Den třicátý čtvrtý (4.8.) – 248 km
Ráno míjíme místního domorodce, kterému ne a ne nastartovat auto. Protože s tím sami máme bohaté zkušenosti, přikládáme ruku k dílu a daří se nám jej roztlačit. Za odměnu na nás na dalším kopci čeká s obří bandaskou medu, z které nám dává ochutnat. Po pár kilometrech ho míjíme znova, tentokrát jak zastavuje na obřím trhu v Denovu na ulici, na který se sjíždějí všichni lidé z přilehlých vesniček. Přestože jsme původně čekali město, Denov nám opět víc připomíná vetší vesnici. Protože v celém Uzbekistánu není benzín na benzínkách běžně k dostání, kupuje se podél silnic od lidí, kteří ho prodávají v petkách. Na dotankování plné nádrže nám tak donesli osmnáct lahví v různých velikostech. A hurá na hranice s Tádžikistánem! Vzápětí se ukázalo, že nás z Uzbeku zas tak rychle nepustí. Jsme zaseklí před hranicemi a vojáci nás odmítají pustit dovnitř s tím, že musíme počkat. Naštěstí v tom čekání nejsme sami, a tak se seznamujeme s italskou rodinou mířící do Pamíru. Zkoušíme fígl s hudbou, ale Ozzy očividně nefunguje tak dobře jako diskotékové vypalovačky. Trochu se děsíme toho, jak to bude vypadat uvnitř, když se nás snaží takhle vydeptat už předem. Po hodinovém čekání nás čeká důkladná prohlídka všech věcí. Tentokrát mají vyčleněné speciální stanoviště zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Po běžné prohlídce příručních zavazadel nás paní prohledávačka posílá ve čtyřech do malé místnůstky a bere si igelitovou rukavici. Ne, nežertuju. Naštěstí z mého zděšeného výrazu pochopila, že ať už se chystá dělat cokoli, po dobrém to se mnou nepůjde, a tak mě raději prohledala pouze přes oblečení. A rychle odsud pryč! Kdepak, tak lehce to nepůjde. Díky obědové pauze nás nechávají čekat na chodbě a odmítají pustit dopředu či zpět. A tak zatímco my trčíme uvnitř, naši řidiči mezitím úspěšně prošli kontrolou auta a teď na nás musejí čekat venku a zase nesmí dovnitř. Aspoň že na sebe můžeme mávat přes prosklené dveře a navzájem si posunkovat, co si o tom celém myslíme. Tak přeci jen nás nakonec pustili. Naše nadšení, že máme konečně jednu hranici za sebou, rychle vyprchává, jen co se dostáváme na hranici druhou. Po tříhodinovém čekání se tu najednou objevuje cyklista Honza. Není divu, že nás tímhle tempem předjíždí i cyklisti. Kdepak asi soudruzi udělali chybu? Ukazuje se, že se jim nedaří vyplnit v počítači formuláře pro auta a vytisknout je. Co naplat, že tu jsou dva ajťáci, kteří by jim s tím mohli pomoct, tohle je přísně tajnej systém a ještě by jim ho vykoukali. Kdepak. Sednout a čekat. A tak se to řeší dobrou starou metodou. Když to nejde po telefonu, alespoň se volá někdo, kdo tomu rozumí. To ovšem znamená další čekání. Tadá! Po dobrých pěti hodinách za námi přicházejí vojáci a vítězoslavně nám podávají jeden list papíru s razítkem. Rychle bereme nohy na ramena, než si to zase rozmyslí. Ale že jsme toho dneska stihli! Alespoň že tu jsou pěkné silnice. A vesničky tu vypadají jako v Čechách. Jéje, tady je pěkně. Z večera vjíždíme do Dushanbe a nestačíme zírat. Po tolika velkých městech na mapě, ze kterých se nakonec vyloupla jen přerostlá vesnice, jsme zase v moderním velkoměstě. A je to docela šok, vidět, jak se na pohybujících billboardech míhají upoutávky na nový Star Trek. U večeře je nakonec rozhodnuto. Zítra vyrážíme do Pamíru! A tak je možné, že se jedná o naši večeři poslední. Tentokrát nechceme podcenit přípravy, a tak se vyzbrojujeme obstojnou sumou peněz, vykupujeme zdejší obchod s jídlem a benzín bereme i do kanystrů. K naší nelibosti zjišťujeme, že jsme v posledním uzbeckém hotelu zapomněli tyče k naší důmyslné vychytávce na vyrábění stínu. Bezva. Teď už je to jisté. Jestli nezahyneme bídnou smrtí uprosřed nehostinných pětitisícovek tady, tak v Mongolsku dozajista pojdem vedrem.