Den dvacátý sedmý (28.7.) – 12 km
Po včerejším zběsilém večeru jsme si slíbili, že odteď už do ničeho nepůjdeme po hlavě a bez rozmyslu. Přesto se ale nevzdáváme naděje, že se ke kráteru dostaneme. Jen nám trochu komplikuje situaci, že nám pomalu ale jistě začínají docházet zásoby benzínu. Jídla. Vody taky. No vlastně všeho. Takže přestože tu na nás benzínka číhá každých tři sta kilometrů, nemůžeme si velké bloudění po poušti úplně dovolit. A po včerejšku se nám už do dalšího bloudění v poušti ani moc nechce. Sjíždíme kus zpátky na jih a pátráme po takové cestě, která vede přes duny a vypadá docela sjízdně. Jednu takovou nacházíme a vydáváme se po ní. Kus před dunou nás míjí zdejší motorkář a potvrzuje nám, že tahle cesta vede ke kráteru. Cha! V zápalu nového nadšení nedbáme jeho rad o tom, že tímhle autem se tam nedostaneme. -Tohle je Škoda, maj frend, gút mašina. Ta zvládne všechno!- Domorodec nám gestem ukazuje, ať jej následujeme. Probouzíme k životu všech našich čtyřicet osm koní a tryskem je ženeme ku písečnému obrovi před námi. Hravě se proplétáme mezi jeho kotníky až po pupek. Naditý břich nám dává trochu zabrat, ale nic, s čím by si úskočný manévr doleva neporadil. Drápeme se stále výš a z jeho ramenou je vidět celé širé okolí. Zapluli jsme do písečného moře a najednou nám tak trochu začal docházet dech. Klenot spíš než jako ryba ve vodě připomíná plácajícího se kapra v bahně a nám je jasné, že je zle. Jak širocí, tak dlouzí, zůstáváme uvězněni v tomhle písečném království. A je to, dojeli jsme. Vylézáme z auta a první, čeho si všímáme, je až podezřele uhlazená cesta za námi. No bodejť by nebyla, když si Klenot nahamounil do šustplechu snad polovinu celé pouště! Achjo, kámo, takhle by to nešlo. Vracíme písek zase zpátky, kam patří, ale při jakékoli snaze vpřed či vzad se Klenot zahrabává hlouběji. Snažíme se ze všech sil. Vymýšlíme možné i nemožné a věřte nám, že mít tu po ruce dlažební kostky, tak si tu cestu ke kráteru klidně vydláždíme, ale my s sebou nemáme ani obyčejné dva kusy dřeva na vypodložení kol. A na poušti aby člověk strom pohledal. Bezradně dřepíme ve stínu vedle domorodce, který všemu pobaveně přihlíží a občas si vedle sebe odplivne. Po chvíli nás míjí druhý místňák na motorce a svým dřepěním nám i on vyjadřuje zájem a podporu. Vyprahlá poušť se žhnoucím sluncem z nás pomalu vysává všechny síly a naděje. A pak uprostřed Pískostánu, kdesi na konci světa veškeré civilizace, kde místo lišek chodí dávat dobrou noc leda tak opelichané směsky pouštních psů, náš dřepící domorodec vytáhl z kapsy mobil. A i když to nebyl telefon zrovna nejchytřejší, ukázalo se, že volat hravě dovede. A dokonce i těm správným lidem. Jen to teda samozřejmě nebude zadarmo. Ukázalo se, že ač to tu tak na první pohled nevypadá, jsme cenově v hodně turistické oblasti. Smlouváme si vyproštění Klenota za 20 USD a za půl hodiny si to k nám přihasila obří cisterna na kolech. Klenota si k sobě váže pěkně za zadek. Hej, rup! Provaz se vymrštil do vzduchu a Klenot si úplně stejně jako předtím stále lebedí ve své písečné lázni. Řidič cisterny vytahuje lano jiné ráže. S tím už Klenot nic nezmůže, a tak se poslušně vrací na cestu. Mně náš zachránce s telefonem nabízí odvoz na motorce a já nadšeně přijímám. Na písku je to teda úplně jiné labůžo! Kousek pod dunou má svůj domek. Ukázalo se, že náš pan domácí běžně vozí turisty ke kráteru a zpět na své motorce. Promýšlíme tuhle možnost. Sice víme směr, ale znova se nám už do pouště jít pokoušet štěstí nechce. Natož pěšky. V tomhle nesnesitelném vedru. Že jsme tři, daří se nám usmlouvat, že za 30 USD nás tam řidič cisterny se západem slunce odveze svým 4×4 autem. A ruku na to. Bezva, teď už tu zbývá jen někde přetrpět dalších osm hodin pečení se na slunci. Pan domácí nám musí dozajista číst myšlenky, a tak nás srdečně zve do svého skromného bydlení. Uvnitř je jen jedna místnost o velikosti čtyři metry na čtyři, které uprostřed vévodí malá kamínka s komínem. Stěny jsou neomítnuté, okna jsou jen díry zející ve zdi a na podlaze jsou rozloženy kozí kůže a pár koberců, co už něco pamatují. Čtvrtina prostoru je zaskládaná stany a spacáky pro turisty. Uprostřed místnosti visí skrz trámy a slámovou výplň na kabelu žárovka. Jestli tu však pán elektřinu má, to si úplně jistí nejsme. Každopádně v rohu leží odpojená televize. Pán nám nabízí čaj. Vychovaní z Iránu ze slušnosti přijímáme, i když nám už jen při pohledu na vnitřek šálků začínají tančit střeva. Turecko jsme sice zvládli bez úhony, ale od Iránu jsme stejně už trochu připosraní všichni. Tak to aspoň budeme mít rychle za sebou. Mycí rituál šálků, který spočíval v nalití čůrku teplé vody z druhé konvice do šálku a následné vylití vody oknem ven jediným rozmáchlým gestem, na nás sice silně zapůsobil, ale ke zklidnění našich střev taky zrovna dvakrát nepomohl. Přispíváme na skromné posezení melounem a je nám líto, že nemůžeme pánovi přilepšit víc. Zásoby jsou fuč a zbytek vody si filtrujeme z barelu. Když budeme šetřiví, vystačí nám do večera. Problém s benzínem nám pomáhá řešit opět pan domácí. Telefonem ho objednává u řidiče cisterny, který nám ho doveze. Přesně tohle je místo, kde si člověk naplno uvědomí, že přestože je náš přecivilizovaný svět šíleným místem k žití, vymyslelo lidstvo i několik podstatných vychytávek zachraňujících životy. Pospáváme na kozích kožích a mezitím si pan domácí jede něco zařídit. Slyšíme z dálky slabé mečení a po chvíli se na obzoru objevují tři kozy. V dostatečné vzdálenosti se zastavují a obhlížejí terén. Jen co zmerčily Klenota, už si to k němu štrádují a zvědavě ho zkoumají ze všech stran. A pak se na obzoru vynořují další kozy. A další. Celé stádo. Obklíčilo nám Klenota, kterej je po dnešku rád, že je rád, a pustilo se do něj. A přestože ho okusovat a ožužlávat je docela fajn, jako drbátko to vyhrává na plný čáře a místní patníky ať se jdou zakopat! A pak taky nemůžeme zapomenout na ochutnávku nepřeberného hmyzu na naší vylepšené mřížce před chladičem. Klenot je zas za hvězdu! A pak těm kozám rohatejm došlo, že s ním musel přijet i někdo další. Po nenápadném nakukování skrz okno na nás nakonec vybafly dveřmi. Takovou kulišárnu jsme nečekali a pěkně nás tím polekaly. Se zadostiučiněním a potutelným úsměvem pod fousy si vylezly na kopeček opodál a jaly se sledovat každej náš pohyb z dálky. Po chvíli následovalo to samé se stádem ovcí (i když s těma už byla menší zábava), pak dorazil pan domácí a za ním návštěva z jinýho zdejšího motorkářského gangu. Že to nebudou zrovna nejlepší kámoši jsme poznali ve chvíli, kdy nás začal přemlouvat, ať jedeme ke kráteru s ním, že nám to dá levněji. S díky jsme odmítli a zůstali věrni našemu panu domácímu. A pak to šlo ráz na ráz. Slunce začalo zapadat a my se s naším řidičem vydali nám již zčásti známou cestou ke kráteru. A nestačili jsme koukat, jak prďáckej kus cesty jsme s Klenotem ujeli. A taky jak velkej kus cesty dost šíleným terénem bychom byli bývali měli ještě před sebou. V autě to s náma několikrát zahoupalo, zaházelo, protřepalo a najednou jsme byli tam. Tváří v tvář té proklaté Pekelné díře. A byla to tak nádherná bázeň a chvění, až nám z toho běhal mráz po celém těle. V té obří ďouře se mísila všechna síla přírody s veškerou lidskou nenasytností a hloupostí. Dýchl na nás samotný závan horoucího pekla z nitra země. A my stáli v úžasu na jejím okraji, samotní uprostřed širé pouště a nechápali, proč se lidé nejezdí víc dívat na takováhle místa. A v ústech se nám povalovala pachuť sálajícího nebezpečí z nijak nezabezpečeného kráteru, kde jedinný špatný pohyb, jedinné uklouznutí znamená úděsnou smrt v neutuchajících plamenech zkázy. Jsme tady. Tak jsme se sem po všech těch peripetiích nakonec přece jen dostali. Sice ne s Klenotem, ale budeme mu to pak alespoň vyprávět a ukážeme mu fotky. Poušť potemněla a kráter nám ukázal i svou druhou tvář, která byla ještě děsivější. A pak přijelo auto s dalšími cestovateli. A tadá! Náš první tým z Mongol Rally, na který jsme už netrpělivě čekali a říkali si, kdy je tak asi potkáme. Hned jsme si začali vyměňovat zkušenosti a zážitky a sdílet své plány na další cestu. Ukázalo se, že Richard a Nathan z UK spěchají, jako by jim snad šlo o závod, ale že cestu máme společnou, a tak zítra budeme pokračovat spolu. Upřímně jsme byli zvědaví na to jejich vozítko, které shodou okolností nechali zaparkované u našeho pana domácího. Narozdíl od nás byli domluveni, že noc stráví u díry, a tak po nevydařeném pokusu dát si s Británci pravý anglický čaj o páté u kráteru, si pro nás náš řidič v deset přijel a my se vrátili ke Klenotovi, aby mu tam mezi pastevci nebylo smutno. Místo toho jsme ho našli, jak se vytahuje před mongoláckým Nissanem a po nás ani nevzdechne. Rozbalili jsme si plachtu a chtěli strávit noc pod širákem, ale déšť nás opět vyhnal do auta. Předtím jsem se však musela vydat na záchod takovým úprkem, že jsem se sotva stačila vymotat ze spacáku. Paráda, tak je to tady.