Den třicátý (31.7.) – 478 km
Vstávám brzy ráno a zatímco kluci ještě spí, jdu si sednout na terasu. Tam už mají pomalu dosnídáno naši tři cestovatelští přátelé, a tak si přisedám a nechávám si také přinést snídani. Když to všechno vyskládali na stůl, nevěřím, že je to jen pro mě. Chleba a sladké pečivo, sýry a salámy, lívanečky s marmeládou, melouny a nektarinky a pak talíř s hranolkami, párky a vajíčkem, jinak také známo jako žlučníková smrt. Řekla jsem si, že budu odvážná. Moje tělo přeci něco vydrží a nebudu přeci celý Uzbekistán jen o chlebu. Ukázalo se, že ač žaludek mám kachní, střeva si prostě vzala dovolenou a nechala mě ve štychu. Kluci akorát vstali ke snídani, a tak jsme se jen vystřídali u stolu a bleskovou rychlostí jsem zahučela do pokoje. To co se dělo potom, nechám plně na vaší představivosti. Nutno jen podotknout, že moje představivost byla na něco takového naprosto nepřipravená a do základů to rozbořilo všechny mé mylné domněnky o tom, čeho je mé vlastní tělo schopné. A taky jsem pochopila úsloví „vysrat se z podoby“. Když jsem po třech hodinách konečně vyšla z pokoje, kluci akorát doštelovávali Ralphovo kolo na Klenotově zahrádce. Všichni na mě byli hrozně hodní a ohleduplní, za což jsem jim byla fakt vděčná, protože i samotná představa celodenního sezení v autě mi připadala nad moje síly. A to nás zase čeká daleká cesta pouští. Do Buchary přijíždíme večer a hledáme hotel Rumi, kam jel Bruno napřed. Ukazuje se, že tenhle hotel je mezi cestovateli hodně populární, protože osazenstvo je ze všech zemí světa. Vítá nás paní majitelka a její syn Bek nám ukazuje, kam zajít na večeři. Jsme v samotném historickém centru Buchary, kde se uprostřed restaurace k nebi majestátně vypíná obrovský strom. Po tom celodenním trmácení jsme rádi, že se můžeme v klidu najíst, vykoupat a místo zasmrádlého spacáku se zas jednou vyspat ve vyvoněné posteli.