Írán
Turecký záchod, tedy díra, je v této zemi standard. I přes naši prvotní nelibost jsme nakonec tento typ záchodu shledali jako praktičtější, pokud se jedná o veřejně přístupný. Není totiž potřeba se čehokoliv dotýkat, kromně hadičky s vodou, jejíž použití je po velké potřebě ve výsledku čistotnější, než použití toaletního papíru. O následnou čistotu rukou se vždy postará množství mýdla, které je bez výjimky k umyvadlům distribuováno mýdlovodem z velkého rezervoáru u stropu.
Oproti turecku zde nejsou minarety. Jen vzácně.
Krajina je ještě teplejší a vprostřed Íránu je nesnesitelné vedro. Dopoledne jsme naměřili 42°C. V poušti, kterou jsme projížděli, škodovka vařila vodu i při jízdě 100km/h po rovině. V noci bylo v poušti kolem 40. Změřené to sice nemáme, ale bylo to natolik nesnesitelné vedro, že se při něm nedalo ani usnout. Pocit vedra umocňuje povinné zahalování, neumožňující tělu odvádět teplo pomocí pocení. Muži musí mít kalhoty a alespoň tričko (nejlépe košili), ženy to mají ještě horší a musí zahalovat i hlavu. Místní nám sice radili, že hidžáb turisti nosit nemusí, ale Katka se rozhodla zaujmout strategii splynutí s davem a extrémní nepohodu přetrpěla.
Přestože se ženy musí zahalovat, jsou vždy krásně a zdobně oblečené. Hijab přešel v umírněnějších částech Iránu spíše v módní doplněk, a tak ho někdy nosí jen na půl hlavy a vlasy dnes už uvidíte u většiny žen. Pouze ženy s čádorem dbají na to, aby vše bylo schované pod černým hábitem. Ostatní mají šátek vždy perfektně sladěný se zbytkem outfitu. A ženy v burkách jsme v Iránu snad ani nepotkali. Ženská přirozenost krášlit se se ani v Iránu nezapře. Protože obličej je nejdůležitější částí těla, kterou zde ženy dávají na obdiv, používají silnou vrstvu make-upu a výrazné líčení. Vyjít na ulici nenalíčená je natolik sci-fi představa, že když jsem si na dámských záchodkách oplachovala obličej, ostatní ženy na mě jen udiveně koukaly. Já zase byla překvapená, kolik jich pod šátky ukrývalo krátké vlasy (nesmírně praktické!) a také kolik jich mělo vlasy barvené (od blond, přes červenou až po modrou!). Na ulici také běžně potkáte ženy i muže s páskou přes nos, nechávající jej zahojit po plastické operaci. Přeci jen reklamy na billboardech se západními aktéry dělají své (a je to škoda).
Podle místních skutečně v Boha věří pouze 10-20% lidí. Zbytek to dělá jen na oko a dodržuje zákon (šaría). Náš nevěřící hostitel dokonce pronesl, že ti věřící jsou pomatenci. To, jaký je Írán na veřejnosti, je opak toho, jaký je v domácnostech. V domácnostech jsou všichni odhalení, běžně konzumují alkohol, poslouchají západní hudbu atd. Zato na veřejnosti je stále cestování v mhd v oddělených částech vozu. Když se vám poštěstí, můžete dokonce narazit i na vstupní dveře, které mají dvě klepátka – jedno, pokud chcete přivolat pána domu a druhé, pokud jeho paní.
Prý je v Íránu 50% nezaměstnanost. Nevíme, co je na tom pravdy, ale všimli jsme si, že mnoho lidí zastává úplně zbytečné pracovní pozice. Například v jednom podniku stáli za barem 3 lidé a každý měl na starost pouze jeden úkon. Jeden zastával kontakt se zákazníkem, druhý zařizoval výdej nápojů z chladničky a třetí obsluhoval kasu. Nutno podotknout, že v podniku nakoupilo kolem 3 lidí za hodinu.
V Íránu je obtížné najít hypermarkety. Viděli jsme pouze dva, které nám našel přítel Farhad. Jinak se tu nakupuje v malých marketech, kde polovina sortimentu je tvořena čipsy. Lidé tu spíš nakupují jídlo odděleně. Chlebové placky v pekárně, ovoce v zelinářství, atd. Melouny se dají kupovat rovnou u silnice z pickupů značky ZAMYAD, což je automobil vyrobený v Íránu, stejně jako každý automobil v Íránu. Jezdí tu Peugeoty, občas Renaulty, vyrábené zde a pak lokální značky ZAMYAD, Paykan, Saipa a Samand. Západní automobily tu mají 3x větší cenu a pár jich najdete pouze v nejdražších čtvrtích Teheránu.
Autoservisy jsou na každém rohu levnějších čtvrtí. Jsou to špinavé (vetšinou od šmíru celé černé) garáže a auta opravují rovnou na silnici i za provozu. Pokud už nějaký servis má grafiku, pak jsou tam auta jako Lamborghini, což naprosto kontrastuje s realitou, tedy prastarými oprejskanými Paykany. Dalším krámem pro motoristy jsou prodejny olejů, které vypadají podobně jako servisy, ale mají po obvodu vyskládány oleje a další kapaliny až ke stropu.
Když jsme se při tankování benzínu radovali, že litr stojí pouhých 10 000 Rialů (7,5 kč), ještě jsme neveděli, že místní to mají za polovinu. Každý řidič totiž dostává od státu každý měsíc nárok na 300l benzínu za poloviční cenu. Nedočerpaný nárok se do dalšího měsíce nepřenáší. Pokud se místnímu zachce cestovat po Íránu, může podat žádost a dostane další litry navíc. I tak místní využívají raději CNG, které je tu velmi rozšířené a jeho cena je skoro poloviční. Poukazy se na něj dají uplatnit také. Tím se náklady na palivo pohybují v absurdně nízkých částkách. Místní proto jezdí často a hodně, což se silně podepisuje na kvalitě ovzduší. V Teheránu je nedýchatelno. Smog vytváří poklici, přes kterou není možné spatřit západ slunce.
Doprava je unikátní. Po 14 dnech v Íránu nám už ani nepřišlo divné, když 4 kluci pod 18 let bez helem na jedné motorce sviští ve městě v protisměru a vytroubí policii. Přednost tu neznají, blinkry nepoužívají a když, tak pouze v noci, jako diskotéku. Helmy se na motorkách nepoužívají, jezdí se všude. V protisměru mezi auty i po chodníku. Na jednom prskoletu se obvykle veze i celá rodina. Máma, táta, dítě a mamka drží na boku mimino. Na křižovatkách vládne chaos. Jede ten, kdo se na to cítí, nebo má větší vozidlo. Kruháče jsou obzvlášť povedené. Přednost na nich sice není nijak daná, ale dost často pouštějí řidiči uvnitř ty, kteří přijíždějí, což v hustší dopravě vede k zablokování (pro programátory dead lock). Zběsilé přejíždění mezi pruhy je normou. Tam, kde jsou namalovány 3 pruhy se většinou jede po 5,6 pruzích.
Kvůli embargu, které je na Irán uvaleno, si tahle země žije svým vlastním životem. Veškeré potraviny jsou lokální, nic se nedováží. Internet podléhá cenzuře, a tak na stránky typu facebook se můžete dostat jen načerno, protože jsou zablokované. Cracky na programy a aplikace, které si u nás každý běžně napirátí, se tu za směšné částky prodávají přímo v obchodech (například fotoshop za korunu). Zvykem je, že se některé věci v obchodech prodávají obalené v igelitu. Koupíte si tak třeba zaigelitovaný gauč nebo motorku se zalepeným sedátkem. Zvláštní na tom je, že tyhle igelity potom už z věcí nesundávají, a tak běžně vedle vás jezdí auta s obalenými sedačkami, která vypadají, jako by si je řidiči pouze vypůjčili z autoprodejny na zkušební jízdu.
Jako cizinci se všude snadno stanete středem pozornosti, protože tu něco jako turistický ruch vlastně neexistuje. V autě nás každý neustále zdravil, mával nám, troubil na nás a na ulici se s námi lidé běžně dávali do řeči. A všichni po vás chtějí vědět hlavně jedno: „Hello, where are you from?“. Tím většinou znalost jejich angličtiny končí, a tak když zjistí, že neovládáte perštinu ani fársí, zůstanou někde opodál a se zájmem pozorují, co právě děláte (i když třeba neděláte nic). Pro ty upovídanější tohle není překážka, a tak se vás stejně vyptávají na první poslední. Vždycky se zajímají o vztahy, jaké máte mezi sebou, u žen jestli jsou zadané a jestli se vám Irán líbí. Když už se chvíli znáte, někdy se ptají, jestli jste věřící. Spíš ze zvědavosti, než že by na tom někomu doopravdy záleželo.
Lidé tu jsou naprosto výjimeční. Všichni jsou srdeční, přátelští a za všech okolností se vám snaží pomoct. Někdy dokonce i ve chvíli, kdy pomoct vlastně vůbec nechcete. Přestože sami mají málo, rozdali by se i z posledního. Odmítat můžete jen chvíli, ale nakonec poznáte, jak moc vážně to hostitel myslí. Čas tu plyne jinak a vše se řeší jídlem. Z toho vyrůstá celá pikniková kultura. Piknikuje se vždy a všude. Většinou k tomu slouží parky, ve kterých se nedělá nic jiného. Ženy posedávají v půlkruhu u sebe a muži u sebe. Muži mají na starosti hlídání dětí (které už zvládnou chodit) a hraní si s nimi.
