Den třicátý pátý (5.8.) – 227 km
A že nám ten den pěkně začíná! -Ták pane řidiči, ukažte mi doklady.- Zatraceně. A to jsme si přitom dávali takový pozor! Klenot musí vypadat jako retro kousek z dílny Maybachu, protože nám policajti nasolují pokutu dvě stě dolarů za údajné překročení rychlosti o šestnáct kilometrů v hodině. -No ale prosím vás. Vždyť tohle auto ani tolik jet neumí!- Marnost nad marnost. Že se jedná o vymáhání úplatku a ne zákonné pokuty, je nám jasné ve chvíli, kdy po zabavení řidičáků dodávají, ať si tu pokutu jedeme nejdřív zaplatit do dvě stě kilometrů vzdáleného Dushanbe, ale že tam nás to vyjde na mnohem víc. A nebo jim to můžeme zaplatit tady na ruku. Začíná hra o čas a o peníze. Času máme dost. Nakonec to usmlouváváme alespoň na pět set somonů, což je ale v přepočtu na naše pořád velká pálka (1500,-). Naštěstí se nám tím dostává i velikého ponaučení – příště s sebou vézt mezinárodních řidičáků víc. Nemáme peněz nazbyt, a tak odteď jedeme jako připosraní, protože vesnice střídá vesnici a třicítka čtyřicítku. Ostatní řidiči tu na pravidla naprosto kašlou, a tak jim z nás pěkně tečou nervy. V Kulobu nabíráme zbytek zásob a po hodinovém bloudění při hledání zkratky se do něj opět vracíme a konečně míříme správnou cestou do hor. Sotva jsme vystoupali pár čísel nad obzor, musíme zastavit a necháváme vychladnout motor. Takhle Pamír těžko zdoláme, když nejsme schopní vyjet ani první kopec. Už z dálky na nás troubí nový přísun naděje v podobě našich italských přátel z hranic. Z auta neohroženě vyskakuje Mekgajvr Renato s krásnou ženou Monikou, dvěma dětmi a kamarádem Nicolou a chlapi se společnými silami prodírají džunglí v motoru. Seštelovat, vyštelovat, rozštelovat, párkrát do toho bouchnout kamenem a Klenot už si zase spokojeně pobrukuje. Do Pamíru tak vyrážíme společně. Bez problémů procházíme vstupní kontrolou do pamírské oblasti, na kterou je třeba zvláštních povolení. Jsme teprve na začátku a už se nám odkrývají neskutečné výhledy. Za první větší vesnicí je zasypaná cesta sesunutým kusem skály. Prý to do dalšího dne odstraní, a tak se vracíme do vesnice a kempujeme v poli kus za ní. Místní si nás hned přišli obhlídnout a zjistit, co jsme zač. Mezitím nám Monika vaří k večeři pravé italské špagety s rajčatovoolivovou omáčkou a ze společných zásob vytváříme královskou hostinu. Ještě k tomu má dnes Monika narozeniny, a tak se nám náš kousek Itálie proměňuje navíc i v narozeninovou oslavu. K dokonalosti už jen stačí lehnout si pod nebe obsypané hvězdami a v noci nezmrznout.

Den třicátý čtvrtý (4.8.) – 248 km
Ráno míjíme místního domorodce, kterému ne a ne nastartovat auto. Protože s tím sami máme bohaté zkušenosti, přikládáme ruku k dílu a daří se nám jej roztlačit. Za odměnu na nás na dalším kopci čeká s obří bandaskou medu, z které nám dává ochutnat. Po pár kilometrech ho míjíme znova, tentokrát jak zastavuje na obřím trhu v Denovu na ulici, na který se sjíždějí všichni lidé z přilehlých vesniček. Přestože jsme původně čekali město, Denov nám opět víc připomíná vetší vesnici. Protože v celém Uzbekistánu není benzín na benzínkách běžně k dostání, kupuje se podél silnic od lidí, kteří ho prodávají v petkách. Na dotankování plné nádrže nám tak donesli osmnáct lahví v různých velikostech. A hurá na hranice s Tádžikistánem! Vzápětí se ukázalo, že nás z Uzbeku zas tak rychle nepustí. Jsme zaseklí před hranicemi a vojáci nás odmítají pustit dovnitř s tím, že musíme počkat. Naštěstí v tom čekání nejsme sami, a tak se seznamujeme s italskou rodinou mířící do Pamíru. Zkoušíme fígl s hudbou, ale Ozzy očividně nefunguje tak dobře jako diskotékové vypalovačky. Trochu se děsíme toho, jak to bude vypadat uvnitř, když se nás snaží takhle vydeptat už předem. Po hodinovém čekání nás čeká důkladná prohlídka všech věcí. Tentokrát mají vyčleněné speciální stanoviště zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Po běžné prohlídce příručních zavazadel nás paní prohledávačka posílá ve čtyřech do malé místnůstky a bere si igelitovou rukavici. Ne, nežertuju. Naštěstí z mého zděšeného výrazu pochopila, že ať už se chystá dělat cokoli, po dobrém to se mnou nepůjde, a tak mě raději prohledala pouze přes oblečení. A rychle odsud pryč! Kdepak, tak lehce to nepůjde. Díky obědové pauze nás nechávají čekat na chodbě a odmítají pustit dopředu či zpět. A tak zatímco my trčíme uvnitř, naši řidiči mezitím úspěšně prošli kontrolou auta a teď na nás musejí čekat venku a zase nesmí dovnitř. Aspoň že na sebe můžeme mávat přes prosklené dveře a navzájem si posunkovat, co si o tom celém myslíme. Tak přeci jen nás nakonec pustili. Naše nadšení, že máme konečně jednu hranici za sebou, rychle vyprchává, jen co se dostáváme na hranici druhou. Po tříhodinovém čekání se tu najednou objevuje cyklista Honza. Není divu, že nás tímhle tempem předjíždí i cyklisti. Kdepak asi soudruzi udělali chybu? Ukazuje se, že se jim nedaří vyplnit v počítači formuláře pro auta a vytisknout je. Co naplat, že tu jsou dva ajťáci, kteří by jim s tím mohli pomoct, tohle je přísně tajnej systém a ještě by jim ho vykoukali. Kdepak. Sednout a čekat. A tak se to řeší dobrou starou metodou. Když to nejde po telefonu, alespoň se volá někdo, kdo tomu rozumí. To ovšem znamená další čekání. Tadá! Po dobrých pěti hodinách za námi přicházejí vojáci a vítězoslavně nám podávají jeden list papíru s razítkem. Rychle bereme nohy na ramena, než si to zase rozmyslí. Ale že jsme toho dneska stihli! Alespoň že tu jsou pěkné silnice. A vesničky tu vypadají jako v Čechách. Jéje, tady je pěkně. Z večera vjíždíme do Dushanbe a nestačíme zírat. Po tolika velkých městech na mapě, ze kterých se nakonec vyloupla jen přerostlá vesnice, jsme zase v moderním velkoměstě. A je to docela šok, vidět, jak se na pohybujících billboardech míhají upoutávky na nový Star Trek. U večeře je nakonec rozhodnuto. Zítra vyrážíme do Pamíru! A tak je možné, že se jedná o naši večeři poslední. Tentokrát nechceme podcenit přípravy, a tak se vyzbrojujeme obstojnou sumou peněz, vykupujeme zdejší obchod s jídlem a benzín bereme i do kanystrů. K naší nelibosti zjišťujeme, že jsme v posledním uzbeckém hotelu zapomněli tyče k naší důmyslné vychytávce na vyrábění stínu. Bezva. Teď už je to jisté. Jestli nezahyneme bídnou smrtí uprosřed nehostinných pětitisícovek tady, tak v Mongolsku dozajista pojdem vedrem.

Den třicátý třetí (3.8.) – 332 km
Nastal čas loučení. Rozpojují se nám cesty s Ralphem a Brunem, a tak dál už zase míříme jen v naší staré dobré osvědčené sestavě. Neohroženě se ženeme ku Tádžikistánu skrze překrásnou hornatou krajinu pestrobarevných hornin a písčitých plání s malými vesničkami, ve kterých pobíhají potulní psi připomínající pouštní vlky a kde děti u silnice prodávají kyblíky přeplněné jablky a kousky chleba a laskominy v igelitových sáčcích. Projíždíme velkou spoustou policejních stanovišť, kde si vždy do papírového notesu vypisují údaje z pasů a zase nás nechávají pokračovat v cestě. Stmívá se, a tak si začínáme hledat místo ke kempování. Chceme se schovat před zraky aut projíždějících okolo, ale na rozlehlých pláních, kde se za obzorem vždy vynoří další malá vesnička, to není zase tak snadný úkol. Poprvé prověřujeme Klenotův offroadový podvozek a troufáme si na takový terén, kde bychom se bejvali zapíchli raz dva. Skrze ďuzny a prolákliny se šplháme do kopce a na vrcholku se nám po levici odkrývá výhled na takový sráz, až se nám z toho tají dech. Tam by nebylo dobré zahučet. Napravo žene pastevec své stádo domů. Tak jsme zase odhaleni a místo ke kempování nic moc. Rozmýšlíme se co dál. Mezitím se setmělo úplně a pastevec míří naším směrem. Dva metry od nás se shýbá k zemi a my vidíme, jak si do ruky bere ten největší kámen, jaký je zrovna po ruce. A jde přímo k nám. Po překonání prvotního šoku se mu zběsile snažíme vysvětlit, že jsme jen turisti a že si hledáme místo k přespání. Zatímco on přímo u našich dveří upouští kámen z ruky, nám padá pěkně velký balvan ze srdce. Zkoumavě si prohlíží nás i naše auto a potom se jeho tvář rozjasňuje v srdečném úsměvu plného samých zlatých zubů a zve nás k sobě domů, abychom přespali tam. Jeho velkorysou nabídku odmítáme a říkáme si, že raději ještě ten nějaký kus popojedem. Nakonec přespáváme v autě kus za Boysunem poblíž jedné policejní hlídky uprostřed pobíhajících psů a spících oslů vestoje podél silnice.

Den třicátý (31.7.) – 478 km
Vstávám brzy ráno a zatímco kluci ještě spí, jdu si sednout na terasu. Tam už mají pomalu dosnídáno naši tři cestovatelští přátelé, a tak si přisedám a nechávám si také přinést snídani. Když to všechno vyskládali na stůl, nevěřím, že je to jen pro mě. Chleba a sladké pečivo, sýry a salámy, lívanečky s marmeládou, melouny a nektarinky a pak talíř s hranolkami, párky a vajíčkem, jinak také známo jako žlučníková smrt. Řekla jsem si, že budu odvážná. Moje tělo přeci něco vydrží a nebudu přeci celý Uzbekistán jen o chlebu. Ukázalo se, že ač žaludek mám kachní, střeva si prostě vzala dovolenou a nechala mě ve štychu. Kluci akorát vstali ke snídani, a tak jsme se jen vystřídali u stolu a bleskovou rychlostí jsem zahučela do pokoje. To co se dělo potom, nechám plně na vaší představivosti. Nutno jen podotknout, že moje představivost byla na něco takového naprosto nepřipravená a do základů to rozbořilo všechny mé mylné domněnky o tom, čeho je mé vlastní tělo schopné. A taky jsem pochopila úsloví „vysrat se z podoby“. Když jsem po třech hodinách konečně vyšla z pokoje, kluci akorát doštelovávali Ralphovo kolo na Klenotově zahrádce. Všichni na mě byli hrozně hodní a ohleduplní, za což jsem jim byla fakt vděčná, protože i samotná představa celodenního sezení v autě mi připadala nad moje síly. A to nás zase čeká daleká cesta pouští. Do Buchary přijíždíme večer a hledáme hotel Rumi, kam jel Bruno napřed. Ukazuje se, že tenhle hotel je mezi cestovateli hodně populární, protože osazenstvo je ze všech zemí světa. Vítá nás paní majitelka a její syn Bek nám ukazuje, kam zajít na večeři. Jsme v samotném historickém centru Buchary, kde se uprostřed restaurace k nebi majestátně vypíná obrovský strom. Po tom celodenním trmácení jsme rádi, že se můžeme v klidu najíst, vykoupat a místo zasmrádlého spacáku se zas jednou vyspat ve vyvoněné posteli.

Den dvacátý devátý (30.7.) – 112 km
Ráno se na okraji Daşoguzu vydáváme na velké nákupy do obřího bazaru vystavěného do tvaru turkmenského národního symbolu. V kapse nás pálí ještě zbytek manatů, které volají po utracení. Kupujeme základní suroviny včetně největšího balení toaleťáků, co měli na skladě. Kdo ví, jak to bude vypadat v Uzbeku a Tádžikistánu. Výhoda je, že si u toho budeme moct i počíst, protože toaleťáky tu mají recyklované z tiskovin. A pak taky hledáme pastičku na myši. A to nám hlava nebere, když ji mezi vyskládanými sešity pro školáky skutečně nacházíme. Sice na jiném principu, než jsme zvyklí, ale moc na výběr nemáme. Bloudíme po Daşoguzu, a na to, že tu hraniční přechod musí být co by kamenem dohodil, musíme se ptát třikrát na cestu, protože nám každej tvrdí úplně jiný směr. Říkáme si, že policajt by měl být jistota, a tak se ptáme jeho, čímž ho lehce dostáváme do rozpaků. Pak se ale rovzpomněl a posílá nás nazpět. V protisměru míjíme naše staré známé Británce z Mongol Rally a tak nám je jasné, že na jejich přechodě to asi nešlo úplně hladce. Na hranice tak nakonec míříme společně. Radujeme se, že na turkmenské straně před námi není ani autíčko. To by mohlo jít rychle. Ale ne s naším štěstím, a tak kvůli obědové pauze musíme hodinu čekat, než se něco začne dít. A proč bychom si taky nezapiknikovali, že? Vojákům na stráži pouštíme diskopecky z osmdesátých let a s dokoupenými zásobami je čekání taky hned veselejší. Jen co mají oběd za sebou, už už nás pakují i s tou naší sluníčkovou hudbou pryč. Tak takhle se na ně musí! Na uzbecké straně už to tak snadno nejde. Vojáci jsou sice přátelští a hrozně zvědaví, ale nadatlovat údaje o Klenotovi do počítače jim trvá roky. Británce si vzali na kobereček jako první. Spěchají do Chivy na vyhlídkovou věž, která má za hodinu zavírat. Domlouváme, že tam za nimi přijedeme, ale pro jistotu se loučíme podruhé. Zatímco nás nikdo příliš nekontroloval, Klenota si vzali do parády pěkně od podlahy. V duchu se modlíme, aby na ně mezi věcmi najednou nevykoukla myš, kterou vlastně nechtěně pašujeme přes hranice a na kterou nám jaksi chybí veterinnární osvědčení o její myší bezúhonnosti. Soudě podle rozcupovaného odpadkáče v autě ale nemůže být pochyb o tom, že se má čile k světu a že ji to s náma baví. Všechno dobře dopadlo, a tak se i s myší kdesi v útrobách auta zdárně dostáváme do Uzbekistánu. Za hranicemi se snažíme najít nějakou směnárnu, a tak se ptáme místních. Ujišťují nás, že všechno zařídí a než se stačíme rozkoukat, už u nás zastavuje fáro s místním mafiánským bosem. Teď už nikdo z nás nepochybuje, že jsme se ocitli na černém trhu. Všichni se okolo nás srocují a jsou zvědavější než turkmenské kozy. Prý kolik peněz máme. No. Nejsme si jistí, co se bude dít, a tak přiznáváme sto dolarů, které chceme vyměnit. Pán uznale kývá hlavou a nabízí nám za ně šest set tisíc somů. Náš chytrý papírek oficiálních kurzů říká, že bychom správně měli dostat sotva polovinu. Oukej, tak jdeme do toho. Pán jen mrkne a pobočník nám předává šest set tisíc. Teda ještě přesněji – šest set tisícovek a my jen valíme oči. Co s tím jako máme dělat? To nemají větší bankovky? Pán nás ujišťuje, že mají. Pětitisícovky. Ty už ale asi došly. Všichni z nás mají srandu a pán jako zkušený mafián/obchodník říká, ať si je klidně přepočítáme. Nemáme odvahu se do něčeho takového pouštět, a tak si jen spiklenecky třeseme rukou a všichni nám mávají, dokud nám nezmizí z dohledu. Nezbývá než doufat, že ty bankovky nejsou falešné. A že s nimi vážně platí. A taky vyházet všechny věci z batohu, abychom ten balík peněz vůbec měli kam dát. Do Chivy přijíždíme přesně o šesté,kdy se měla zavírat vyhlídková věž. Zastavujeme před vstupem do historického centra a hned k nám přibíhá zdejší majitel hotelu a láká nás, abychom se u něj ubytovali. Prý deset dolarů na noc i se snídaní. S takovým luxusem jsme vůbec nepočítali, a tak si to chceme nechat projít hlavou. Zatím se vydáváme na prohlídku starého města. Vstupujeme dovnitř mohutnou branou obklopenou ještě mohutnějšími hradbami. V úžasu hltáme všechnu tu krásu okolo sebe a nevěříme vlastním očím. Jako bychom se právě ocitli v srdci samotného orientu, kde byly napsány Pohádky tisíce a jedné noci a přitom v napětí čekáme, kdy se zpoza zdobených věžiček vyřítí létající koberec. Procházíme se městem a dotřetice potkáváme britské přátelé. Tentokrát už se s Richardem a Nathanem loučíme nadobro. Spěchají vpřed a my si tu krásu chceme ještě vychutnat. Objevujeme vyhlídkovou věž a k našemu překvapení je otevřena až do západu slunce. Po takhle strmých schodech jsem se vzhůru teda ještě nedrápala. Ani si nechci představovat, jak se z toho potmě a bez úchytek leze dolů. U samého vrcholku už lezu po čtyřech. Sice má na tom svůj díl i vejška, ale schody jsou tak vysoko od sebe, že je bezpečnější si je nejdřív nalézt rukou. Uf, konečně jsme nahoře. A ten výhled! Naprosto boží! Vidíme všechny skvosty města jako na dlani. Komín, věžičky, kopule a všechno v modré, zelené a azurové barvě prokládané bílým a zlatým zdobením. Je to taková nádhera, že ji ani nedokážu vměstnat do slov. Slézáme opět dolů a nakonec to zvládáme i s gymnastickým číslem výhýbání se na schodech. Procházíme si zbytek uliček a pak nás místní děti lákají k procházce po hradbách. Vesele pobíhají okolo nás, poskakují okolo nás a skrze hradby nám ukazují jak nad novým městem zapadá slunce. Jsme překvapeni, že i ve městě starém se běžně bydlí. Památkáři by si z toho možná vytrhali všechny vlasy, ale kouzlo místa to nesmírně umocňuje. Není to jen vyprázdněný monument, ale živoucí organismus dýchající svým vlastním rytmem. Támhle se prostírá k večeři, támhle se vzteká dítě na ulici, támhle přijel taťka domů z práce a támhle vzadu pod stromem se líně protahuje kočka. Právě se tu píší nové dějiny. Ze střechy protějšího domu na nás mávají tři cestovatelé. Trochu jim závidíme ten přepych, moci si jen tak v klidu posedět uprostřed téhle krásy. A tak je rozhodnuto, kam bychom spěchali. Stejně je potřeba se v Uzbekistánu ubytovat zhruba každou druhou noc v hotelu, jinak na hranicích dělají problémy. Každý z nás se těší na něco jiného. Zatímco Míša na měkoučkou postel a Tomáš na osvěžující sprchu, mně největší radost dělá prostý fakt, že můžu jít na záchod, kdy jen se mi zlíbí (teda spíš kdy se zlíbí střevům).K večeři dojídáme vlastní zásoby a k tomu si dáváme místní chlazené pivo. Seznamujeme se s Japoncem Tomem, který už přes rok cestuje po Asii na kole a má namířeno do Evropy, se Španělem Brunem – motorkářem, který jede až do Vladivostoku a s německým cyklistou Ralphem, který míří do Pamíru. Ukazuje se, že to oni na nás mávali ze střechy v historickém centru. V polosedu poleháváme na otevřené terase s výhledem na mohutnou bránu okolo uzbeckého stolu a vyprávíme si cestovatelské zážitky a plány. Ralph i Bruno chtějí další den pokračovat do Buchary jako my. Ralph se na nás obrací s prosbou, jestli bychom ho tam nemohli vzít autem, že se mu krátí víza. Není problém, jak si račte přát. Jen jsme zvědaví, jak si s tím zítra Klenot poradí. To je parádička! Nad hradbami se rozsvěcují hvězdy a nám ani nevadí, když v celém městě vypadává elektřina. Plně na nás dopadá ta nesnesitelná lehkost bytí. Vždyť nám tu ke štěstí nic nechybí.

Den dvacátý osmý (29.7.) – 354 km
Ráno nás probouzejí přátelé z Mongol Rally vracející se od Pekelné díry a společně jedeme k šašlikárně, od které jsme pěšky vyráželi do pouště poprvé. Nabíráme si od domorodců trochu vody, kterou si filtrujeme a vyrážíme od Darvazy, což asi mělo být těch pár šašlikáren okolo, ve směru na Köneürgenc. Upřímně doufáme, že tam už na nás trocha civilizace čeká. Alespoň v podobě chleba, vody a kdyby se zadařilo i něco teplého k snědku, jé, to by byla bašta! Zásoby nám došly úplně, a tak jako největší socky vděčně přijímáme konzervu s kompotovanými hruškami z britského Tesca a prověřujeme, jestli se jim už náhodou nezkazila. Jak jsme měli možnost částečně poznat už předevčírem, cesty které nás čekají jsou děs. Teda, abychom byli přesní – když tu je silnice, tak má víc děr než pletené ponožky. A pak je tu taky spousta míst, kde silnice není vůbec. A kde je místy valcha. Naše průměrná rychlost tak činí 30km/h a touhle závratnou rychlostí se šineme vpřed jako závodní šneci. Jenom z Klenota se ozývají zvuky, že se má každou chvíli rozpadnout. A občas chytneme takové díry, že se divíme, že mu ještě drží všechna kola. Alespoň ho to pořádně prověří na Mongolsko. Jestli se nám teda nerozpadne někde jinde ještě předtím. Před Köneürgenc míjíme překrásnou prastarou mešitu s minaretem a ocitáme se ve městě. No, ve městě. Köneürgenc je jedna velká vesnice, kde silnice ještě ani nezačali stavět. Mají tu ale venku obchůdky s ovocem a zeleninou, chlebárnu (kde jsme si koupili chléb špekový, po kterém se s Míšou můžeme utlouct), sušenkárnu a vodu jsme tu taky sehnali. Jen to teplé jídlo zase nebude. Loučíme se s našimi britskými přáteli, neboť oni musejí do Uzbekistánu přechodem z Köneürgenc, zatímco my máme v papírech přechod Daşoguz. Asi dvacet kilometrů před ním začínáme hledat místo na spaní. Po zamítnutí podmočených políček obsypaných komáry nacházíme docela pěkné místo k zakempení. A kde jinde než na staré dobré skládce s tlející hlavou hovězího. Jen jsme si postavili stan, už projíždí okolo první auto. A světe div se, kdo jiný by to mohl být, než hlídka policajtů v Policajtově. Automaticky vyndaváme pasy a oni si je se zájmem prohlížejí. Pak si na mapě nechávají ukázat celou naši cestu a tím končí naše vzájemná schopnost si pořádně pokecat. Pečovatelsky nás ještě varují, abychom na sebe byli opatrní a pak už nás nechávají vlastnímu osudu.

Den dvacátý sedmý (28.7.) – 12 km
Po včerejším zběsilém večeru jsme si slíbili, že odteď už do ničeho nepůjdeme po hlavě a bez rozmyslu. Přesto se ale nevzdáváme naděje, že se ke kráteru dostaneme. Jen nám trochu komplikuje situaci, že nám pomalu ale jistě začínají docházet zásoby benzínu. Jídla. Vody taky. No vlastně všeho. Takže přestože tu na nás benzínka číhá každých tři sta kilometrů, nemůžeme si velké bloudění po poušti úplně dovolit. A po včerejšku se nám už do dalšího bloudění v poušti ani moc nechce. Sjíždíme kus zpátky na jih a pátráme po takové cestě, která vede přes duny a vypadá docela sjízdně. Jednu takovou nacházíme a vydáváme se po ní. Kus před dunou nás míjí zdejší motorkář a potvrzuje nám, že tahle cesta vede ke kráteru. Cha! V zápalu nového nadšení nedbáme jeho rad o tom, že tímhle autem se tam nedostaneme. -Tohle je Škoda, maj frend, gút mašina. Ta zvládne všechno!- Domorodec nám gestem ukazuje, ať jej následujeme. Probouzíme k životu všech našich čtyřicet osm koní a tryskem je ženeme ku písečnému obrovi před námi. Hravě se proplétáme mezi jeho kotníky až po pupek. Naditý břich nám dává trochu zabrat, ale nic, s čím by si úskočný manévr doleva neporadil. Drápeme se stále výš a z jeho ramenou je vidět celé širé okolí. Zapluli jsme do písečného moře a najednou nám tak trochu začal docházet dech. Klenot spíš než jako ryba ve vodě připomíná plácajícího se kapra v bahně a nám je jasné, že je zle. Jak širocí, tak dlouzí, zůstáváme uvězněni v tomhle písečném království. A je to, dojeli jsme. Vylézáme z auta a první, čeho si všímáme, je až podezřele uhlazená cesta za námi. No bodejť by nebyla, když si Klenot nahamounil do šustplechu snad polovinu celé pouště! Achjo, kámo, takhle by to nešlo. Vracíme písek zase zpátky, kam patří, ale při jakékoli snaze vpřed či vzad se Klenot zahrabává hlouběji. Snažíme se ze všech sil. Vymýšlíme možné i nemožné a věřte nám, že mít tu po ruce dlažební kostky, tak si tu cestu ke kráteru klidně vydláždíme, ale my s sebou nemáme ani obyčejné dva kusy dřeva na vypodložení kol. A na poušti aby člověk strom pohledal. Bezradně dřepíme ve stínu vedle domorodce, který všemu pobaveně přihlíží a občas si vedle sebe odplivne. Po chvíli nás míjí druhý místňák na motorce a svým dřepěním nám i on vyjadřuje zájem a podporu. Vyprahlá poušť se žhnoucím sluncem z nás pomalu vysává všechny síly a naděje. A pak uprostřed Pískostánu, kdesi na konci světa veškeré civilizace, kde místo lišek chodí dávat dobrou noc leda tak opelichané směsky pouštních psů, náš dřepící domorodec vytáhl z kapsy mobil. A i když to nebyl telefon zrovna nejchytřejší, ukázalo se, že volat hravě dovede. A dokonce i těm správným lidem. Jen to teda samozřejmě nebude zadarmo. Ukázalo se, že ač to tu tak na první pohled nevypadá, jsme cenově v hodně turistické oblasti. Smlouváme si vyproštění Klenota za 20 USD a za půl hodiny si to k nám přihasila obří cisterna na kolech. Klenota si k sobě váže pěkně za zadek. Hej, rup! Provaz se vymrštil do vzduchu a Klenot si úplně stejně jako předtím stále lebedí ve své písečné lázni. Řidič cisterny vytahuje lano jiné ráže. S tím už Klenot nic nezmůže, a tak se poslušně vrací na cestu. Mně náš zachránce s telefonem nabízí odvoz na motorce a já nadšeně přijímám. Na písku je to teda úplně jiné labůžo! Kousek pod dunou má svůj domek. Ukázalo se, že náš pan domácí běžně vozí turisty ke kráteru a zpět na své motorce. Promýšlíme tuhle možnost. Sice víme směr, ale znova se nám už do pouště jít pokoušet štěstí nechce. Natož pěšky. V tomhle nesnesitelném vedru. Že jsme tři, daří se nám usmlouvat, že za 30 USD nás tam řidič cisterny se západem slunce odveze svým 4×4 autem. A ruku na to. Bezva, teď už tu zbývá jen někde přetrpět dalších osm hodin pečení se na slunci. Pan domácí nám musí dozajista číst myšlenky, a tak nás srdečně zve do svého skromného bydlení. Uvnitř je jen jedna místnost o velikosti čtyři metry na čtyři, které uprostřed vévodí malá kamínka s komínem. Stěny jsou neomítnuté, okna jsou jen díry zející ve zdi a na podlaze jsou rozloženy kozí kůže a pár koberců, co už něco pamatují. Čtvrtina prostoru je zaskládaná stany a spacáky pro turisty. Uprostřed místnosti visí skrz trámy a slámovou výplň na kabelu žárovka. Jestli tu však pán elektřinu má, to si úplně jistí nejsme. Každopádně v rohu leží odpojená televize. Pán nám nabízí čaj. Vychovaní z Iránu ze slušnosti přijímáme, i když nám už jen při pohledu na vnitřek šálků začínají tančit střeva. Turecko jsme sice zvládli bez úhony, ale od Iránu jsme stejně už trochu připosraní všichni. Tak to aspoň budeme mít rychle za sebou. Mycí rituál šálků, který spočíval v nalití čůrku teplé vody z druhé konvice do šálku a následné vylití vody oknem ven jediným rozmáchlým gestem, na nás sice silně zapůsobil, ale ke zklidnění našich střev taky zrovna dvakrát nepomohl. Přispíváme na skromné posezení melounem a je nám líto, že nemůžeme pánovi přilepšit víc. Zásoby jsou fuč a zbytek vody si filtrujeme z barelu. Když budeme šetřiví, vystačí nám do večera. Problém s benzínem nám pomáhá řešit opět pan domácí. Telefonem ho objednává u řidiče cisterny, který nám ho doveze. Přesně tohle je místo, kde si člověk naplno uvědomí, že přestože je náš přecivilizovaný svět šíleným místem k žití, vymyslelo lidstvo i několik podstatných vychytávek zachraňujících životy. Pospáváme na kozích kožích a mezitím si pan domácí jede něco zařídit. Slyšíme z dálky slabé mečení a po chvíli se na obzoru objevují tři kozy. V dostatečné vzdálenosti se zastavují a obhlížejí terén. Jen co zmerčily Klenota, už si to k němu štrádují a zvědavě ho zkoumají ze všech stran. A pak se na obzoru vynořují další kozy. A další. Celé stádo. Obklíčilo nám Klenota, kterej je po dnešku rád, že je rád, a pustilo se do něj. A přestože ho okusovat a ožužlávat je docela fajn, jako drbátko to vyhrává na plný čáře a místní patníky ať se jdou zakopat! A pak taky nemůžeme zapomenout na ochutnávku nepřeberného hmyzu na naší vylepšené mřížce před chladičem. Klenot je zas za hvězdu! A pak těm kozám rohatejm došlo, že s ním musel přijet i někdo další. Po nenápadném nakukování skrz okno na nás nakonec vybafly dveřmi. Takovou kulišárnu jsme nečekali a pěkně nás tím polekaly. Se zadostiučiněním a potutelným úsměvem pod fousy si vylezly na kopeček opodál a jaly se sledovat každej náš pohyb z dálky. Po chvíli následovalo to samé se stádem ovcí (i když s těma už byla menší zábava), pak dorazil pan domácí a za ním návštěva z jinýho zdejšího motorkářského gangu. Že to nebudou zrovna nejlepší kámoši jsme poznali ve chvíli, kdy nás začal přemlouvat, ať jedeme ke kráteru s ním, že nám to dá levněji. S díky jsme odmítli a zůstali věrni našemu panu domácímu. A pak to šlo ráz na ráz. Slunce začalo zapadat a my se s naším řidičem vydali nám již zčásti známou cestou ke kráteru. A nestačili jsme koukat, jak prďáckej kus cesty jsme s Klenotem ujeli. A taky jak velkej kus cesty dost šíleným terénem bychom byli bývali měli ještě před sebou. V autě to s náma několikrát zahoupalo, zaházelo, protřepalo a najednou jsme byli tam. Tváří v tvář té proklaté Pekelné díře. A byla to tak nádherná bázeň a chvění, až nám z toho běhal mráz po celém těle. V té obří ďouře se mísila všechna síla přírody s veškerou lidskou nenasytností a hloupostí. Dýchl na nás samotný závan horoucího pekla z nitra země. A my stáli v úžasu na jejím okraji, samotní uprostřed širé pouště a nechápali, proč se lidé nejezdí víc dívat na takováhle místa. A v ústech se nám povalovala pachuť sálajícího nebezpečí z nijak nezabezpečeného kráteru, kde jedinný špatný pohyb, jedinné uklouznutí znamená úděsnou smrt v neutuchajících plamenech zkázy. Jsme tady. Tak jsme se sem po všech těch peripetiích nakonec přece jen dostali. Sice ne s Klenotem, ale budeme mu to pak alespoň vyprávět a ukážeme mu fotky. Poušť potemněla a kráter nám ukázal i svou druhou tvář, která byla ještě děsivější. A pak přijelo auto s dalšími cestovateli. A tadá! Náš první tým z Mongol Rally, na který jsme už netrpělivě čekali a říkali si, kdy je tak asi potkáme. Hned jsme si začali vyměňovat zkušenosti a zážitky a sdílet své plány na další cestu. Ukázalo se, že Richard a Nathan z UK spěchají, jako by jim snad šlo o závod, ale že cestu máme společnou, a tak zítra budeme pokračovat spolu. Upřímně jsme byli zvědaví na to jejich vozítko, které shodou okolností nechali zaparkované u našeho pana domácího. Narozdíl od nás byli domluveni, že noc stráví u díry, a tak po nevydařeném pokusu dát si s Británci pravý anglický čaj o páté u kráteru, si pro nás náš řidič v deset přijel a my se vrátili ke Klenotovi, aby mu tam mezi pastevci nebylo smutno. Místo toho jsme ho našli, jak se vytahuje před mongoláckým Nissanem a po nás ani nevzdechne. Rozbalili jsme si plachtu a chtěli strávit noc pod širákem, ale déšť nás opět vyhnal do auta. Předtím jsem se však musela vydat na záchod takovým úprkem, že jsem se sotva stačila vymotat ze spacáku. Paráda, tak je to tady.

 

Írán

Turecký záchod, tedy díra, je v této zemi standard. I přes naši prvotní nelibost jsme nakonec tento typ záchodu shledali jako praktičtější, pokud se jedná o veřejně přístupný. Není totiž potřeba se čehokoliv dotýkat, kromně hadičky s vodou, jejíž použití je po velké potřebě ve výsledku čistotnější, než použití toaletního papíru. O následnou čistotu rukou se vždy postará množství mýdla, které je bez výjimky k umyvadlům distribuováno mýdlovodem z velkého rezervoáru u stropu.

Oproti turecku zde nejsou minarety. Jen vzácně.

Krajina je ještě teplejší a vprostřed Íránu je nesnesitelné vedro. Dopoledne jsme naměřili 42°C. V poušti, kterou jsme projížděli, škodovka vařila vodu i při jízdě 100km/h po rovině. V noci bylo v poušti kolem 40. Změřené to sice nemáme, ale bylo to natolik nesnesitelné vedro, že se při něm nedalo ani usnout. Pocit vedra umocňuje povinné zahalování, neumožňující tělu odvádět teplo pomocí pocení. Muži musí mít kalhoty a alespoň tričko (nejlépe košili), ženy to mají ještě horší a musí zahalovat i hlavu. Místní nám sice radili, že hidžáb turisti nosit nemusí, ale Katka se rozhodla zaujmout strategii splynutí s davem a extrémní nepohodu přetrpěla.

Přestože se ženy musí zahalovat, jsou vždy krásně a zdobně oblečené. Hijab přešel v umírněnějších částech Iránu spíše v módní doplněk, a tak ho někdy nosí jen na půl hlavy a vlasy dnes už uvidíte u většiny žen. Pouze ženy s čádorem dbají na to, aby vše bylo schované pod černým hábitem. Ostatní mají šátek vždy perfektně sladěný se zbytkem outfitu. A ženy v burkách jsme v Iránu snad ani nepotkali. Ženská přirozenost krášlit se se ani v Iránu nezapře. Protože obličej je nejdůležitější částí těla, kterou zde ženy dávají na obdiv, používají silnou vrstvu make-upu a výrazné líčení. Vyjít na ulici nenalíčená je natolik sci-fi představa, že když jsem si na dámských záchodkách oplachovala obličej, ostatní ženy na mě jen udiveně koukaly. Já zase byla překvapená, kolik jich pod šátky ukrývalo krátké vlasy (nesmírně praktické!) a také kolik jich mělo vlasy barvené (od blond, přes červenou až po modrou!). Na ulici také běžně potkáte ženy i muže s páskou přes nos, nechávající jej zahojit po plastické operaci. Přeci jen reklamy na billboardech se západními aktéry dělají své (a je to škoda).

Podle místních skutečně v Boha věří pouze 10-20% lidí. Zbytek to dělá jen na oko a dodržuje zákon (šaría). Náš nevěřící hostitel dokonce pronesl, že ti věřící jsou pomatenci. To, jaký je Írán na veřejnosti, je opak toho, jaký je v domácnostech. V domácnostech jsou všichni odhalení, běžně konzumují alkohol, poslouchají západní hudbu atd. Zato na veřejnosti je stále cestování v mhd v oddělených částech vozu. Když se vám poštěstí, můžete dokonce narazit i na vstupní dveře, které mají dvě klepátka – jedno, pokud chcete přivolat pána domu a druhé, pokud jeho paní.

Prý je v Íránu 50% nezaměstnanost. Nevíme, co je na tom pravdy, ale všimli jsme si, že mnoho lidí zastává úplně zbytečné pracovní pozice. Například v jednom podniku stáli za barem 3 lidé a každý měl na starost pouze jeden úkon. Jeden zastával kontakt se zákazníkem, druhý zařizoval výdej nápojů z chladničky a třetí obsluhoval kasu. Nutno podotknout, že v podniku nakoupilo kolem 3 lidí za hodinu.

V Íránu je obtížné najít hypermarkety. Viděli jsme pouze dva, které nám našel přítel Farhad. Jinak se tu nakupuje v malých marketech, kde polovina sortimentu je tvořena čipsy. Lidé tu spíš nakupují jídlo odděleně. Chlebové placky v pekárně, ovoce v zelinářství, atd. Melouny se dají kupovat rovnou u silnice z pickupů značky ZAMYAD, což je automobil vyrobený v Íránu, stejně jako každý automobil v Íránu. Jezdí tu Peugeoty, občas Renaulty, vyrábené zde a pak lokální značky ZAMYAD, Paykan, Saipa a Samand. Západní automobily tu mají 3x větší cenu a pár jich najdete pouze v nejdražších čtvrtích Teheránu.

Autoservisy jsou na každém rohu levnějších čtvrtí. Jsou to špinavé (vetšinou od šmíru celé černé) garáže a auta opravují rovnou na silnici i za provozu. Pokud už nějaký servis má grafiku, pak jsou tam auta jako Lamborghini, což naprosto kontrastuje s realitou, tedy prastarými oprejskanými Paykany. Dalším krámem pro motoristy jsou prodejny olejů, které vypadají podobně jako servisy, ale mají po obvodu vyskládány oleje a další kapaliny až ke stropu.

Když jsme se při tankování benzínu radovali, že litr stojí pouhých 10 000 Rialů (7,5 kč), ještě jsme neveděli, že místní to mají za polovinu. Každý řidič totiž dostává od státu každý měsíc nárok na 300l benzínu za poloviční cenu. Nedočerpaný nárok se do dalšího měsíce nepřenáší. Pokud se místnímu zachce cestovat po Íránu, může podat žádost a dostane další litry navíc. I tak místní využívají raději CNG, které je tu velmi rozšířené a jeho cena je skoro poloviční. Poukazy se na něj dají uplatnit také. Tím se náklady na palivo pohybují v absurdně nízkých částkách. Místní proto jezdí často a hodně, což se silně podepisuje na kvalitě ovzduší. V Teheránu je nedýchatelno. Smog vytváří poklici, přes kterou není možné spatřit západ slunce.

Doprava je unikátní. Po 14 dnech v Íránu nám už ani nepřišlo divné, když 4 kluci pod 18 let bez helem na jedné motorce sviští ve městě v protisměru a vytroubí policii. Přednost tu neznají, blinkry nepoužívají a když, tak pouze v noci, jako diskotéku. Helmy se na motorkách nepoužívají, jezdí se všude. V protisměru mezi auty i po chodníku. Na jednom prskoletu se obvykle veze i celá rodina. Máma, táta, dítě a mamka drží na boku mimino. Na křižovatkách vládne chaos. Jede ten, kdo se na to cítí, nebo má větší vozidlo. Kruháče jsou obzvlášť povedené. Přednost na nich sice není nijak daná, ale dost často pouštějí řidiči uvnitř ty, kteří přijíždějí, což v hustší dopravě vede k zablokování (pro programátory dead lock). Zběsilé přejíždění mezi pruhy je normou. Tam, kde jsou namalovány 3 pruhy se většinou jede po 5,6 pruzích.

Kvůli embargu, které je na Irán uvaleno, si tahle země žije svým vlastním životem. Veškeré potraviny jsou lokální, nic se nedováží. Internet podléhá cenzuře, a tak na stránky typu facebook se můžete dostat jen načerno, protože jsou zablokované. Cracky na programy a aplikace, které si u nás každý běžně napirátí, se tu za směšné částky prodávají přímo v obchodech (například fotoshop za korunu). Zvykem je, že se některé věci v obchodech prodávají obalené v igelitu. Koupíte si tak třeba zaigelitovaný gauč nebo motorku se zalepeným sedátkem. Zvláštní na tom je, že tyhle igelity potom už z věcí nesundávají, a tak běžně vedle vás jezdí auta s obalenými sedačkami, která vypadají, jako by si je řidiči pouze vypůjčili z autoprodejny na zkušební jízdu.

Jako cizinci se všude snadno stanete středem pozornosti, protože tu něco jako turistický ruch vlastně neexistuje. V autě nás každý neustále zdravil, mával nám, troubil na nás a na ulici se s námi lidé běžně dávali do řeči. A všichni po vás chtějí vědět hlavně jedno: „Hello, where are you from?“. Tím většinou znalost jejich angličtiny končí, a tak když zjistí, že neovládáte perštinu ani fársí, zůstanou někde opodál a se zájmem pozorují, co právě děláte (i když třeba neděláte nic). Pro ty upovídanější tohle není překážka, a tak se vás stejně vyptávají na první poslední. Vždycky se zajímají o vztahy, jaké máte mezi sebou, u žen jestli jsou zadané a jestli se vám Irán líbí. Když už se chvíli znáte, někdy se ptají, jestli jste věřící. Spíš ze zvědavosti, než že by na tom někomu doopravdy záleželo.

Lidé tu jsou naprosto výjimeční. Všichni jsou srdeční, přátelští a za všech okolností se vám snaží pomoct. Někdy dokonce i ve chvíli, kdy pomoct vlastně vůbec nechcete. Přestože sami mají málo, rozdali by se i z posledního. Odmítat můžete jen chvíli, ale nakonec poznáte, jak moc vážně to hostitel myslí. Čas tu plyne jinak a vše se řeší jídlem. Z toho vyrůstá celá pikniková kultura. Piknikuje se vždy a všude. Většinou k tomu slouží parky, ve kterých se nedělá nic jiného. Ženy posedávají v půlkruhu u sebe a muži u sebe. Muži mají na starosti hlídání dětí (které už zvládnou chodit) a hraní si s nimi.

Jakmile překročíte hranice, cosi ve vzduchu se změní. Zde jsme měli konečně pocit, že zažíváme něco jiného, než ve všude celkem podobné Evropě. Za hranicemi se tyčí minarety, občasně nelibě osvícenými zelenými světly. Počínaje Tureckem je standard mnoho pruhů na silnici. Například již od hranic se táhnuly 3 pruhy silnice rovné jako sklo, v každém směru. Překvapilo nás, jak moc je Istanbul moderní město. Je zde mnoho mrakodrapů a jsou barevně osvíceny. V noci vypadá jako New York, který ale známe jen z televize.

Kálení na veřejnosti je v Turecku, stejně jako Íránu (muslimské země) pohoršující, což dokazovalo troubení aut při našich pokusech, byť na osamocené silnici. Na druhou stranu, záchody tu můžete nalézt téměř všude.

Zdejší krajina je téměř ve většině bez travnatého porostu. Kamení střídá písek. Stanování tedy není úplně nejpohodlnější. Daleko větší problém pro stanování je nalézt místo bez lidí. To je téměř nemožné. I když jsme zaparkovali na nejodlehlejší louce, nejosamocenějším kopci, nebo u nejspustlejší boudy, vždy se někdo objevil a vždy měl potřebu se seznamovat.

Lidé jsou velmi milí a pohostinní. Několik z nich nám dokonce darovalo své vlastní jídlo, jen tak, na potkání. Se zahalováním to zde není nějak striktní. Kdo chce se zahaluje, kdo ne, ten ne. Akorát na východě Turecka je zahalování častější a už tu nepotkáte mnoho mužů v kraťasech. Přívětivost však zůstává.

Ceny jsou o něco málo nižší. Sehnat chleba evropského typu začíná být těžší. Obchodní centra jsou mnohem honosnější, čistší a hezčí, než ta naše. Většinou mají moc pěkné dětské koutky se spoustou prolejzaček, kolotočem, nebo třeba motorové vodní čluny.

Benzín stojí něco přes 40, najdete tu tedy spíše dieselová auta. U pumpy je standard, že jakmile přijedete ke stojanu, obslouží vás obsluha. Sami si do nádrže nic nenatočíte. Doprava v Istanbulu je chaotická. Auta zběsile střídají jízdní pruhy a často na sebe troubí. Předjíždí se ze všech směrů. Na venkově je doprava mnohem ukázněnější a předjíždí se jen zleva.

Na billboardech jsou fotky světlých evropských lidí, ačkoliv sami Turkové jsou snědí.

Den pátý (6.7.)
Dnes jsme celý den proleželi na pláži, procachtali a prospali (heč!). Kluci se odvážně vydali s Klenotem ulovit do Varny mamuta a tak jsme měli i co jíst. Opět nám hodně času zabralo balení. A teď jsme ve Varně v nákupním centru a dáváme do kupy všechny příspěvky, které jsme vám dlužili. Pak vyrazíme zase o kus dál a protože si z každého dne odnášíme ponaučení, tak samozřejmě dnes budeme hledat místo pro stanování po tmě a kdesiv neznámých končinách, ale ještě stále v Bulharsku. A zítra už na nás čeká přejezd do Turecka, kde si následující den budeme muset zařídit víza do Turkmenistánu. Tak nám držte palce!

Den čtvrtý (5.7.)
Celí rozlámaní se probouzíme v autě. Vypozorovali jsme, že místní psi běhají za projíždějícíma autama a štěkají na ně, ale na lidi neútočí. Alespoň ne zde a ne ve dne. Vrtá nám to hlavou a rádi bychom se téhle záhadě zdejšího chování psů dostali na kloub, nemáte s tím někdo zkušenosti? Po ranním prohraném zápase mezi Tomášem a jeho kartáčkem zůstává kartáček nadobro uvězněn v obrovské díře všelikého hnusu a tak jej necháváme jeho osud (kartáček, Tomáše máme pořád s sebou) a po nějaké té hodince přijíždíme na okraj Bukurešti. Původní plán byl objet ji pouze po vnějším obchvatu, ale díky naprosté absencí značení se postupně noříme stále hlouběji do jejího nitra. Jsme naprosto šokovaní místní dopravou, respektive jízdou bez jakýchkoli pravidel, často i ve třech čtyřech souběžných pruzích v jednom směru, které jsou ale tak úzké, že někdy mají problém se vedle sebe vejít i dvě osobní auta, natož pak stát vedle autobusu. Navíc stále bez jakéhokoli značení. Proplétáme se spoustou obrovských křižovatek i místních uliček. Před majestátním palácem nás máváním vítají pocestní, nejspíše Češi (zdravíme nazpět!). Z místních nám podporu vyjadřují hlavně řidiči z povolání, kteří tuší, že vydat se Škodovkou na výlet nemusí být jen tak. Ale my nemáme jen tak ledajakou Škodovku, my máme Klenota a s ním jistojistě zvládneme cokoliv, co nám přijde do cesty. Po nekončícím motání se kdesi v hlubinách čtyřmilionového města dostávají kluci spásný nápad – jako správní zálesáci se orientujeme podle slunce. Tato strategie nás dostává blizoučko na okraj, ale stačí jedinná nepřehledná křižovtka a my se už zase motáme nevěda kde a kam. Nakonec se přeci jen dostáváme ven a město necháváme s úlevou za zády. Jedeme vstříc hranicím s Bulharskem. Po menším nedorozumění na přejezdu mostu přes Dunaj (naše chyba, díky zmodernizovaným elektronickým systémům jsme prokazovali koupi dálniční známky špatnou účtenkou – přesto však paní neuměla anglicky a na ukázání maďarské účtenky reagovala, že italskou nechce).Nakonec se vše vyjasnilo a my pokračovali po polouzavřeném rozkopaném mostě přes Dunaj do Bulharska. Ocitli jsme se v Ruse. Po prvních zážitcích na nás dýchla atmosféra Asie. Azbuka všude. Na benzínkách neberou karty (později jsme zjistili, že pouze blízko hranic, aby mohli ošulovat cizince ve spoluorganizovaném gangu se směnárnami). Hlavní silnice je rozdělená na jednotlivé rajony a na každém odpočívadle čeká jedna až dvě prostitutky. Na menších silnicích nás vítají do poslední chvíle neviděné díry, které by nám Klenota mohly zrušit raz dva. Zastavujeme na jídlo v motorestu u silnice, ale ani zde neberou karty a tak pokračujeme dál k Varně. Skrze ni se promotáme, z vedlejšího auta se dočkáme od jednoho Bulhara i pozdravu „Ahoj Češi, jak se máš?“ a po strastiplném motání se po spletitých cestičkách pod Varnou (opět neznačených, případně s názvy vesnic v azbuce, z které zachytáváme vždy pár prvních písmenek a odhadujene, v kteréže vesnici  asi jsme) nakonec nacházíme ten nejbáječnější kus pláže u moře, o jakém jsme si ani nesnili. Hned se vrháme do vody. Teplá! Čistá! Vracíme se pro Klenota a zajíždíme s ním na okraj pláže. Většina lidí po celodenním opekání se už odchází, a tak máme skoro celou pláž pro sebe. Vedle stojí stánkař v autě a tak si k večeři necháváme udělat místní fastfoodovou specialitu – hranolky s balkánským sýrem. Jsme unešeni západem slunce, postávajícími loděmi na okraji oobzoru, které se s postupující tmou rozsvěcují, ztemnělým nebem posetým hvězdami (jednu jsme viděli padat!), rozbíjejícími se vlnami o pobřeží… Necháváme si natočit místní pivo Kamenitze, jíme, povídáme, plánujeme, stavíme stan a zjišťujeme, že ponechání karimatky bez dozoru a bez zatížení nutně vede k jejímu zmizení (Káťo, Káťo..).

Ponaučení dne: nezmatkovat, nespěchat, být pozorný

Den třetí (4.7.)
Přežili jsme první noc, hurá! K snídani vybalujeme pětikilový meloun a sotva jsme schopní ho sníst celý. Balení nám trvá neuvěřitelně dlouho. U snídaně nás nejdříve překvapil pes, který se neustále motal okolo nás a později i sám majtel pozemku, který přijel a jako by to bylo na denním pořádku, že mu někdo okupuje pozemek, nám pokynul, abychom zůstali a nedělali si s tím starosti. O chvíli později přišel i jeho soused s dalším psíkem. Pány jenom zajímal zapalovač k cigaretám a voda na pití, jinak nám nevěnovali příliš velkou pozornost. Poté, co odjel pan majitel, dali jsme se do řeči se sousedem, který se nám představil jako Bebe. Ukázali jsme mu na kapotě mapu, kde jsme chvíli předtím vyznačili náš první zdolaný úsek cesty a on jen nevěřícně koukal. Pak však s úsměvem dodal, „Good motor, skoda.“. Na rozloučenou jsme mu připálili ještě jednu cigaretu a jelo se dál. Další zastávkou nám byla Deva, kde jsme nejprve nakoupili zásoby a pak se chtěli vydat na hrad. Tenhle plán nám zkazil fakt, že na hrad nevedla žádná kloudná cesta vyjma lanovky, což jsme jednohlasně vetovali a vyrazili směr Karpaty. Po cestě nás čekal nádherný výhled na kopcovitou zelenavou krajinu. Potkali jsme první koňský povoz i speciální „taxi“ pro krávu. A pak se nám otevřela pohádková příroda Karpat, ke kterým jsme stoupali skrz malebnou vesničku, kde se život zastavil a čas běžel nám naprosto cizím tempem. Každý jednopatrový barevný domeček měl svou lavičku, na které posedávaly celé rodiny – děti si hrály, ženy v pestrobarevných dlouhých sukních a šátcích klevetily a muži si labužnicky vychutnávali svou podvečerní dávku kuřiva. Strmě jsme vystoupali až k ceduli, která zakazovala vstupovat do vrcholků hor mezi 21:00-7:00. Po kontrole času a po předchozím zjištění, že v Rumunsku mají o hodinu více, jsme se vydali vzhůru obdivovat nepopsatelně nádherné vrcholky, skaliska, vodopády, zatravněné kopce hemžící se ovcemi, tunely a také hustou mlhu mraků, skrze kterou jsme občas viděli sotva metr před sebe. Následovaly události, které nás však z této pohádkové nálady patřičně vrátily zpátky na zem. A čím níže jsme sestupovali, tím větší tíhu reality jsme pociťovali. Nejprve jsme zavadili spodkem auta o rantl při vjezdu na odpočívadlo. Začaly se ozývat divné zvuky z výfuku a později se přidalo i skřípění brzd. Začalo se stmívat a klesání se přitom stále zdálo nekonečné. Uvažovali jsme, že bychom rozložili stan někde  horách, na odpočívadle. Poté, co jsme projeli přehradou plnou výhružně štěkajících psů vrhajících se na naše auto jsme tenhle plán rychle zavrhli a rozhodli se pokračovat až někam, kde bychom neměli tuhle nevítanou psí společnost. Vzápětí se ukázalo, jak moc jsme byli bláhoví. Čím níže a blíže civilizaci jsme byli, tím více volně pobíhajících psů se kolem nás motalo. Silnička motající se přes karpaty má na délku kolem 100 km bez jediné odbočky, nebo civilizace (krom stánků s párky na vrcholu). Její průjezd nás stál 3 hodiny. Na jejím konci jsme se po tmě marně snažili nalézt místo k postavení stanu, neboť cesta z hor byla pouze jediná a kolem dokola zastavěná domy. A pokud jsme přeci jen narazili na lesní cestu, vedla do chráněné krajinné oblasti. Po výměně řidičů (všechna čest Tomášovi, který si na karpatských cestách pěkně zaposiloval na zatáčkách) a půlnoční něcojakoveřeči, jsme usoudili, že naší jedinou šancí na přežití mezi smečkami toulavých psů je přespat někde v autě. Zadařilo se nám napojit na dálnici ve směru na Bukurešť a necelých sto kilometrů od ní jsme zastavili na přilehlé benzínce a za občasného spánku, projíždění náklaďáků a štěkajících psů na auta (ano, ani tady jsme jim nakonec neunikli) jsme přečkali další noc.

Ponaučení dne: za každou cenu si najít místo pro zakempení s dostatečným časovým předstihem

Den druhý (3.7.)
Neustále prší, a tak jsme jednomyslně zvolili cestu nejmenšíího odporu – pojedeme přes noc, pak to někde zakempíme a vyspíme se. O půl jedné ráno přejíždíme hranice se Slovenskem. Ve tři ráno zastavujeme na dotankování nádrže v městečku Malacky, kde od sympaticky vyhlížející obsluhy dostáváme rady do terénu k autu. Pán s úsměvem vypráví, že Škoda byla jeho první auto. Pokračujeme v cestě a hranice s Maďarskem zdoláváme o půl páté, kde nás na obzoru vítá tisíce maličkých červeně blikajících světélek, z nichž se vzápětí po rozbřesku stávají obrovské větrnné elektárny. Pokračujeme směr Buddapešť po dálnici. Z noční jízdy jsme natolik utrmácení, že zastavujeme na benzínce, kde se v autě chceme alespoň trochu dospat. Příliš to nepomáhá a tak se opět vydáváme na cestu. Na oběd se zastavujeme v restaurantu u benzínky na dálnici. S pražádnou znalostí maďarštiny si vybíráme z jídelního lístku, kde jsou snad všechny jazyky, kromě anglického. Srbština však postačila, a tak za chvíli dostáváme dvě varianty výborného guláše a smažený sýr s usmaženou bramborovou kaší jako zástupce vege jídla pro Tomáše. S výjimkou trojitého bloudění okolo Budapešti nás v Maďarsku nic nedrží, a tak už okolo čtvrté hodiny vjíždíme do Rumunska. Cestou nás na dálnici zdravili krajané. Moc nás to potěšilo, děkujeme za podporu. V Rumunsku jsme prošvihli místo k zakoupení dálniční známky. Ve snaze nalézt cestu zpět, která se ukázala jako marná, jsme narazili na místního baču, který pásl ovce poddél cesty a nechali si poradit od pána, z kterého se vyklubal slovensky hovořící brat, který rybařil vedle svodidel u cesty. Dosud nevěříme, že by tam kdy nějaké ryby mohly být. V Aradu jsme museli zastavit nejen pro nákup, ale také z udivení nad enormní nepřehlednou kabeláží proudu táhnoucí se celým městem. Na vesnicích se střídají luxusní vily s jednopatrovými domečky ne toliko odlšišné od našich vesnických. V každé vesnici jsou vždy jeden až dva kostely (v závislosti na různorodosti vyznání obyvatel, nejčastěji asi katolické a pravoslavné) s typickou stříbrnou střechou. Nebýt toho, že často nechávají domy neomítnuté, vypadalo by to tu pěkně. Kluci vymysleli místo pro kempování, a to ve městě Lipova poblíž vody. První ochutnávka divočiny a zatěžkávací jízda na Klenota čekala právě zde. Skrze rozebranou díratou silnici a po kamínkovité cestě jsme sjeli kamsi mezi louku a kukuřičné pole. Zastavili jsme u cesty, která značila, že se tu něco bude stavět – možná nějaký pěkný domek u řeky. Při obhlídce našeho nalezeného místa pro přespání, jsme zjistili, že na sousedním pozemku někdo je a rybaří. Soudě podle množství plechovek a bordelu u řeky, rozhodli jsme se, že by toto místo nemuselo naší přítomností nijak zvlášť utrpět a tak jsme zůstali. Kluci přefiltrovali do naší závěsné sprchy zakalenou vodu z řeky, rozbalili jsme stany a chtěli jsme v klidu ještě posedět venku, v čemž nám zabránily neustálúúe se stupňující útoky krvelačných komárů. Rychle jsme vše naházeli do stanů a chtěli den zakončit jedním dvěma pívy. Kolem nás však po cestě projížděla auta a jeden týpek nám dost nahnal strach, když si na nás začal svítit baterkou. Navíc nám tuhá stébla prorazila podlážku stanu. Rezignovaní a odevzdaní osudu jsme usnuli.

Ponaučení dne: komáři jsou fakt zlo, nekempovat tak blízko vody

Den první (2.7.16)
Zdá se to neuvěřitelné, dokonce až nemožné, ale nakonec jsme skutečně vyrazili vstříc dobrodružství a netušeným zážitkům. A stálo nás to jen rok fantazírování, dva měsíce intenzivního vyběhávání formalit (a že jsme si kvůli poslednímu vízu střihli pěkný sprint na íránskou ambasádu), deset hodin balení, několik hodin vyčkávání na ustání deště, loučení dvou rodin a jednu zapomenutou diskokouli (smutnej příběh). Ale nakonec jsme tu, na cestě, v temném hávu deštivé noci kdesi mezi Prahou a Brnem. Máme za sebou už 100 km, potkali jsme auto zaparkované v pangejtu, srnky podél silnice, překrásný pestrobarevný západ slunce, první střídání řidičů i první bloudění. Je čtvrt na dvanáct, nepřestává pršet, ale Klenot ničeho nedbaje uhání, seč mu síly stačí. A to i přesto, že je naložen až k prasknutí a i do malých kopečků sotva popadá dech. Tomáš na sebe vzal břemeno nočního jezdce a nezbývá než vám společně s Míšou popřát: „Mějte se famfárově.“