jen máme jet tou jižní cestou, protože oni jeli severní a ta teda byla o dost horší, co se týká kvality cest. Opoziční stranu tohle zjištění lehce nahlodává, zatímco propamírskou koalici utvrzuje v tom, že se to zvládnout dá. Jestli se tam skutečně vydáme, bude potřeba auto ještě trochu dotunit. Protože jsme si už na zdejších silnicích místy ozkoušeli, že Klenot courá zadek až příliš po zemi, rozhodli jsme se mu udělat radost drobným plastickým vylepšením. Bek s námi ochotně zajel do místního autoservisu, kde jsme se hned stali středem pozornosti. Mladí kluci ušatí s plným batohem zkušeností hned věděli jak na to. A tak si náš hlavní servisák s Bekem a klukama vzali taxíka a vyrazili na mega blešák autovrakových dílů, zatímco já zůstávám jako dohled u Klenota v servisu. Nevím jak kluci na blešáku, ale my tu rozhodně úspěch sklidili. Brzy mě už všichni znají jménem a snaží se o mě dozvědět první poslední. Gentlemansky, jako zatím ve všech servisech, mi přinášejí židli a když zjišťují, že nemám přítele, hned mi nějakého vybírají ze svých řad. Jen jejich šéf mě asi nebude mít moc rád, že jsem jeho kolektivu naprosto rozbourala pracovní morálku. Naštěstí to tady funguje jinak, a tak místo aby byli přijíždějící zákazníci nabručení, že chvíli trvá, než se jim někdo začne věnovat, zjišťují, proč ten rozruch a se zájmem se se mnou dávají do řeči také. Samozřejmě anglicky neumí pořádně nikdo, ale to nám vůbec nebrání, abychom to nějakou tou lámanou uzbečtinou o ruštinu rukama nohama neposkládali do kupy. Kluci se vracejí z nákupů a přinášejí si sebou masivní tuhé pružiny, které kdysi patřily Volze. Všichni jsme zvědaví, jak tohle chtějí do Klenota dostat. Místní servisáci však zvládnou všechno, a tak za chvíli máme z Klenota zbrusu nový model, který jistojistě nemá nikdo jiný na světě. Stal se nám z něj Lowrider s vystrčeným zadkem, kterému stačí jediná díra na to, aby nás houpal ještě dalších dvě stě metrů. Tlumiče se tak dostali mimo hru a my zvažujeme, co je menší zlo. Přeci jen díry jsou díry a jestli nás čekají ještě horší než tady v Uzbeku, potřebujeme v nich neuváznout. Po dlouhých úvahách si nakonec necháváme namontované pružiny z Volhy, i když si vůbec nejsme jistí, jestli děláme dobře. Když se po čtyřech hodinách dostáváme ze servisu zase zpátky na hotel, přichází konečně na řadu i prohlídka města. Přichází večer, a tak se domlouváme, že tu strávíme ještě jednu noc a do Samarkandu se celá naše parta i s Ralphem a Brunem přesune až zítra.

Den dvacátý šestý (27.7.) – 378 km Ze spaní v autě mě na okamžik probouzí dotek něčeho neuvěřitelně chlupatého, co mi bleskurychle proběhlo po noze. Mozek to však nevyhodnotil za život ohrožujícího predátora, a tak se vzápětí zase nořím do hlubokého spánku a s probouzením si dávám pěkně na čas, takže mě kluci musejí z auta skoro vytahovat za nohy. Snídani si jedeme obstarat do velkého nákupního centra ve městě, které svým rozložením krámků víc připomíná včerejší bazar spíš než supermarket, na který jsme zvyklí z domova. Vyzdobením vnitřních prostor však připomíná luxusní hotel. V každém z krámků koupíte jen něco – v jednom sýr a mléko, ve druhém chleba a sušenky a pro ovoce, jo, to musíte až za roh. Dokonce i tu banku jsme tu nalezli, sice zavřenou, ale zato s o dost horším kursem, než jsme dostali od pána šmelíře na hranicích. Aha, tak to jsme zahájili náš první kontakt s Policajtovem úspěšně přes černý trh. Dobře my. Díky tomu ale snad peněz máme dost, a tak se nemusíme pouštět do donquijotského boje s bankomaty, z nichž v celém městě fungují, a to ještě jen občas podle nálady, jen čtyři. Místo toho se vydáváme na okružní jízdu po městských monumentech a památnících, kterých tu je požehnaně. Nejprve čtyřikrát obkrožujeme zeměkouli, pod kterou z jedné strany vycházejí svatebčané. Protože jsme se dočetli, že v Policajtově je zakázáno fotit veškeré veřejné budovy, zkouší to nejprve kluci nenápadně na své kamerky. Samozřejmě jsme stejně nenápadní asi jako velryba v kostkovaném pyžamu, a tak nezbývá než se pochlapit a tasit své dělo (tedy svůj Kanón) ve špionážním maskování, na které uplatňuji své značné zkušenosti s iránským vrstvením, které jsem naštěstí s překročením hranic mohla odložit. Kluci se ze mě můžou posmát, ale co bychom pro vás neudělali, abyste si zažili také ten svůj kousek Turkmenistánu. Poté nás zaujal obrovský park táhnoucí se přes celý kopec, na jehož vrcholku je socha býka nesoucího na svých rozích celý svět. Na rozlehlém parkovišti necháváme pod přísným dozorem kamer Klenota samotinkého a stoupáme vzhůru. Jediné lidi, které potkáváme, jsou zahradnické čety zakuklené až po uši, které ve stínu odpočívají. Park, stejně jako všechno v Aškabátu, nás uchvacuje svou monumentálností. Zároveň, stejně jako všechno v Aškabátu, má na každé lampě pět kamer namířené na všechny strany. Na vrcholku u sochy býka postávají na stráži vojáci a za nimi se tyčí muzeum druhé světové války. Když se chystáme k odchodu, dochází akorát k výměně stráží. S větším zájmem však pozorujeme dva mladé Turkmeny, jak si vše točí na své chytré a ještě chytřejší telefony. Možná to tu s tím focením nebude tak drsné. Osmělujeme se a u dalšího monumentu fotíme a kamerkujem s takovou suverénností, až jsme všechny zmátli, jestli jsme vůbec turisti. Další zastávku děláme u prapodivného kola zabořeného do trojúhelníku (to by byl krásný symbol pro sektu!). Po chvíli nám dochází, že uvnitř je další kolo, které se točí a kluci jsou rázem nadšením bez sebe. Tam jdem! No, ehm, dobře. Já se se svým strachem z výšek radostí tetelím už o poznání méně. Vstupujeme dovnitř a zůstáváme stát s otevřenou pusou. Celá budova je zábavní park. Levá část pro menší děti a pravá pro větší. Děsivé je, že všechny atrakce běží, přestože tu je liduprázdno. Vydáváme se do vyšších pater za kolem a konečně narážíme na pár lidí. Vstup na zdejší London Eye nás každého dělá chudším o patnáct korun, takže se alespoň můžu chlácholit tím, že přestože tenhle způsob smrti mi není zrovna nejmilejší, soudě podle rychlosti otáčení kola bohužel ani nejrychlejší, je alespoň za pár fufňů a víc zbyde na pohřební hostinu. Po překonání nejvyššího místa se nám dostává zasloužené odměny v podobě parádního výhledu na park s dalšími monumenty (a pro mě jako bonus vrácení vnitřností do víceméně dřívějšího rozložení). Uf, krásný pocit mít zase pevnou zem pod nohama. Zlatým hřebem naší okružní jízdy po gigantech je sám zlatý Turkmenbaši v celé své slávě a skvělosti. A teď už honem za Pekelnou dírou! Jak vyjíždíme z města a vidíme na jeho periferii velkou spoustu dokončených i rozestavěných domků, které vypadají jako přes kopírák a v nichž dozajista nikdo nebydlí, dochází nám, že všechny ty honosné obytné panelákohotely ve městě byly asi postaveny také jen jako na oko, a přitom zůstávají neobydlené. Přinejmenším by to vysvětlovalo, proč tu je lidí tak málo. Projíždíme přes povinnou policejní kontrolu a zjišťujeme, že přestože jich je tu jak psů (na zdejší poměry spíš jako koz), problémy nám nedělají a úplatky po nás také nechtějí. Doufáme, že to takhle zůstane přes celý Turkmenistán. Necháváme Aškabát za zády a s ním, až na pár maličkých osad roztroušených po cestě, i veškerou civilizaci. Vítá nás nám už dobře známé žhnoucí slunce a nám dochází, že právě vjíždíme rozpálené poušti přímo do chřtánu. Po několik dalších dnů nám bude domovem, neboť se rozprostírá až téměř na druhý okraj země. Nechybí tu nic, co byste na poušti čekali – nehostinná krajina, vyschlá solná jezera, písečné duny, zocelená stáda ovcí a koz, volně se procházející krávy i velbloudi blokující dopravu (a taky značky s piktogramy !Pozor krávy! a !Pozor velbloudi!). O tom, že tu má příroda mnohem mocnější hlas než jakékoli živé stvoření, nás přesvědčují tlející mršiny a zbytky kostí podél cesty. Silnice se postupně zhoršuje. Tachometr nám říká, že Pekelná díra už nemůže být daleko. U silnice míjíme jen pár šašlikáren, ale žádnou kloudnou odbočku k díře. Plni odhodlání najít ji ještě před západem slunce vjíždíme na plný plyn do zdejší léčky. Silnice se proměňuje v moře větších i menších děr a také takových ďuzen, že kdybychom tam zaparkovali Klenota, koukala by z něj nad úroveň země snad jen zahrádka. Čas na výměnu spoďárů a kontrolu kol. Snad jen zázrakem jsme tam žádné nenechali. Zastavuje u nás auto Turkmenů a zajímají se, jestli jsme oukej. -Všechno oukej. Jen tu zatracenou ďouru ne a ne najít.- -Jó, mistr, vy myslíte kráter? To už jste přejeli. To musíte zpátky a u šašlikáren doleva.- S novou nadějí se vracíme přesně podle pokynů. Už jsme blízko, cítíme to v kostech. U prvního domku se pro jistotu přeptáváme. -Cože? Hned za touhle dunou nad vaším barákem?- Vyměňujeme si mezi sebou nedůvěřivé pohledy, ale za zkoušku to stojí. Zapínáme Klenotovi turbo mód s náhonem na všechny čtyři a vrháme se do kopce jen to sviští. Písek nám podkluzuje pod koly a my se už už drápeme na vrchol. Klenot si to na poslední chvíli rozmýšlí, a tak ho necháváme odpočinout a jdeme si obhlídnout terén. Jenže… Za dunou kde nic tu nic, jen široširá písečná pláň. To přece není možné. Ta díra tu někde být musí! Sjíždíme zpět dolů a vracíme se až k šašlikárnám. Směr nám ukazují podobný, ale prý s autem se tam nedostaneme. Zmlsaní videy Mongol Rally z předchozích let, víme, že autem se tam dostat dá. A to i ne zrovna terénním. Jen to chce najít tu správnou cestu. A tak to zkoušíme do třetice. Opět nás další domorodci přesvědčují, že kráter je kilometr tímhle směrem za dunou, ale autem se tam nedostaneme. Slunce začíná zapadat, a tak se domlouváme, že k němu dneska dojdeme pěšky, podíváme se, jaké k němu vedou cesty a zítra ve dne k němu zajedeme i s Klenotem. Kilometr, tam jsme za chvíli. To je parádička! Bereme si s sebou tašku s jídlem, abychom si při západu slunce u kráteru mohli udělat zasloužený piknik. Plní elánu pokořujeme písečnou dunu a v úžasu zůstáváme stát. Nalevo, napravo i před námi jen samý písek. Rozpálený písek všude, kam jen oko dohlédne. Jen ta ďoura pořád nikde. Počkat! V dálce před námi nad obzor vystupuje šarlatově zbarvený proud žhnoucího vzduchu a s ustupujícím sluncem se jeho záře stává stále jasnější. Tak přeci jen jsme ten proklatý kráter našli! Prodíráme se nehostinnou pouští a vše je proti nám. Slunce se schovává za obzor, nohy máme rozpíchané od pouštních keříků a bodláčí a při každém kroku se až po kotníky noříme do písku nebo zakopáváme o kameny. A tak úděsná žízeň! Hm, a vodu jsme si zapomněli v autě, taky dobrý. Pohlcuje nás černočerná tma a my si stěží vidíme pod nohy. Jen na obzoru zůstává výhružně plápolat krvavá záře brány do pekel. V plné síle na nás doléhá význam názvu kráteru a je nám z toho úzko. A to jsme ho zatím neměli tu čest ani spatřit. Sklepávám si z nohy pavučinu a v hlavě se mi začínají rozjíždět představy všelijaké havěti, která jen čeká, aby si tu na nás smlsla. Pavouci, štíři, hadi… Brrrr! Přelézáme vlakové koleje, které se nám zčistajasna objevily pod nohama. Od nikud vedou do ještě většího nikam. Tady snad vlak už ani nejezdí. Vytrvale pokračujeme vpřed, přímo za září. Jako bychom se však nepřiblížili ani o píď. Tma nám odhad vzdálenosti ještě zhoršuje. Už jsme ušli dobrých pět kilometrů a ke kráteru nám zbývá určitě tak ještě jednou tolik. Nebo dvakrát? Třikrát? Poušť nám opět dává zakusit, jak malý pán je člověk tváří v tvář samotné přírodě. Království za žejdlík vody! Nohy nás už sotva nesou a nám začíná docházet, že budeme rádi, jestli vůbec ještě dokážeme najít cestu zpátky k autu. Stát! Málem jsme se skutáleli z tak příkrého kopce, že i slézt ho dolů je krutopřísná bojovka nejvyššího stupně. Ale koukejte, dole je vyježděná cesta! A protože nejsme žádní sebevrazi, radíme se, co dál. Vycházejí hvězdy a nás konejší vědomí, že stačí překonat dvoje velké duny, jedny koleje a držet směr k Velkému vozu a najdeme i to naše vozítko. Jsme však tvrdohlaví jako mezci a z posledních sil se ještě držíme naděje, že ke kráteru dojdeme. Elá hop! Sbíháme kopec jako trénovaní sportovci a vydáváme se po cestě, která (jak doufáme) nás dovede buďto ke kráteru, anebo zpět do civilizace. Po několika dalších kilometrech nám dochází, že jedinné, na co tu můžeme narazit, je leda tak naše bídná smrt, a tak se šplháme zase nazpátek. Rozsvěcíme baterku záchrany a snažíme se držet společné šlépěje, což nás stojí mnoho úsilí a nervů. Jsme žízniví, unavení, podráždění a jedinné, co si všichni přejeme, je spokojeně se svalit na sedačku Klenota. Jestli ho tam teda ještě najdeme. Přesvědčování domorodců o tom, že je to jen kilometr daleko, že tam auto máme nechat, ale že nám samozřejmě za něj neručí, se nám nově slévá do úplně jiného významu. V duchu proklínáme paní domácí, že neumí počítat, anebo nás schválně poslala do pustiny takhle nazdařbůh. Motáme se pouští a po silnici s šašlikárnami stále ani vidu ani slechu. Po další půlhodině konečně narážíme na koleje. To je teda ještě pěkná dálka! Konečně alespoň v dálce vidíme maličká světýlka šašlikáren. Najednou pozorujeme světla v dálce, která se k nám přibližují. Nakonec se ty koleje přeci jen ještě používají. Jsme upřímně rádi, že už jsou pěkný kus za námi. V dálce už slyšíme štěkat psy. Docházíme k jedné z šašlikáren a poznáváme v ní tu, u které jsme se ptali na cestu podruhé. To znamená, že k autu to máme ještě asi další kilometr. Alespoň jsme už někde, kde to vzdáleně připomíná záblesk civilizace. O tři hodiny později a po více jak desetikilometrovém plahočení se po poušti konečně zase vidíme Klenota – živí a zdraví živého a zdravého. U něj na nás čeká celá vysmátá rodinka paní domácí a všichni jsou hrozně zvědaví na fotky kráteru. Když jí říkáme, že jsme k němu nedošli, jsou všichni hrozně překvapení. Ukazuje se, že oni sami u něj ještě nikdy nebyli. Z tohohle zjištění nám naprosto docházejí slova, a tak se vrháme do auta a jedeme pryč. Předtím však každý do sebe hltavě obracíme lahev naráz. Vody, samozřejmě! A jak jsme za ni byli vděční, to vám ani nedokážeme vypovědět. Kluci s novým zápalem nepřestávají hledat tu správnou cestu ke kráteru, jakou bychom se k němu mohli dostat. Tentokrát už z pohodlí Klenotova přepychového interiéru. Využívají toho, že díky viditelné záři dokážeme odhadnout alespoň směr, což za denního světla možné nebude. Na mě už toho dobrodružství bylo za jeden den až příliš, a tak se vyčerpáním nořím do přerušovaného pospávání a budím se až ve chvíli, kdy se mě Tomáš s nastraženým uchem u topení a s očima navrch hlavy ptá, jestli to slyším taky. Zevnitř auta se nám ozývají divné zvuky, přestože je motor vypnutý. Buď nám Klenot nadává, že ho tu v honbě za Pekelnou dírou protahujem od čerta k ďáblu, anebo tam uvnitř něco je. Něco co ťapká sem tam. A co nás poslouchá, stejně jako my posloucháme to. A co píská. Ajaj. Takže něco, co by nám mohlo začít žvejkat kabely od auta. Snažíme se to vyhnat proudem horkého vzduchu z topení, ale kromě chvilkového utichnutí to ke zdárnému řešení nevede. Naopak nám dochází, že bychom tak mohli naší novou zvířecí kamarádku upéct, a to je to poslední, co bychom chtěli. Nezbývá než doufat, že nám to tady nezačne v noci běhat po autě a rozhlodávat všechno, na co přijde. A pak mi to najednou seplo. Vždyť je to to malé chlupaté, co mi dneska ráno v Aškabátu přeběhlo přes nohu. Vždyť je to myš!

Den dvacátý pátý (26.7.) – 266 km
Ráno nám Masoud s Atefe servírují obrovskou snídani na posilnění, abychom zvládli dojet až k hranicím. Brzy zjišťujeme, že jsme už dávno měli být na cestě. Nechceme riskovat, že nám zavřou hraniční přechod před nosem, a tak se loučíme a vyrážíme přes Quchan do Bajgiranu. Po cestě se nám otevírá pohádková podívaná na kopce a hory, do kterých musíme vystoupat. Ocitáme se tak v diametrálně odlišném prostředí od zbytku Iránu. Přechod se nachází ve výšce okolo 1600 m.n.m. a my se poprvé v Iránu nadšeně balíme do jedné vrstvy za druhou. Po čtyřicetistupňových vedrech máme co dělat, abychom si od nosu nemuseli začít odlamovat rampouchy. Ledový vichr, který bez ustání vane, tomu také zrovna dvakrát nepomáhá. Před hranicemi nás vesele zastavuje cápek, který chce s námi vyšmeļit zbytek rijálů (a že jich díky Benovi máme!) na turkmenské manaty a dolary. U dolarů dostáváme dobrý kurs, ale u manatů se nestačíme divit. Namísto dvou tisíc za dolar, jak nám radí náš chytrý papírek oficiálních kursů z banky, nás pán přesvědčuje, že to jsou staré manaty a nově to je 5,2. Dlouho to rozmýšlíme a nakonec na to přistupujeme, abychom u sebe alespoň nějaké peníze měli. Na turkmenských hranicích poprvé zakoušíme důkladnou rozborku auta, která závisí především na míře zvědavosti těch kterých vojáků a také na stupni jejich obeznámenosti s předměty v našem autě. A tak zatímco tomuhle tříhodinovému přehrabávání se v našich věcech musí přihlížet Tomáš jakožto oficiální majitel Klenota (a také si to samozřejmě na závěr po nich všechno uklidit), já s Michalem procházíme kontrolou během deseti minut a po zbytek času jsme nuceni zůstat venku v zimě na schodech za speciálního vojenského dozoru, který má s námi problém, když se o tři kroky vzdálíme z místa. Jsme zmrzlí, unavení (už jsem říkala že fakt zmrzlí?!) a dochází nám trpělivost. Rebelantsky si jdeme dovnitř sednout na zem, pospáváme a pozorujeme první turkmenské obyvatelstvo přecházející hranice. Ženy nosí elegantní dlouhé pestrobarevné šaty s ornamenty sladěné s vysoko vázaným šátkem, doplněné o luxusní botičky na podpadcích a značkovou kabelku. Konečně po trojím předání peněz Tomášovi, aby se mohl vyplatit ze všech nesmyslných položek, které mají zdejší úředníci na seznamu (jako dezinfekce auta, kterou nám nikdo nedělal nebo vyrovnání cen benzínu, který si vezeme v nádrži z Iránu), opouštíme hraniční přechod. Plni veselí, že jsme to zvládli a to nejhorší snad máme za sebou, zapomínáme, že Klenot do výšky zrovna nenarostl a přejetím přes ten největší šutr, který jsme si předtím samozřejmě velice pečlivě vybrali, tuníme Klenotovi šustplech, který mu na bříšku chrání všechny důležité orgány, bez kterých bychom moc daleko nedojeli. Vracíme se zpátky do reality a dáváme si opět větší pozor na cestu. Všímáme si, že jsme se právě ocitli v područí Velkého bratra a rázem křtíme Turkmenistán na „Policajtov“. Armádní a policejní složky připraveny chránit vždy za všech okolností jsou všude. Sjíždíme z hor do Aškabátu, hlavního města, ale chlad na nás dýchá odevšad. Přestože jedeme po prvotřídní silnici širokých bulvárů s přepychovými gigantními budovami, u kterých není poznat, jestli je to pošta, olympijský stadion nebo palác, něco nám tu chybí. Po přelidněném Iránu, kde něco jako soukromí nikdy nespatřilo světlo světa, jsme se ocitli ve městě duchů, kde zahlédnout jediného člověka za minutu znamená, že jste dítětem štěstěny. Pokud do toho ovšem nepočítáme policejní hlídky, které jsou bez přehánění na každé druhé křižovatce. Plně na nás dosedá tvrdá realita diktátorského režimu Turkmenbašiho skrytá pod naleštěným pozlátkem běloskvoucích budov, pouličních lamp a dokonce i odpadkovými koši se zlatými ornamenty. Snažíme se najít banku, benzínku a něco k jídlu. Heureka! Nacházíme nákupní bazar, kde se dá na jednom místě nakoupit vše od chleba až po novou vanu. A kde se nacházejí snad všichni obyvatelé Aškabatu (a že jich teda moc není). Za rohem si u okénka dvojice srdečných srandistů dáváme kebab a je příjemnou změnou, že se snáze domluvíme. Přeci jen je pro nás azbuka menší oříšek než fársí. Na čerpačce nás čeká další milé překvapení, a to v podobě ještě levnějšího benzínu než v Iránu. S platbou pět korun za litr nám naše peněženka zatančila vítězoslavný tanec a my odložili hledání banky na další den a místo toho se vydaļi hledat místo k přenocování. Těžko se zbavující iránských zvyků si nacházíme park. Dokonce i park nás přesvědčuje o tom, že jsme nechali Irán daleko za horama. Listnatou měkoučkou postel vystřídal jehličnatý lesík s poletujícím houfem netopýrů a spoustou paneláků za říčkou, podél které si místní sportovci udržují figuru večerním během. Testujeme místní piva zakoupená v bazaru a teskníme po jednom českém točeném. Poprvé za naši cestu od Čech zažíváme alespoň lehké přeháňky, a tak si děláme další zářez do kolonky „přespávání v autě“.

Den dvacátý čtvrtý (25.7.) – 290 km
Přestože vstáváme už v pět hodin ráno, vyrážíme jako obvykle s notným zpožděním. Kluci jsou unavení, a tak poprvé zakouším pravý iránský chaos na silnicích na vlastní kůži. Dostat se do překotného tempa bez pravidel nebylo zas tak těžké. O dost horší to začalo být ve chvíli, kdy jsme vjeli do Mashadu, pětimilionového mraveniště, kde se všech pět pruhů z původních dvou přelévá v jeden velký nepřehledný tok, který si žije vlastním životem zcela podle svých pravidel. S vypětím všech nervů dojíždím až na dohodnuté místo naší schůzky s Masoudem a městský ruch s radostí přenechávám Tomášovi. Mezitím jsme nechtěně zaujali dvě místní Iráčanky, které se rozhodly si s námi za každou cenu popovídat, a to i navzdory naší jazykové bariéře. Brzy nás přesvědčují o tom, že mezi lidmi ve skutečnosti žádné bariéry neexistují a kdo chce, ten si cestu najde. Vzápětí si nás nachází Masoud a směřuje nás na turkmenskou ambasádu. Při poslechu naší hudby prohlašuje, že takovou tu označují za satanistickou a my se horkotěžko snažíme nalézt alespoň jedno album s jiným žánrem. A pak to přišlo. Rychle a bez varování. Skřípění plechů a my bez dechu zkoprnělí v sedačkách. Ne nadarmo je Irán zemí s největším počtem úmrtí na silnicích. Tentokrát jsme z toho všichni včetně Klenota vyvázli bez zranění. Jen tuctová tlačenice na kruháči, kdy něco jako pravidla přednosti v iránské dopravě neexistuje. Jede prostě ten, kdo si to vydobude, má rychlejší odpich, větší auto a nebo je sebevrah. Turkmenskou ambasádu nacházíme hned vedle afghánské. U obou je překvapivě živo. Zjišťujeme, že jsme se strefili přesně do toho jedinného dne, kdy mají otevřeno pro firmy zajišťující víza, ale ne pro jednotlivce. Netrpělivě vyčkáváme. Po několikahodinové frontě se nám dostává kýžené odměny v podobě nové nálepky v pasu a jako bonus nám vytyčují přesně tu cestu, o kterou jsme si zažádali (což vůbec není samozřejmostí). Hurá, Pekelná díra nás nemine! Naše nadšení po vysilujícím dopoledni je umocněno návštěvou falafelárny, kde si dotváříme kebab přesně podle naší chuti (aneb kebab DIY). Masoud nás pak zve k sobě domů, kde už na nás čeká jeho žena Atefe s výbornou domácí ledovou mentolnádou. Předtím se nám ale daří ještě dva výtečné kousky v intervalu půl minuty. Nejdříve Tomáš zaparkoval do stromu a hned nato jsem Michalovi do dveří břibouchla prsty. Masoud s Atefe nám nabídli, že u nich můžeme přespat a my nakonec po dlouhém rozvažováí tuto velkorysou nabídku přijali. Docela jsme si oddechli, že dnes už Klenota můžeme nechat odpočívat a v duchu jsme doufali, že zítra se dostane do lepší nálady. Odpoledne vyrážíme všichni společně nadzemním metrem do parku. Atefe mi půjčuje své manto, dlouhou košili pod zadek s dlouhým rukávem, a tak zatímco mi všude jinde v Iránu říkali, abych to s tím zahalováním nepřeháněla a odvrstvila se, v Mashadu, nábožensky významném místě, si ještě jednu vrstvu přibírám navíc. Zdejší metro je pro nás zážitek sám o sobě. Zatímco kluci jdou s Masoudem na jeden konec vagónu, my s Atefe nastupujeme na konci opačném. Ukazuje se, že vagón je dělený a jedna třetina je v něm vyhrazena pouze pro ženy. Zbylé dvě třetiny jsou sice převážně pro muže, ale se stále větší uvolněností ve společnosti se začínají ženy osmělovat a cestují tak i v části smíšené. Stejný princip nás čekal i při cestování autobusem. Po cestě se k nám připojila kamarádka Sára a my strávili odpoledne v rozlehlém parku. Přestože jsme chtěli ještě vidět hrobku Imáma Rézy, byli jsme po dnešních zážitcích natolik unavení, že jsme nakonec byli rádi, že jsme se vrátili rovnou na byt. Atefe nám uvařila výbornou večeři a my se poté pokusili navázat spojení přes Skype s našimi milujícími a podporujícími rodiči, kterým jsme se v zájmu zachování napětí a logiky dějové linie snažili většinu našich zážitků utajit. Netušili jsme však, že se i z téhle záležitosti vyklube dosti dobrodružná a úsměvná epizoda. Navázat spojení se sice zadařilo, ale náš videohovor probíhal jaksi jednostraně, a tak zatímco my jsme mohli mluvit bez obtíží, rodičové se museli s cyužitím chatu zároveň pocvičit i v gestikulaci. Bohužel to odnesla i všechna naše domácí zvířátka, která byla nucena se přes veškerý vynaložený odpor ocitnout na pár vteřin v záři reflektorů. Poprvé jsme na cestě silně pocítili stesk po domově a také neskutečnou vděčnost za veškerou podporu a lásku, které se nám od našich blízkých dostalo. A také obdiv k jejich síle a statečnosti nás nechat vylétnout do světa, zatímco nás všichni ostatní měli za nezodpovědné blázny a rozmařilé snílky.

(P.S. Milý tatínku, píšu jak drak a pořád to je jaksi málo. Mám štěstí, že se teď můžu alespoň vymlouvat na nemožnost připojení k internetu. Ale neboj, sepíšu to všechno. A až fakt bude ten internet, tak to i přidáme. Čestný skautský.)

Den dvacátý třetí (24.7.) – 0 km
Před svítáním se probouzím za zvuků minaretů ohlašující čas první modlitby. Chvíli na to je slyšet startování motorů a já zachumlaná ve spacáku až po uši obdivuji svědomitost zdejších obyvatel. Dopoledne vyrážíme s Farhadem do starobylého domu s šestiúhelníkovým půdorysem, který dnes slouží jako centrum rukodělné výroby. Protože je Farhad profesionální fotograf a filmový režisér, natáčí s námi v průběhu dne krátké vstupy a my se tak možná za pár let staneme filmovými hvězdami nejvyššího formátu. Dál se vydáváme kus za město do oblíbeného piknikovacího parku s obří čajovnou ve tvaru čajové konvice. O kus dál navštěvujeme přátelé Farhada, kteří vlastní rybí farmu. Reza a Ali nás potom zvou k sobě domů na čaj a my jim vyprávíme o našich cestovatelských plánech. Farhad mi pak nabízí možnost zúčastnit se jeho hodiny fotografování (která ve skutečnosti trvá hodiny tři), a tak zatímco kluky i se zakoupeným obědem vysazujeme na bytě, my pokračujeme do fotografického ateliéru ve městě, kde jsem svědkem významu hry světla a stínu ve focení portrétů a dokonce si zkouším, jaké to je před fotoaparátem pózovat. Přibíráme kluky a vydáváme se s Farhadem do jeho kanceláře, kde nám domlouvá pomoc s vyzvednutím víz u přítele Masouda v Mashadu. Na večeři se zastavujeme v burgrárně, kde sledujeme přímý přenos závěrečného závodu Tour de France a potom jdeme do parku pozdravit naše přátele ze včerejší společné večeře, kteří zde s partičkou kamarádů každý večer hrají volejbal. Na byt se vracíme o půlnoci a balíme si všechny věci. Zítra nás čeká brzké vstávání, abychom si v Mashadu stihli víza včas vyzvednout.

Den dvacátý druhý (23.7.) – 803 km
Celý den cestujeme ve směru na Bojnurd za Farhadem. Celonoční a následné celodenní cestování si na nás vybírá svou daň – jsme unavení, hladoví a po fialkách taky zrovna nevoníme. Teprve před západem slunce se před námi otevírá travnatá kopcovitá krajina s včelstvy a stády koz na vrcholcích hor. Naše zkušenosti s iránskou laskavostí, pohostinností a péčí se nám s potkáním Farhada opět rozšiřují, tentokrát až do ztracena. Nejprve nám sám od sebe přijíždí do hor naproti a poté ho následujeme až k místu, kde můžeme strávit tolik nocí, kolik jen bude potřeba. Po Khayyam housu čekáme všechno možné, ale že nás vezme do svého krásného bytu a sám se pro naše pohodlí uchýlí na pár dní k mamince, z toho zůstáváme celí zkoprnělí a beze slov. To jsme vážně nečekali. Slova díků nemohou vyvážit naši vděčnost a nadšení z přepychu, kterým je nám střecha nad hlavou, sprcha a přeplněná lednička dobrotami. Tím to však nekončí. Večer nás po prohlídce nočního města Farhad bere se svými přáteli do restaurace „Fanous“, kde nás čeká hostina králů. Servírována je klasická polévka, nespočet druhů masa a zeleniny ve všech možných úpravách, mísy rýže a čerstvého chleba a máme možnost ochutnat i iránský oblíbený kefírový nápoj, který má právě v Bojnurdu nejvýraznější chuť. Pro naše zmlsané české jazýčky je však až příliš kyselý, což za nás po prvních doušcích prozrazují naše zkřivené výrazy v obličeji. Jsme přecpaní, v dobré společnosti a šťastní. A po dlouhé době nám starosti dělá jen skutečnost, že nám tohle všechno doma stejně nikdo neuvěří.

Den dvacátý první (22.7.) – 471 km
V parku pospáváme a odpočíváme až do oběda. U Khajou mostu se tentokrát scházíme jen s Tohitem, protože Sepideh odjela z Isfahánu, kde pouze studuje, domů. Tohit nám nejdříve ukazuje mešitu Takhte foulad. Poté do naší party přibíráme Tohitova kamaráda archeologa, se kterým se vydáváme na prohlídku Haroon Velayat s freskami svatých, u nichž jsou dle islámských pravidel zamalovány obličeje. Vstupní portál je „přizdoben“ podobami významných osobností vládnoucích imámů udržujících v Iránu teokraticky diktátorský režim. Dále procházíme zpustlým starobylým bazarem do nejstarší mešity, kde se ukrývá prastarý skvostně zdobený mihrab. Bohužel se musíme zase vydat na cestu, a tak se s našimi přáteli loučíme a vyrážíme zpět na poušť ve směru na Qom a Teherán, přičemž naší další cílovou destinací je Bojnurd, kde se chceme setkat s našim přítelem Farhadem, kterého jsme potkali v Khayyam housu. Cesta přes poušť je k nám nemilosrdná i v noci. Naštěstí ji tentokrát přejíždíme bez jakékoli závady na autě, ale vedro neustupuje ani po západu slunce. Zem zůstává rozpálená a nás takřka až do Teheránu ovívá nesnesitelně horký vzduch. Před Teheránem zastavujeme na fastfoodovou večeři a poté obdivujeme teréňák zaparkovaný opodál. Naše uznalé okounění pána těší natolik, že si od něj kluci odnášejí pingpongové pálky a já krásné zdravotní pantofle (světe div se!) přesně v mé velikosti. Zásluhou chybějícího značení zůstáváme zbytek noci ztraceni ve chřtánu Teheránu.

Den dvacátý (21.7.) – 20 km
Po třech a půl hodinách spánku nás na poli probouzejí místní zemědělci. Balíme si svých pár švestek a celí rozespalí hledáme park, kde bychom se mohli dospat a dát si pořádnou sprchu. Začínáme sprchou, ze které si kromě osvěžujícího pocitu chvilkové čistoty odnáším i nepříjemný zážitek šmírujícího vojáka na dámských záchodcích. A protože v muslimské společnosti je takové chování ještě méně přípustné než u nás, nejjednodušší způsob jak zahnat jakéhokoli otravu je spustit povyk a přilákat pozornost okolí. Pro spaní si proto nacházíme jiný park. Odpoledne se vydáváme na Imámovo náměstí, abychom si ho prohlédli i za světla. Proplétáme se skrz obchůdky bazaru v podloubí lemujícím náměstí a scházíme se zde s Tohitem a Sepideh. Společně si pak jdeme prohlédnout Imámovu mešitu a poté přejíždíme k mostu Khajou, abychom ho viděli i ve dne. T+S nás potom berou na šafránovou zmrzlinu, což je další iránská specialita. Navečer přejíždíme do arménské čtvrti, kde se nachází nejstarší kostel v Iránu. Jedná se o čtvrť, kde se nachází velké množství obchůdků a která je nesmírně živá a rušná. Když už jsme zmožení, zastavujeme se v restauraci Arca. S úžasem zůstáváme stát ve dveřích a necháváme se unášet atmosférou přepychu. Jako bychom se právě ocitli uprostřed pohádkového světa. Objednáváme si klasický iránský pokrm – kebab s rýží, pečeným rajčetem a bramborem. Mezitím se necháváme bavit kouzelnickým číslem, při kterém poprvé na vlastní kůži zažívám, jaké to je, když vám zpod ruky zmizí vámi vlastnoručně podepsaná karta. Všechny naše smysly zůstávají očarované celým tím neuvěřitelným zážitkem. V hávu noci se opět vracíme na Imámovo náměstí a lehce se necháváme našimi iránskými přáteli přemluvit, abychom v Isfahánu zůstali ještě o den déle. Nejradši bychom tu zůstali napořád, ale začíná nás tlačit čas kvůli turkmenským vízům, která ještě musíme vyzvednout v Mashadu. Nocleh si hledáme opět na polích za městem. O tom, že jsme si nevybrali dobře ani tentokrát, se přesvědčujeme velice záhy. Nejprve jsme zapadli autem do takové škarpy, že se nám jej podařilo dostat ven jen za vynaložení veškerých sil všech zúčastněných – Tomášova řidičského umu, Michalových roztlačovacích dovedností a mého nezapomenutelného ptačího tance na předku kapoty, který zafungoval jako potřebné vyvážení auta. Klenot z toho vyšel jen s odřenýma ušima (vlastně břichem). Vyškolení tímto nepříjemným zážitkem, zapluli jsme co nejrychleji na nejbližší pole, roztáhli plachtu a z důvodu nehostinného okolí vůči stanům jsme zůstali nocovat pod širákem. Přes veškerou naši nezdolnost ošlehanou krutými větry severočeské domoviny musíme nakonec potupně rezignovat před obrovskou přesilou agresivních iránských komárů. Náš úprk do auta byl natolik nepředvídatelný, že jsme většinu nepřátelských šiků zmátli. Uf. Zachránili jsme tak nejenom své holé životy, ale také veškeré své spací příslušenství, kterým jsme se zabednili v autě. Zběsile ujíždíme pryč. Jen co jsme však setřásli komáry a zastavili alespoň k přespání v autě, kde se vzali tu se uprostřed polí vzali policajti. Namísto počítání oveček se tak rozespale snažíme dohledat rozuteklé pasy. Ukazují nám na podezřelou budovu nedaleké agrofirmy, abychom přespali na jejím osvíceném parkovišti. Velice neradi posloucháme pobídku policie, ale naše únava právě dosáhla svého vrcholného bodu, a tak už pro nás není problém usnout kdekoli. Jenže tuhle noc nám prostě není přáno, a tak nás po chvíli budí místní ostraha a my už automaticky vytahujeme pasy. Bereme nohy na ramena a necháváme všechna pole daleko za sebou. Uchylujeme se na nejdostupnější a nejbezproblémovější místo, kde se v Iránu můžete vyspat – do parku.

Den devatenáctý (20.7.) – 413 km
Po probuzení se hned kluci pouští do prozkoumávání auta, ale nic dalšího nenachází. Problém bude asi někde v brzdovém systému. Rozmýšlíme, co dál. Nejlepší by bylo najít včerejší autoservis, kde už o našem autě alespoň něco vědí. To ale asi půjde dost těžko, protože kontakt na něj nemáme a právě se nacházíme v úplně jiné části města. Nic lepšího nás ale nenapadá, a tak se pomalým tempem vydáváme na cestu. Auto nám však samo brzdí natolik, že nejsme schopní jet dál. Tak a co teď? Přivoláme si další odtahovku. To v našem případě znamená zastavit projíždějící auto a vše vysvětlit za využití Tomášova umě nakresleného odtahovacího vozu a posunků. Zadařilo se! Náš zachránce nejen že nám volá odtahovku, ale také ji za náma přímo dovádí, nakládá si nás do auta a loučí se s námi až ve chvíli, kdy po prvním nevydařeném pokusu u autoservisu, který nás odmítl a zajímal se pouze o peníze, nechává odtahovka Klenota před autoservisem specializujícím se na brzdy. Naše hladina zoufalství poskočila zase o kus výš, jen co se ze servisu vyhrnuli kluci mezi lety deset až patnáct a nám pomalu dochází, že Klenota hodlají rozebírat rovnou na rušné ulici. Navíc jim ani nedokážeme vysvětlit, co přesně máme za problém. Vše se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy za námi přichází servisák ve středních letech a nás napadá zavolat Farhadovi a tlumočit přes něj. Servisák nám okamžitě skáče do kufru a mění brzdovou kapalinu. Během toho stíháme udělat ještě i dobrý skutek, a to když se u nás zastavuje místní sběratel mincí a my mu vyskládali kompletní řadu českých kováků. Auto už si zase spokojeně vrní a my se nedůvěřivě vydáváme zase na cestu skrze zbytek pouště. Nejdřív ale musíme servisákovi vnutit peníze, přestože nás vehementně přesvědčuje, že žádné nechce. Nevěřícně koukáme na teploměr, který ve stínu ukazuje čtyřicet dva stupňů. Takže hurá do pouště! Auto pěkně uhání skrz nehostinnou krajinu až do chvíle, kdy se opět přehřívá, a tak si vybíráme k zastavení nejlepší místo široko daleko – se stromem a přilehlým stínem. To už je o poznání lepší místo k řešení závady. Všechno v klidu rozmýšlíme při melounových hodech a kluci se poté odvážně pouští do výměny termostatu. Operace dopadla úspěšně, jen my už máme ze všech těch poruch náběh na infarkt. S příchodem tmy přijíždíme na předměstí Isfahánu. Zmožení a šťastní, že jsme sem po všech těch peripetiích nakonec přeci jen dojeli, zastavujeme se v parku, kde jsou pikniky už v plném proudu a pouštíme se s chutí do našeho posledního melouna. Brzy se k nám připojuje světaznalý Iránec, se kterým probíráme těžkosti a stinné stránky Iránu. Povídali bychom si déle, ale doufáme, že se nám ještě dnes podaří vidět náměstí Imam Ali. Proplétáme se skrz město, až parkujeme jen kousek opodál. Je půlnoc, lidé piknikující na náměstí pomalu odcházejí a já od místního prodavače laskominek dostávám na ochutnání plnou misku zdejší pochoutky – feredi, což připomíná puding zalitý vláčným medem. Procházíme si poklidné osvícené náměstí a žasneme nad krásou zdejší architektury. Na samém konci spatřujeme bohatě zdobený vstupní portál do Imámovy mešity. Nádhera! Zdravíme se s mladým párem odpočívajícím na trávníku. Představují se nám jako Tohit a Sepideh. Poté, co se snažíme vyzvědět, jestli se dá ještě v okolí najít nějaký otevřený obchůdek s jídlem, neváhají ani chviličku a už nám nabízejí, že nás tam zavezou. Nechceme jim přidělávat starosti, odmítáme, seč nám síly stačí a rukama nohama se snažíme vysvětlit, že to zvládneme sami. Všechno marné. Vykládají si to, jako že jim nevěříme, a tak se nás snaží ujistit, že od nich nám žádné nebezpečí nehrozí. Nakonec tedy souhlasíme a necháváme si od nich udělat noční prohlídku města se zastávkou v místním fastfoodu. Jsou ohromně pobavení, když jim Tomáš říká, že je vegetarián. Abyste tomu dobře rozuměli, iránská kuchyně je totiž z 99,9% tvořena masitými pokrmy. Přejíždíme ke Khajou mostu, pod kterým zeje už pouze vyschlé řečiště kdysi mohutného toku. Jsme v úžasné společnosti našich iránských přátel, na překrásném místě, z jehož podloubí se linou tradiční písně živě zpívané zdejšími umělci a po celodenním hladovění (vyjma dvou melounů) si spokojeně nacpáváme pupíky. Po předchozích šlamastikách si vychutnáváme každičký okamžik bez komplikací. Přichází čas loučení, a tak nás odvážejí zpět na Imámovo náměstí a slibujeme si, že se zítra zase sejdeme. Vyrážíme hledat místo na spaní. Je půl páté ráno a my si rozestýláme uprostřed pole za městem.

Den osmnáctý (19.7.) – 126 km
Čeká nás dlouhá cesta do Isfahánu, a proto chceme mít jistotu, že nám autíčko bude šlapat jako hodiņky. Hned z rána necháváme v místním autoservisu vylepšit naši vychytávku na zničený silent blok. Ukázalo se totiž, že sami nevědí, jak si s tím poradit lépe, a tak nám vyměnili naše dočasné plastové stahováky za silnější kovové. Mezitím vyrážím nakoupit snídani a cestou potkávám našeho přítele Ehsana. Velkoryse mě během své obědové pauzy doprovází až do obchodu a i přes mé naléhání trvá na zaplacení nákupu. Ani s takovým přídělem laskavosti od zdejších lidí neumíme zacházet a pouhé děkování nám připadá nedostatečné. Plní entusiasmu z vyladěného autíčka se vydáváme na cestu. To nám však vydrželo pouhých 60 km, než jsme začali vařit. Po předchozí zkušenosti z hor čekáme, než se motor zchladí. To by nebylo nic hrozného, kdybychom se právě nenacházeli v nejhorší výhni na světě. Všude kam jen oko dohlédne – poušť. A nikde ani miļimetr stínu. Slunce vytrvale praží a my se postupně zapékáme do našich věromravných úborů. Vedro tak úděsné a teploty vysoké, že obyčejná voda na pití je teplá jako čaj a nedá se pít. Čaj! Spásný nápad a záblesk lidské vynalézavosti ve snaze o přežití. Z kufru vybalujeme kilové balení čaje, který jsme si zakoupili v Turecku a necháváme jej louhovat. Věřte, že vařicí čaj nikdy nechutnal líp! Konečně se odvažujeme Klenotovi zkontrolovat stav vody a zjišťujeme, že jsme ji vyvařili všechnu. Šťastní, že odsud konečně můžeme zmizet, se dáváme opět do pohybu. Ujíždíme však sotva pár kilometrů a zděšeně pozorujeme, jak jdou Klenotovi od předního pravého kola zlověstná oblaka čmoudu. Okamžitě dupáme na brzdu a za vzývání všech druhů dobytka zmateně pobíháme kolem dokola. Stačí chvilka a kde se vzala tu se vzala policie a v protisměru odtahovka. Kolo je zakouslé a nám nezbývá než se nechat odvézt do nejbližšího autoservisu. V Qomu. Vzdáleném dalších 30 kiláků. Cenu si, jako u všeho v Iránu, domlouváme předem, a tak jsme nakonec rádi, že platíme odtahovku v Iránu a ne třeba v ČR, kde bychom za ni dali stejně jako za celé auto. V mžiku se nám věnuje celý autoservis i pár zvědavců okolo. Klenotovi jsme dopřáli očistnou kúru v podobě pročištění brzd u předních kol a po úspěšné testovací jízdě se opět vydáváme na cestu. Konečně je tenhle den blbec za námi! Ještě však ani nestíháme vyjet z Qomu, když náhle zase vaříme a zjišťujeme, že ještě k tomu máme přehřátá všechna kola. Servisní diagnostika se očividně nezadařila a příčina našich těžkostí musí být ukrytá někde jinde. Unavení a zklamaní s nevábnou vidinou zítřejších problémů zůstáváme trčet v industriální čtvrti Qomu kdesi mezi staveņišti a uzlovou přestupní autobusovou zastávkou.

Den sedmnáctý (18.7.) – 0 km
Dopřáli jsme si den bez řízení. To ovšem vůbec neumenšuje množství zážitků koncentrovaných do jednoho dne. Jediný rozdíl je, že si můžeme dovolit vstávat až v pravé poledne, což také s chutí děláme. V Khayyamu se setkáváme s Farhadem, iránským špičkovým fotografem a filmovým režisérem, který je tu poprvé na návštěvě u našeho hositele a vyskytl se tu jen náhodou. Když mu vyprávíme o našich plánech v Iránu a o tom, že si chceme vyzvednout turkmenská víza v Mashadu, srdečně nás zve k sobě domů do Bojnurdu, který je po cestě. Vděčně jeho velkorysou nabídku přijímáme a Farhad nám ještě k tomu půjčuje svou záložní simku, abychom se mohli po cestě lépe domluvit a kdybychom s čímkoli potřebovali pomoct. Poté si jdeme v poklidu nakoupit snídani a cestou potkáváme Ehsana, který nám ukazuje, kudy do nejbližšího parku. Snídáme v altánku a nepřipouštíme si, že nás toho ještě čeká hodně zařídit. Když nás piknikování omrzelo, vyrazili jsme hledat internet a domluvili se s Benem, že nám předá peníze u sebe v práci. Která je na druhé straně Teheránu. Kam ani nestihneme dojet včas. To nás zase dostalo do tempa a my překotně vyrazili shánět taxík. Přestože není problém v Iránu sehnat odvoz, protože je běžné, že se všichni vozí navzájem spolujízdou, teprve až naše třetí odchycené auto byl skutečný taxikář, který alespoň zhruba věděl, kudy se dostat do našeho cílového místa. Zásluhou podvečerní špičky jsme se za Benem dostali až takřka s hodinovým zpožděním. Naštěstí Ben na nás trpělivě čekal a dokokonce i přes telefon občas navigoval našeho řidiče. Zpáteční cesta už byla o poznání rychlejší a na naší straně i o poznání uvolněnější, neb jsme si s sebou odváželi milion v íránských papírcích a tím i naši vstupenku na další cestování. Za odměnu jsme si dopřáli pořádnou večeři a vrátili se do našeho hostitelského doupěte, kde se hrálo, zpívalo, jedlo a sdílely se cestovatelské zážitky. Rázem jsme se ocitli v éře hippies a prožívali čistou radost z bytí tady a teď.

Den šestnáctý (17.7.) – 132 km
Už z dálky nás Teherán vítá svým všudypřítomným smogem. Vypravili jsme se zpátky, abychom našli internet a domluvili se na převzetí peněz. Proto se motáme skrz Teherán sem tam, až jsme z toho celí uondaní a raději si jdeme odpočinout do Ferdos parku, jednoho z tisíce v Teheránu. Nutno říci, že parky jsou nám v Iránu balzámem na duši a ještě více na naše tělo, které se v místních teplotách pomalu rozpouští do jednotlivých vrstev oblečení (a že jich na sobě máme požehnaně!) a začíná s ním tvořit jeden veliký neoddělitelný celek. Z toho důvodu si od nás Irán vysloužil kapku pejorativní přízvisko – „Kalhotov“. Poté opět pokračujeme ve zběsilé honičce za wifi-free. Stačí však jen na okamžik zastavit v jedné z postranních uliček,abychom se zase stali oběťmi místní pohostinnosti a laskavosti. Zastavivší se pán nám okamžitězačal ukazovat, kde si můžeme koupit chleba a varoval nás, abychom v těhto vedrech hodně pili. Všechno jsme mu odsouhlasili, ale když náš dobrodinec pochopil, že si nic z toho nehodláme jít neprodleně obstarat, jal se nás zachraňovat. Nejprve nám v autě přistál čerstvý chléb s půlkilem vychlazeného zakysaného jogurtu (mimochodem výborný!) a potom nám v okolí už už začal zařizovat ubytovnu v místní škole. Vidina takového luxusu nás polekala, a tak jsme se mezi ustavičným děkováním zároveň překotně loučili. Poté co pán odjel a my si oddechli, že už zase nikomu nepřiděláváme víc starostí, než je zdrávo, přišli za námi z obchodu s botami, před kterým jsme s Klenotem stáli a přinesli nám tác nakrájené zeleniny a vychlazenou láhev vody. Že pán nechává pozdravovat. Ve snaze přežít zdejší vedra se přesouváme zase o park dál. Obrovskou výhodou je, že v každém větším parku jsou vždy veřejné toalety. Pro nás se jedná o víceúčelové zařízení, které lze využít navíc i jako místo k vyprání oblečení a dokonce i sprchu (napovíme, že turecký záchod má netušené možnosti). A pak to přišlo. Náš anděl strážný si nás našel sám. Přišel za námi v podobě jednadvacetiletého usměvavého Siny, který otřásl naším těžkým přežíváním v Iránu a otevřel nám dveře do úplně jiného světa ukrytého pod vnější slupkou, pod kterou jsme dosud neměli šanci nahlédnout. Vzápětí nic nebyl problém. Tedy kromě vyřízení íránské simky, o což jsme se dlouhou chvíli snažili. A to ještě kvůli složitosti českého jména jednoho z našich tatínků, které k tomu bylo potřeba. A pak nás Sina zavedl do couchsurfingového doupěte s názvem „Khayyam House“, kde v jediné podzemní místnosti bez oken přespávalo na dvacet cestovatelů z celého světa a my se ocitli uprostřed všeho dění. Farbod, král všech strunných nástrojů, nás okamžitě spojil s Martinem na české ambasádě (zdravíme a děkujeme za cenné rady!) a Sina nás vzal za roh na naše první pořádné jídlo v Iránu (teda první takové, které jsme nevyžebrali). Tímto Sinovi moc děkujeme, že na nás přenesl efekt motýlích křídel. Nám se tím převráil celý svět. Natolik jsme nasáli pravou cestovatelskou náladu ze všech těch dobrodružství, o kterých nám obyvatelé našeho nového útočiště vyprávěli, že nám ani tolik nevadilo zjištění, že tu s námi bydlí i nechtěný domácí mazlíček – pěkně vypasený švábík.

Den patnáctý (16.7.) – 59 km
Hned po ránu si kluci všímají vyteklé vazelíny na kolech a proto se pouští do zjišťování příčiny. Kde nic tu nic, a tak se nasazuje kolo a jede se dál. Stoupáme výš a výš a pomalu se nám odkrývá nádherný výhled na vrcholky hor. Ve výšce zhruba 2300 m.n.m. dostáváme nejlepší nápad všech dob – zkontrolovat vodu a vyzkoušet doporučenou vychytávku od servisáka – nastavení předstihu a seřízení rozdělovače. Začali jsme s tím druhým. To jsme ještě netušili, že Klenot si to přebere tak, že už nemusí startovat. Pak přišla na řadu voda. Místní anály o této události informovaly jako o největší ukázce lidské blbosti za posledních sto let. Vážně nikdy, nikdy, nikdy, nikdy neotvírejte víčko od vody, když máte podezření, že by se mohla vyvařit. My slibujeme, že už to také nikdy neuděláme. To, co potom následovalo, byla vařící sprška měnící se v třímetrový gejzíŗ vody a bláta, které to vytáhlo ze všech Klenotových vnitřností. Na druhou stranu se nám nikdy předtím nepodařilo mu takhle dobře pročistit trubky. Výsledkem bylo jedno dost ošklivě popálené předloktí, krk, záda a blátem zasviněné vše v okruhu několika metrů. Alespoň malou útěchou nám bylo, že jsme si pro tuhle operaci vybrali místo s tekoucím chladivým potůčkem. Aby toho nebylo málo, teprve potom jsme zjistili, že s Klenotem už do hor nepohneme ani o píď. A místo na otočení aby člověk pohledal. To se vážně může stát jenom nám, že musíme přemlouvat auto a roztlačovat ho, aby se uráčilo sjet z hor dolů. Vyškolení a s plným rancem nových zkušeností, jsme nakonec rádi, že Klenot vůbec jede a na moře si necháváme zajít chuť. Tím se nám však otevírá velká debata s názvem „Pamír“, ve které naše rozumná domluva připomíná spíše zasedání sněmovny. A stejně jako ve sněmovně ani my jsme se nedokázali na ničem dohodnout (přesto naše projevy byly přece jen o kapku kultivovanější, neb jsme se k fackování neprodiskutovali). Při zpáteční cestě jsme se rozhodli zastavit a načerpat síly u vedlejší řeky, kde už se samozřejmě piknikuje ve velkém. Tam, kam se stěží vejde jedno auto, tam se Iránci procpou i v protisměru (není náhodou, že jejich dvouproudé silnice běžně pojmou pět aut vedle sebe). Po chvíli přijíždí partička mladíků a ukazují nám, že to tu s pravidly přeci jen nebude tak horké. Zatímco se všichni dosud čochnili tak, jak je tu zvykem, tedy v dlouhých kalhotech a hidžábu, oni si s tím hlavu nelámou. Po chvíli nás navíc hostí alkoholickým pivem a íránskou delikatesou – neloupanými slunečnicovými semínky v soli. Snažíme si najít někde poblíž řeky místo na stanování, ale nakonec to vzdáváme, když o kus dál nacházíme stanové městečko bezdomovců. Jedeme směr Teherán a v místě, kde se střetávají cesty z hor, z Lavaše a z Teheránu, využíváme k přespání místní park. Panečku, tomu říkám mít postel s nebesy!

Den čtrnáctý (15.7.) – 32 km
Celí rozlámaní vylézáme z auta a rovnou se přesouváme vegetit do parku. Čekali jsme, že po tak živé noci bude park liduprázdný, ale přesto tu narážíme na rodinu, která zahajuje piknikový maratón už od rána. Musíme vypadat dost žalostně, protože před námi po chvíli přistává tác plný jídla – čerstvý chléb, výborný sýr, vyčerpávající příděl zeleniny a k tomu vynikající íránský čaj s cukrem, který se vkládá mezi zuby a čaj se pije přes něj. Takhle musí vypadat ráj. Snažíme se odmítat, ale zjišťujeme, že se to na druhé straně setkává spíše s nepochopením, a tak ve snaze neurazit vše příjímáme s vděčností a tisícerým díky. Po chvíli se u nás zastavuje mladý pár, Semera s přítelem, z nichž pouze on mluví trošku anglicky. Nikomu to však vrásky nedělá a po chvíli už máme nové přátele. Po snídani si jdeme projít město a dokoupit zásoby. Opět nemůžeme najít obyčejný supermarket. Místo toho tu mají chlebárnu a čipsárny – tak jsme si alespoň pracovně pojmenovali obchůdky, které jsou v Iránu všude a v nichž jsou základním artiklem čipsy všech druhů („cooked in kettle – less fat“?). Zvládli jsme sotva obejít roh a málem jsme se pod slunečními paprsky roztekli, a tak už jsme si po chvíli zase lebedili v parku ve stínu pod stromem a pospávali. Z podřimování nás probudil až nesmělý hlásek. Než jsme stihli rozlepit oči, byla paní pryč a my nevěřili vlastním očím ani té božské vůni linoucí se z tácu před námi. Stehýnka pečeného kuřete s limetkou, rýže s čerstvým koprem a placičky na způsob bramboráčků z mletého masa. Olizovali jsme se ještě další týden. Ani jsme se z toho překvapení nestihli vzpamatovat a už za námi spěchal pán s plnou taškou jablek a blum. Jiný nám přinesl mističku slunečnicových semínek a my už se pomalu začínali cítit jako hoļubi na Václaváku. Už už jsme chtěli odejít, když se u nás ještě zastavila Semera a po chvíli jsme už seděli v hloučku ženskejch s dětma a zase se začal čaj prolévat po litrech, cucali jsme cukrové bonbónky, uzobávali semínka a cpali se kuřecíma křidýlkama. S těžkým srdcem a ještě těžšími pupky jsme se rozloučili a vydali se hledat cestu ke Kaspickému moři. Na první pokus jsme namísto do hor dojeli k místní přehradě, oblíbenému piknikovému letovisku. Myšlenku na přespání ve zdejších lesích z nás brzy vyhnala krkolomná kamenitá do kopce se vinoucí cestička a partička myslivců samouků (soudě podle držení pušek), od kterých jsme se vzdalovali s velkou úlevou. Nakonec jsme přeci jen našli správnou cestu do hor. Atmosféra přímořských restaurací lákající projíždějící auta, neony, dušená kukuřice. Nechybělo nic, jen k moři to bylo stále ještě daleko. A v protijedoucím pruhu vzniklo naprosté šílenství. Kilometry a kilometry kolony. Všichni vracející se zpět do Teheránu, jen my opět mířící přesně opačně. Hledáme místo na spaní, cožse ovšem na silnici bez odboček dělá dost těžko. Jednu jsme přece jen našli, a tak bereme zavděk i zdejší skládkou, tentokrát bez nadsázky. Ještě když usínáme, slyšíme ze silnice desítky aut a nespočet lidí, jak se mezi sebou baví, piknikují a vůbec je netrápí, že se do Teheránu dostanou možná až na snídani.

Den třináctý (14.7.) – 133 km
Vyrážíme vstříc ranní špičce čtrnáctimilionovému mraveništi zvaném Teherán. Mistrně se proplétáme skrze nepochopitelně značené sjezdy a nájezdy, až se skoro zázrakem ocitáme před turkmenskou ambasádou a ještě k tomu s půlhodinovým předstihem. Před námi už čeká několik jiných cestovatelů ze všech koutů Evropy využívajících nejrůznějších typů dopravních prostředků. Vzájemně si vyměňujeme cenné zkušenosti a rady. K naší smůle se však dozvídáme nemilou zprávu, která nám notně komplikuje situaci. Nejenže si budeme muset na turkmenská víza počkat minimálně dalších deset pracovních dnů, ale navíc v Iránu není možné vybírat peníze ze zápaďáckých karet. Potvrdily se nám tak hned dvě zlé předtuchy naráz a my začínáme překotně přemýšlet co s tím. Nejdříve si však jdeme sehnat něco pořádného k jídlu, protože nám po tom byrokratickém vízovém maratonu značně vyhládlo. Místo normální restaurace, fastfoodu nebo alespoň supermarketu však narážíme jenom na maličkou chlebárnu v parku a tak se pouštíme do ochutnávání zdejšího produktu. Vracíme se do auta a při ježdění sem a tam nacházíme volnou wifi i s fastfoodem. Při pohledu na ceny nám nejde do hlavy, jak může být Irán podle našeho knižního průvodce nejlevnější zemí na cestě bývalé Hedvábné stezky. Alespoň však zpoza rohu využíváme volné připojení na internet. Z několika alternativ řešení naší bezvýchodné situace propadáme chvilkově do zoufalství střídané s letargií. Nemáme dost peněz ani na to, abychom tu přežili deset dní za předpokladu, že tu zůstaneme na místě a z Iránu nic neuvidíme. Také není jisté, že nám turkmenská víza vůbec vystaví. A i kdybychom to takhle skutečně zvládli o chlebu a vodě, pak jistojistě nebudeme mít dost dolarů na poplatky/úplatky na turkmenských hranicích. Tak jsme dojeli, jsme v pasti. Třeba nám pomůžou na české ambasádě, kde ale mají otevřeno až za čtyři dny. Můžeme rozprodat věci co máme v autě. Najít si brigádu, ale platy tu asi nebudou nic moc. Žebrat? Možná za rok bychom to touhle cestou dali dohromady. A pak se nám připomnělo, jak cenné je mít správné kontakty ve správný čas. Míša si vzpomněl na svého bývalého spolupracovníka Hooyara z Iránu, který nám domluvil předání peněz přes kamaráda Bena a během několika hodin jsme opět měli naději a svět byl zase růžovější (i přes všudypřítomný smog, díky kterému není v Teheránu vidět dál než na několik desítek metrů). Nezbývalo než čekat několik dní, než se peníze převedou a tak jsme se rozhodli, že si mezitím pojedeme udělat výlet ke Kaspickému moři. Dlouho se motáme po Teheránu při snaze vyjet z něj tím správným směrem a vydáváme se vysoko do hor za námi. Cestou míjíme nespočet piknikujících rodįn sledující západ slunce nad Teheránem, což by byla bývala i docela romantická podívaná, kdyby opět nebylo zákeřného smogu, který ve svých útrobách pohltil většinu města. Iráncům však taková maličkost nemůže zkazit náladu a tak si vesele piknikují dál smogu nedbaje. Za kopcem nás čeká barevná podívaná světélkujících měst, což nám navozuje atmosféru přímořských oblastí i přesto, že moře se skrývá až v dáli za horama. Zkoušíme se tedy vydat přes hory, ale protože cesty jsou tu zřídkakdy značené, ve 2000 m.n.m. zjišťujeme, že jsme si vybrali takovou, která končí slepě kdesi v horách a tak se otáčíme zpět, sjíždíme do městečka Lavaš pod horama a s útěchou, že ráno moudřejší večera hledáme místo k noclehu. Ve snaze být co nejméně nápadní zůstáváme na okraji města a spíme částečně v autě a částečně pod širákem. Po pár hodinách nás probouzí barevné majáčky policie a důrazný zákaz tady zůstávat s tím, že je to prý příliš nebezpečné. S přílišnou péčí nás policie dovádí až na místo, kde podle nich máme spát. Městský park. Plný piknikujících lidí, světel a vízkajících dětí. Prý se o půlnoci vylidní. Netroufáme si tu rozdělávat karimatky a spacáky, tak si alespoň přinášíme melouna dáváme si půlnoční svačinku. A čekáme. A lidí spíš přibývá než ubývá. Vzdáváme to a bereme za vděk dalším přespáváním v autě. Ke klidu v srdcích místních policajtů tedy před parkem.

Den dvanáctý (13.7.) – 798 km
Vyjíždíme brzy z rána a na snídani zastavujeme kousek u silnice na kopečku mezi stromy. To je pohodička! Dálnice nám utíká pod koly až do pozdního odpoledne, kdy se nám z motoru začaly v určitých otáčkách linout prazvláštní zvuky. Hurá, můžeme slavit – první porucha Klenota je na světě! Totálně zdemolovanej silent bļok. Kluci jej vypodložují a přidělávají plastovými stahovacími proužky. Jsme zvědaví, jak dlouho nám to takhle vydrží. Cestou objevujeme další tvář Iránu – pikniky! Kdykoli a kdekoli. V parcích, u silnice, na zatravněných kruháčích. Kdo nezažil, ten nepochopí. A stejně jako se všude dělají pikniky, stejně tak po nich všude zůstává neuvěřitelný nepořádek. Co nepořádek, to je hodně slabé slovo! Potřebujeme si vybrat penízky a tak zastavujeme v Takestanu. Bankomaty nám však neberou karty a banky jsou k naší smůle zavřené. Naštěstí, jak už to tak v Iránu bývá, lidé jsou všude a všichni nám chtějí pomoci. A tak si alespoň část peněz měníme s jedním pánem za dolary. Následuje vytrvalé zvaní k němu domů na večeři, což ovšem ze slušnosti a ve snaze být co nejdříve v Teheránu stejně vytrvale odmítáme a sháníme si jídlo ve městě. Vzhledem k tomu, že jsme ale zastavili ve městě, kam turista nezavítá jak je rok dlouhej, stáváme se opět nechtěným středem pozornosti (tentokrát i bez auta). Kousek za Takestánem máme další důvod k slavení. Klenot zdolává svůj osmdesátý tisící kilometr a my mu přejeme minimálně ještě jednou tolik. S večerem přijíždíme na předměstí Teheránu a na zdejší benzínce přespáváme další noc v autě.

Den jedenáctý (12.7.) – 625 km
Ráno kolem nás, na místě, kde se dá sotva projít, suverénně projíždí pán na motorce a odemyká bránu od zdánlivě opuštěného parku. Za dnešek chceme projet východem Turecka až do Iránu. Naši přátelé z tureckých hranic i náš milý Caveman nám radili, abychom tudy nejezdili v noci a jeli severní částí. To je také náš plán. Na oběd zastavujeme v Erzurum, kde se konečně setkáváme s kebabem tak, jak jsme si ho alespoň vzdáleně představovali. Nedorozuměním jsme si objednali každý rovnou dva (k naší velké radosti). Jen co jsme vyjeli z města, začaly se všude dál po cestě objevovat namátkové kontroly, pravděpodobně namířené proti Kurdům. Projíždíme skrze Agri a Dogubayazit pod Araratem (5137 m.n.m.) a zastavujeme kousek před hranicemi s Iránem, abychom se náležitě oblékli – kluci dlouhé kalhoty, já dlouhé šaty, dlouhý rukáv, šátek. Představa, že budeme takhle zabalení další nespočet dní, se nám ani trochu nelíbí. A nelíbí se to ani Klenotovi, který odmítá nastartovat. Nejsme si jistí proč, ale nejspíš kvůli nadmořské výšce. Přece jen jsme teď asi 2000 m.n.m. Zkušeně Klenota roztlačujeme, čímž ovšem bere za své naše snaha zůstat co nejdéle čistí a vyvonění. Na hranice tak zase příjíždíme jako správní cestovatelé – unavení, upocení, se zaneřáděným autem a stáváme se středem pozornosti. Hranice přejíždíme opět překvapivě rychle a bez velkých obtíží. Jediné, co všechny včetně vojáků zajímá, je odkud a kam jedeme a co chceme vidět v Iránu. Ukazuje se, že někteří upřednostňují více komunikaci ve francouzštině nežli v angličtině. Lámanou směsí obého se nakonec dokážeme dorozumět. Nezbývá než úředníkům věřit, že nám do pasů zapsali vše potřebné. Jejich jazyku – fársí – totiž nerozumíme ani ň (za předpokladu, že by vůbec ň ve své řeči používali). V psané podobě se nám vše jeví jako ozdobné vlnky s hvězdným nebem a rybkami pod hladinou. Do Iránu vjíždíme se západem slunce a připočítáváme si k českému času rozdíl dvou a půl hodin. Hned za hranicemi nás vítá město Maku. Město hýřící bouřlivým nočním životem, zářivými neony na každém domku, prodavači melounů každých pár metrů a zběsilou dopravou bez jakýchkoli pravidel. Nevíme na co koukat dřív. Ocitáme se v epicentru chaosu a ztrácíme se v něm. Jen co však zastavujeme auto, abychom se trochu zorientovali, už u nás zastavuje jiné auto, z kterého vybíhá usměvavý mladík a pobaveně nám ukazuje správnou cestu. Po chvíli se však opět ztrácíme v nepřehledné dopravě a neznačených odbočkách a další směr si necháváme radit od policajta. Bloudíme i do třetice. Tentokrát nás na správnou cestu směruje jiný íránec, bere si své auto a vyvádí nás až k místu, kde už je konečně značená dálnice na Teherán. Zůstává v nás údiv a vděčnost nad místní vřelostí a srdečností. Během prvních pár hodin nám jí bylo dopřáno tolik, že bychom ji u nás sbírali po celý rok. Všichni jsou usměvaví a je na nich vidět radost ze života. Protože se potřebujeme dostat do Teheránu co nejdříve, abychom si mohli podat žádost o turkmenská víza, pokračujeme v jízdě i po setmění, což je ovšem na místní dopravu dosti riskantní počin a tak si hledáme místo, kde by se dal postavit stan. Brzy zjišťujeme, že potmě se kloudné místo nalézt nedá. Důkazem je nám Tomášova kroksa plná sraček (bohužel doslova), kterou si s sebou odnáší z pole, do kterého po pár krocích zahučel až po kolena. O půlnoci tak zastavujeme u silnice na odpočívadle, kde kromě hustého nočního provozu kamionů doprovázeným randálem a probleskujícími světlomety nás budí i projíždějící policie zjišťující co jsme zač a loučící se s námi úsměvem a větou „Welcome to Iran!“.

Den desátý (11.7.) – 631 km
Při zaslechnutí šustění hořáků u balónů vybíháme ze stanu. Tak nakonec přeci jen balóny lítají, žádní turisté znamená žádné balóny. Jsme rádi, že jich vidíme alespoň pět. Nestíháme si ani sbalit stany a už u nás zastavuje pár místních farmářů. Ukazuje se, že dnešní noc jsme strávili uprostřed melounišť a sadu meruněk. Jen se pozdravíme a víc si nás nevšímají. Ráno nás čeká akce „spínací špendlík II.“, když naše těžce vyžebrané špendlíky ne a ne najít. Samozřejmě jsme si je důkladně schovali, abychom je neztratili (že s námi vytrvale cestují na střeše zjišťujeme až o dvě stě kilometrů dál). Projíždíme přes Kayseri, Sivas, Hafik a zastavujeme až u průzračného jezera Kilickaya Baraji, kde načerpáváme vodu a dopřáváme si sprchu a první praní. Ocitáme se ve východní Anatolii. Že jsme skutečně dost na východě opět nejlépe poznáváme na záchodech. Evropské zmizely docela a my jsme nuceni se začít přizpůsobovat víc a víc. A také v tom, že jsme s Klenotem pro místní stále větší raritou – focení je na denním pořádku a abychom se někam dostali, musíme neustále odmítat pozvání na čaj. Poté co se vydáváme skrze dvoutisícové vrcholky hor a naši cestu lemuje povodí Eufratu, hledáme si nocleh těsně před městem Erzincan u Ataturkova parku, který vypadá docela opuštěně. Konečně se nám podařilo najít si místo na postavení stanu s dostatečným předstihem. Že to není ideální místo se ukazuje po notné době snažení se postavit stan v silných poryvech větru. My ale z bojů neutíkáme a tak nakonec stan stojí, i když se klátí až do půle. Naštěstí po několika hodinách vítr ustává a my máme ničím a nikým nerušenou noc. Teda samozřejmě jen do rána.

Den devátý (10.7.) – 106 km
Dnes nás čeká kouzelná Kapadocie. Nejprve však zastavujeme v městečku Nevsehir, kde se nám ze silnice otevírá pohled na domky vestavěné mezi skály. Soudě podle nepořádku v nich slouží většina asi jako místa setkávání mládeže nebo odkladiště nepotřebných věcí. Místní lidé jsou překvapení, když nás tu vidí. Asi tu nejsou na turisty tolik zvyklí nebo už tu déle žádného neměli. Jedna paní, která mi zapózovala na focení, byla z ukázání fotky tak nadšená, že nám na cestu dala několik výborných domácích placek vevnitř potřených čili olejem a plněných mletým masem s bylinkami. O pár metrů dál se s námi dává do řeči slečna studující angličtinu, aby si ji potrénovala. Přejíždíme na druhou stranu hlavní silnice, kde je úplně jiný svět, což se opět ukazuje hlavně v nákupním centru. Vydáváme se sem na misi „spínací špendlík“ (potřebných na upevnění potahů zadních sedaček) do místního krejčovství. Vzhledem k našemu malířskému umění není pochyb o úspěšnosti mise. Naši oslovení přátelé prohledávají všechny šuplíky a dávají nám všechny špendlíky, které nacházejí. To víte, že jsme protestovali. Ale zkuste si tady něco odmítnout – není možné! Asi po patnácti kilometrech se ocitáme v oblasti Goreme, v nejkrásnějším místě široko daleko. Jde o městečko, kde domky jsou vyhloubené v tufové hornině a tyčí se vysoko nad obzor. Ta krása se ani nedá vypovědět. Nejlepší popis tohoto místa je: běžte a prohlédněte si to na vlastní oči! Navíc v těchto domech žijí lidé, kteří jsou neuvěřitelně hodní a pohostinní. Měli jsme obrovské štěstí, že nás na prohlídku svého domu pozval jeden nesmírně sečtělý mladý Caveman (jabadabadůůů), který si s námi dlouhé hodiny povídal o všem možném – o situaci v Turecku, o atentátech (a jak jejich pokřivená medializace ničí Turecku turistický ruch, o čemž jsme se jako jedinní zahraniční turisté jinak v této nejnavštěvovanější oblasti mohli sami přesvědčit), o uprchlících, o životě i o víře a o Bohu. Samozřejmě to vše u vynikajícího tureckého čaje. Jen těžko se nám odcházelo. Jen tak tak jsme stihli západ slunce z nejvyššího místa, kde jsme se na tu podívanou sešli v pěkné skupince lidí. Marně jsme vyhlíželi plné nebe balónů, jak jsme znali z fotek. Dozvěděli jsme se, že lítají pouze ráno. Zakempovali jsme za Uchisarem a natěšení na ráno.

Den osmý (9.7.) – 607 km
Marná snaha. Začínáme chápat, že najít v Turecku místo na kempování, kde vás někdo večer nebo ráno neobjeví, není možné. Ještě naivnější by bylo si myslet, že si z tohoto setkání neodnesete nic k jídlu. Tentokrát nám snídani věnuje pán, který si přijel zkontroloval v lese skryté včelí úly. Dostáváme pochoutku z listového těsta plněnou tvarohem. Místní pohostinnost a přátelskost lidí nám vyráží dech. Místo aby nás majitel přišel seřvat, že mu stanujeme na pozemku (jak by se dalo v Čechách očekávat), tady nás lidi s úsměvem vykrmují a se zájmem zjišťují odkud jsme a kam jedeme. Vydali jsme se po dálnici ve směru na Kapadokii. Po cestě zastavujeme v nákupním centru u silnice. Další místo, kde s nestačíme divit. Kam se hrabou naše nákupní centra! Je libo umělá říčka skrz celý obchoďák? Palmy? Hlíniště pro děti (rozuměj: místní obdoba pískoviště)? Není problém. Ostatní propriety včetně klimatizace, obchůdků a luxusních záchodů jsou samozřejmostí (je vidět, že jsme stále více na východě, co do počtu evropských záchodů ku tureckým je to nyní půl na půl). Doufáme, že tedy tady ochutnáme pravý kebab. Místo toho dostáváme opět nekořeněné maso v housce s trochou zeleniny, nyní doplněno navíc o hranolky (nacpané uvnitř!). Korunou všeho je Tomášův vegetariánský kebab, což jsou jenom hranolky nacpané v bagetě. Pomalu přestáváme doufat, že tu kdy na kebab narazíme. Jedeme po dálnici na Ankaru, kterou pouze objíždíme po okruhu (kde zjišťujeme, že seknout se s výjezdem tady znamená zajížďku třiceti kilometrů) až za město Aksaray. Po cestě míjíme solné jezero. A protože jsme tvrďáci, tak se místo sjezdu o pár kilometrů dál až přímo na jezero nedočkavě vrháme přes svodidla rovnou do jezera bodláků oddělující od nás jezero solné. Ke cti nám slouží, že ač neochotně, tak se nám tuto bodlákovou kolonii daří následně propašovat v oblečení až do Iránu. Solné jezero střídá jezero vybarvené do fialova. U městečka Aksaray nacházíme nocleh v lesíku nad místní přehradou kde Klenotovi dáváme pěkně do těla, aby se nahoru vyšplhal.

Den sedmý (8.7.) – 167 km
Po vydatném přerušovaném čtyřhodinovém spánku v autě s odkrývajícím se výhledem na Marmarské moře se vydáváme na turkmenskou ambasádu podat si žádost o víza, která si chceme nechat vyřídit s předstihem a vyzvednout si je až v Iránu. Jen co staneme před kýženou zamřížovanou bránou, zjišťujeme, že celé naše snažení o boj s časem byla mission impossible. Prý nepracují kvůli prázdninám (oslavy skončeného ramadánu). Navíc se nám naštěstí dostává i informace, že dopředu odsud nic nevyřizují. Nezbývá, než se vydat do dalšího souboje s časem. Je nám jasné, že se musíme co nejrychleji dostat do Teheránu v Iránu na tamní turkmenskou ambasádu. Trochu nám to komplikuje plány, protože jsme v Turecku chtěli strávit více času a místo toho jej budeme muset přečkat kdesi v šílených vedrech nehostinného Iránu. Unavení, procházíme se podél pobřeží Marmarského moře a smáčíme v něm nohy. Kousek opodál si moře užívají i zdejší Turci, ženy samozřejmě zahalené, v oblečení. V parku lidé odpočívají, piknikují, zpívají. U auta při kontrole motoru u nás se zájmem zastavuje Turek Senul, který nám bez ohledu na naše zarputilé protestování přináší z auta snídani – vynikající cosi z listového těsta posypané cukrem. Naše další kroky jsou jasné – prohlédnout si čtvrť Sultanahmet a vydat se zase na cestu. Proplétáme se přes obrovská parkoviště pro turisty až do spletitých uliček zdejších domorodců. Zcela ztraceni jsme narazili na cisternu. Sice to není Baziliková, ale je druhá největší. Ukazuje se, že jsme jen kousíček od náměstí Sultanahmet. Odkrývá se nám neuvěřitelná podívaná. Všude kolem nás proudí davy lidí. Trochu nás překvapuje, jak málo je tu turistů. Většina jsou muslimové. Procházíme si náměstí – postranní krámky, míjíme Zděný sloup, Hadí sloup i Egyptský obelisk a zastavujeme se před Modrou mešitou. Strefili jsme se zrovna do času velké páteční modlitby, navíc ve svátcích po ramadánu, a tak je Modrá mešita zpřístupněna pouze věřícím. Vydáváme se tedy nejprve na prohlídku Aya Sofia, nám známou pod  názvem Hagia Sofia – „chrám Boží moudrosti“, a přestože je její část z důvodu rekonstrukce uzavřena, jsme okouzleni. Po procházce v zahradách paláce Topkapi se vracíme zpět k Modré mešitě, kde nás přiodívají podle požadovaných pravidel a vstupujeme do naší první mešity v životě. Turisté se smějí pohybovat jen ve vyhrazené části. Druhá část je plná posedávajících věřících a pobíhajících dětí. Je to úplně jiný svět, než na který jsme z křesťanských kostelů zvyklí. Všude okolo nás je přítmí se spoustou světel spuštěných ze stropu, který je se stěnami vyzdoben modrobílými ornamenty. Nechybí samozřejmě ani mihrab ukazující směr k Mekce a tedy směr, kterým se modlit. V zadní části je také část na modlení vyhrazená pouze ženám. Opouštíme tento duchovní svět a vydáváme se vstříc světským záležitostem. V nedaleké restauraci si objednáváme kebab, protože chceme ochutnat ten pravý, turecký. Ten, který nám přináší, nijak nevyniká, naopak, není vůbec kořeněný a pro nás je spíš bez chuti. Vzápětí se nás pan majitel snaží upít výborným čajem, proto se raději vydaváme zase na cestu. V Istanbulu přejíždíme přes most spojující evropskou a asijskou část a ocitáme se tak oficiálně v Asii! Se západem slunce se nám daří najít odlehlé místo ke spaní. A zítra směr Kapadocie!

Den šestý (7.7.) – 416 km
Vypravili jsme se na cestu ve směru na Burgas a po necelé hodině jízdy zastavujeme na rychlou obhlídku přímořského městečka Nessebar (jak jsme si alespoň zpočátku mysleli). Ocitáme se na klasickém dovolenkovém místě – maličké historické centrum přeplněné obchodníky, restaurace a kavárny s výhledem na moře, vláček rozvážející turisty po městě a neúnavní naháněči snažící se nás dostat na „Sunny Beach“ (všechna čest jejich počínání, schválně si zkuste pokřikovat „Sunny Beach“ dvacetkrát za minutu několik hodin). Naštěstí jsme jejich nátlak přestáli. Čemu jsme však odolat nedokázali byl nepřeberný výběr zmrzlin. Místo běžného kopečku na který jsme u nás zvyklí nám pán nandal každému skoro půl kila a my se nestačili divit. A divení nás nepřešlo ani ve chvíli, kdy nám pán jako správný obchodník naúčtoval cenu za gramáž. Neochotně jsme na jeho trik přistoupili a vydali se z posledních zbytků peněz. S jasným záměrem najít pláž a dopřát si pořádnou sprchu jsme se vydali podél moře. Vedro však bylo natolik úděsné, že jsme bez přestávky zvládli ujít sotva pár set metrů. Teď už bylo jasné, že sprchu potřebujeme nejen my, ale také naše oblečení. Jen stěží jsme si dokázali připustit, že se na naší cestě máme ocitnout na místech, kde bude vedro ještě větší. Za zatáčkou nás čekala zasloužená odměna v podobě pláže táhnoucí se až za obzor. Lidé byli namačkaní hlava na hlavě, že jsme si jen s obtížemi vydobili místo pro sebe. Po vysněné sprše ani vidu ani slechu. Plni zoufalství jsme se obrátili na plavčíka, který nám jednu „skrytou“ sprchu ukázal – přímo na terase kavárny. Začínáme si pomalu zvykat, že kam přijedeme, tam se stáváme místní atrakcí. Stud i pohodlí však muselo stranou a nakonec jsme všichni zvítězili v urputném boji o přežití v nejledovatější vodě široko daleko. Poté jsme se vydali sehnat něco k jídlu. Shodou okolností jsme zavítali do restaurace, kde se s námi od vedlejšího stolu dal do řeči sám pan majitel a když zjistil, že jsme Češi, hned se nám chlubil, že má bratrance v Ostravě (zdravíme!). Ledy byly prolomeny a nám se postupně na stole začaly objevovat pochoutky všeho druhu – od melouna, přes sladký moučník baklava až po místní pálenku s lékořicovou příchutí. Vděčně jsme si nacpali pupíky do zásoby na horší časy a vydali se na cestu. Kousek za městem jsme na benzínce potkali čtyři naše milé krajany užívající si dovolenou a hledající „Sunny Beach“ (také moc zdravíme!). Čím více se blížíme k hraničnímu přechodu s Tureckem, tím více na nás lidi na ulicích koukají a tím větší bída je na vesnicích vidět.Kousek před hranicemi zastavujeme na benzínce, kde jsem ve frontě na záchodky vtažena do rozhovoru s Turkyní mířící domů. Povídá mi o tom, že Turecko je krásná země, ale okamžitě s velkým zármutkem hovoří o nedávných atentátech v Istanbulu a dodává: „Co s tím můžeme dělat? Musíme v tom žít.“ Kolem osmé hodiny večerní přijíždíme k bulharsko-tureckým hranicím ve směru od města Malko Tarnovo. Ocitáme se v dlouhatánské frontě tureckých aut a jako jediní cizinci (navíc cestující s Klenotem) se brzy stáváme středem pozornosti. Lidé se s dobrou náladou procházejí od auta k autu, zdraví se a u nás se postupně srocují a zvědavě si ukazují na mapě, kterou veze Klenot na kapotě. Naše česká nátura radící držet si odstup je vzápětí převálcovaná tureckou otevřeností, srdečností a přátelskostí. Dozvídáme se tak spoustu zajímavostí a ještě si odvážíme cenné rady kudy a kde jezdit a kde raději ne. Také se dozvídáme, že právě dnes končí ramadán a nyní Turky čekají oslavy. Pro nás to s sebou nese obrovskou výhodu nezpoplatněných dálnic až do konce víkendu. Přestože bulharskou část hranic přejíždíme bez problémů (naopak, když přes skla uviděli náš cestovní bordel, jen nás poslali dál, narozdíl od Turků, kteří museli auta otvírat), na turecké straně nás zastavují a odstavují na stranu. Nechápeme, co se děje a než nám to je schopen vysvětlit někdo anglicky mluvící, tak to chvíli trvá. Ukázalo se, že jsme bez povšimnutí minuli okénko, u kterého jsme měli dostat razítko do pasu kvůli autu. Vše se vysvětlilo a my se konečně ocitáme oficiálně v Turecku. Vítá nás nádherná hornatá krajina plná zeleně, západ slunce a vynořující se půlměsíc tolik typický pro Turecko. Nasáváme atmosféru exotické ciziny a poprvé si uvědomujeme, jaké to je být nefalšovaným cizincem v jiné zemi. Abychom se lépe naladili na zdejší kulturu, pouštíme si místní vypalovačky z rádia. Projíždíme malými městečky a v každém z nich se tyčí alespoň jedna mešita a minarety. Všude vlají turecké vlajky, některé jsou až neskutečných rozměrů. Smráká se a my zastavujeme na benzínce. S úlevou shledáváme, že záchody vypadají pořád stejně a pořád je na nich dost toaletního papíru (alespoň většinou). Okoukávám, jak se oblékají místní ženy. Co auto, to dost odlišné modely. Některé mají pouze šátek, jiné burku, další nic. Přeci jen jsme ještě stále blízko hranicím. (Prosíme naše milované starostlivé rodiče, naše nejbližší a slabší povahy, aby v zájmu zachování optimismu pročetli následující řádky spěšně a nebo dle vlastního uvážení raději vůbec a spokojili se s konstatováním, že zatím nikdo není posranej a my vesele frčíme dál).

Po půlnoci vjíždíme do Istanbulu. Protože si zde potřebujeme co nejdříve zažádat o turkmenská víza, jedeme, co nám síly stačí. Na dopravě se nejrychleji pozná, že jsme zase o kousek blíž Asii – méně pravidel, více aut, větší chaos. Zadáváme adresu ambasády do map uložených v tabletu a k nelibosti některých našich členů posádky zjišťujeme, že se má nacházet v těsné blízkosti Ataturkova letiště. A to bychom nebyli my, abychom nezabloudili – samozřejmě rovnou na letiště. Dostali jsme se do směru, odkud nebylo cesty zpět. Obemkly nás tři čtyři jednosměrné pruhy. Před námi se objevili stanoviště s namátkovou protibombovou kontrolou. Naštěstí je Klenot natolik nápadné vozidlo, že se s námi neobtěžovali a my se tak (k našemu velkému nadšení) ocitli přímo v sekci pro mezinárodní přílety. Vypadli jsme tak rychle, jak jen bylo možné, ale bloudění ještě nebyl konec. Poté, co jsme se ocitli u sjezdu na letiště podruhé, byli jsme nuceni jet úplně jinou odbočkou, která nás dovedla do jiné části letiště – kontrola nákladu. Nejistě jsme zastavili u závory, kde na nás koukalo pět šest postávajících chlápků v uniformách. Bez jakékoli znalosti angličtiny se nás začali vyptávat na spoustu věcí. Marně jsme se jim snažili vysvětlit, že bloudíme. Přišli však s šikovnou vychytávkou, kdy stačilo mluvit do telefonu a ten řečené přeložil do požadované řeči. Všichni byli v dobré náladě a začali vyzvídat vše o naší cestě. A protože jsme měli o Turecku něco málo načteno, věděli jsme o jejich zvyku zvát na čaj a popíjet jej kdykoli a kdekoli. Poté, co k nám Tomáš pronesl „Doufám, že nás nebudou zvát na čaj.“, se toho naši noví přátelé okamžitě chytli a už nám jej nesli i se spoustou kostkového cukru. Stejně jako v češtině se čaj totiž vysloví stejně, takže si můžete být jisti že tomuhle slovíčku tu budou všichni s radostí rozumět. A tak jsme se ocitli v naprosto bizarní situaci, v Istanbulu u letiště kam jsme nechtěli, jsme si ve dvě ráno popíjeli čaj, na který jsme se vlastně pozvali sami, s Turky, s kterými jsme si vzájemně nerozuměli ani slovo (bohužel ani ona mobilová aplikace nám nedopomohla ke kýženému nasměrování na nedalekou ambasádu) a bylo nám nevýslovně dobře. Pochopili jsme, že tady nemá cenu nikam spěchat. A taky, že vše se samo vyřeší za nás. Nakonec chlápci zavolali paní, která uměla anglicky a vzápětí dorazila a nasměrovala nás na čtvrť, kam jsme potřebovali. Ambasádu jsme objevili a tak jsme našli místo na nedalekém parkovišti u parku, kde se scházely místní skupinky mladých Turků a kde jsme byli nuceni noc přečkat v autě.

Den pátý (6.7.) – pokračování – 104 km
Poté co jsme opustili nákupní centrum, jsme se vydali opět na cestu. Po pár odbočkách jsme se ocitli před oplocenou budovou, pravděpodobně muzeem, s nasvíceným parkem, který byl posetý nejrůznějšími modely armádních vrtulníků, tanků a lodí. Bez ohledu na houstnoucí tmu jsme si vše v klidu prošli a prohlédli. Naše euforická nálada z nalezení internetu a poklidné procházky nás však náhle opustila, jen co jsme vyjeli z města do černočerné tmy. Klenotova světla sice bezvadně osvětlovala široké daleké okolí (obličeje protijedoucích řidičů nevyjímaje), ale ze silnice jsme neviděli zhola nic. Protože jsme však pohotoví cestovatelé připravení na všechno, prozřetelně jsme se vybavili příručkami z roku 1982 k údržbě Klenota. Po úspěšném rozštelování světel se ukázalo, že cenné knižní rady v naší situaci příliš nevyužijeme (příště si s sebou rozhodně bereme měřící zeď!). Následovalo občasné popojíždění prokládané seřizováním a marným hledáním příčiny. Celé záhadě jsme se dostali na kloub až na benzínce, kde našemu grotesknímu počínání zpovzdálí přihlížela obsluha. Ukázalo se, že světla mají tendenci na hrbolatých cestách zapadnout dovnitř, toť vše. Mistrovský kousek, na který jsme patřičně hrdí, jsme si však schovali až na samotný odjezd z čerpačky. Pro samé štelování světel se nám podařilo naprosto vyšťavit Klenota, a tak jsme startovali s roztlačováním a grácií nám vlastní. Naprosto vyřízení jsme zakempovali kdesi na polní cestičce. Vděční, že máme kde spát, jsme už ani neprotestovali, když jsme (soudě podle okolního bordelu) zjistili, že jsme si pro přenocování zvolili přírodní záchod.