Den dvacátý šestý (27.7.) – 378 km Ze spaní v autě mě na okamžik probouzí dotek něčeho neuvěřitelně chlupatého, co mi bleskurychle proběhlo po noze. Mozek to však nevyhodnotil za život ohrožujícího predátora, a tak se vzápětí zase nořím do hlubokého spánku a s probouzením si dávám pěkně na čas, takže mě kluci musejí z auta skoro vytahovat za nohy. Snídani si jedeme obstarat do velkého nákupního centra ve městě, které svým rozložením krámků víc připomíná včerejší bazar spíš než supermarket, na který jsme zvyklí z domova. Vyzdobením vnitřních prostor však připomíná luxusní hotel. V každém z krámků koupíte jen něco – v jednom sýr a mléko, ve druhém chleba a sušenky a pro ovoce, jo, to musíte až za roh. Dokonce i tu banku jsme tu nalezli, sice zavřenou, ale zato s o dost horším kursem, než jsme dostali od pána šmelíře na hranicích. Aha, tak to jsme zahájili náš první kontakt s Policajtovem úspěšně přes černý trh. Dobře my. Díky tomu ale snad peněz máme dost, a tak se nemusíme pouštět do donquijotského boje s bankomaty, z nichž v celém městě fungují, a to ještě jen občas podle nálady, jen čtyři. Místo toho se vydáváme na okružní jízdu po městských monumentech a památnících, kterých tu je požehnaně. Nejprve čtyřikrát obkrožujeme zeměkouli, pod kterou z jedné strany vycházejí svatebčané. Protože jsme se dočetli, že v Policajtově je zakázáno fotit veškeré veřejné budovy, zkouší to nejprve kluci nenápadně na své kamerky. Samozřejmě jsme stejně nenápadní asi jako velryba v kostkovaném pyžamu, a tak nezbývá než se pochlapit a tasit své dělo (tedy svůj Kanón) ve špionážním maskování, na které uplatňuji své značné zkušenosti s iránským vrstvením, které jsem naštěstí s překročením hranic mohla odložit. Kluci se ze mě můžou posmát, ale co bychom pro vás neudělali, abyste si zažili také ten svůj kousek Turkmenistánu. Poté nás zaujal obrovský park táhnoucí se přes celý kopec, na jehož vrcholku je socha býka nesoucího na svých rozích celý svět. Na rozlehlém parkovišti necháváme pod přísným dozorem kamer Klenota samotinkého a stoupáme vzhůru. Jediné lidi, které potkáváme, jsou zahradnické čety zakuklené až po uši, které ve stínu odpočívají. Park, stejně jako všechno v Aškabátu, nás uchvacuje svou monumentálností. Zároveň, stejně jako všechno v Aškabátu, má na každé lampě pět kamer namířené na všechny strany. Na vrcholku u sochy býka postávají na stráži vojáci a za nimi se tyčí muzeum druhé světové války. Když se chystáme k odchodu, dochází akorát k výměně stráží. S větším zájmem však pozorujeme dva mladé Turkmeny, jak si vše točí na své chytré a ještě chytřejší telefony. Možná to tu s tím focením nebude tak drsné. Osmělujeme se a u dalšího monumentu fotíme a kamerkujem s takovou suverénností, až jsme všechny zmátli, jestli jsme vůbec turisti. Další zastávku děláme u prapodivného kola zabořeného do trojúhelníku (to by byl krásný symbol pro sektu!). Po chvíli nám dochází, že uvnitř je další kolo, které se točí a kluci jsou rázem nadšením bez sebe. Tam jdem! No, ehm, dobře. Já se se svým strachem z výšek radostí tetelím už o poznání méně. Vstupujeme dovnitř a zůstáváme stát s otevřenou pusou. Celá budova je zábavní park. Levá část pro menší děti a pravá pro větší. Děsivé je, že všechny atrakce běží, přestože tu je liduprázdno. Vydáváme se do vyšších pater za kolem a konečně narážíme na pár lidí. Vstup na zdejší London Eye nás každého dělá chudším o patnáct korun, takže se alespoň můžu chlácholit tím, že přestože tenhle způsob smrti mi není zrovna nejmilejší, soudě podle rychlosti otáčení kola bohužel ani nejrychlejší, je alespoň za pár fufňů a víc zbyde na pohřební hostinu. Po překonání nejvyššího místa se nám dostává zasloužené odměny v podobě parádního výhledu na park s dalšími monumenty (a pro mě jako bonus vrácení vnitřností do víceméně dřívějšího rozložení). Uf, krásný pocit mít zase pevnou zem pod nohama. Zlatým hřebem naší okružní jízdy po gigantech je sám zlatý Turkmenbaši v celé své slávě a skvělosti. A teď už honem za Pekelnou dírou! Jak vyjíždíme z města a vidíme na jeho periferii velkou spoustu dokončených i rozestavěných domků, které vypadají jako přes kopírák a v nichž dozajista nikdo nebydlí, dochází nám, že všechny ty honosné obytné panelákohotely ve městě byly asi postaveny také jen jako na oko, a přitom zůstávají neobydlené. Přinejmenším by to vysvětlovalo, proč tu je lidí tak málo. Projíždíme přes povinnou policejní kontrolu a zjišťujeme, že přestože jich je tu jak psů (na zdejší poměry spíš jako koz), problémy nám nedělají a úplatky po nás také nechtějí. Doufáme, že to takhle zůstane přes celý Turkmenistán. Necháváme Aškabát za zády a s ním, až na pár maličkých osad roztroušených po cestě, i veškerou civilizaci. Vítá nás nám už dobře známé žhnoucí slunce a nám dochází, že právě vjíždíme rozpálené poušti přímo do chřtánu. Po několik dalších dnů nám bude domovem, neboť se rozprostírá až téměř na druhý okraj země. Nechybí tu nic, co byste na poušti čekali – nehostinná krajina, vyschlá solná jezera, písečné duny, zocelená stáda ovcí a koz, volně se procházející krávy i velbloudi blokující dopravu (a taky značky s piktogramy !Pozor krávy! a !Pozor velbloudi!). O tom, že tu má příroda mnohem mocnější hlas než jakékoli živé stvoření, nás přesvědčují tlející mršiny a zbytky kostí podél cesty. Silnice se postupně zhoršuje. Tachometr nám říká, že Pekelná díra už nemůže být daleko. U silnice míjíme jen pár šašlikáren, ale žádnou kloudnou odbočku k díře. Plni odhodlání najít ji ještě před západem slunce vjíždíme na plný plyn do zdejší léčky. Silnice se proměňuje v moře větších i menších děr a také takových ďuzen, že kdybychom tam zaparkovali Klenota, koukala by z něj nad úroveň země snad jen zahrádka. Čas na výměnu spoďárů a kontrolu kol. Snad jen zázrakem jsme tam žádné nenechali. Zastavuje u nás auto Turkmenů a zajímají se, jestli jsme oukej. -Všechno oukej. Jen tu zatracenou ďouru ne a ne najít.- -Jó, mistr, vy myslíte kráter? To už jste přejeli. To musíte zpátky a u šašlikáren doleva.- S novou nadějí se vracíme přesně podle pokynů. Už jsme blízko, cítíme to v kostech. U prvního domku se pro jistotu přeptáváme. -Cože? Hned za touhle dunou nad vaším barákem?- Vyměňujeme si mezi sebou nedůvěřivé pohledy, ale za zkoušku to stojí. Zapínáme Klenotovi turbo mód s náhonem na všechny čtyři a vrháme se do kopce jen to sviští. Písek nám podkluzuje pod koly a my se už už drápeme na vrchol. Klenot si to na poslední chvíli rozmýšlí, a tak ho necháváme odpočinout a jdeme si obhlídnout terén. Jenže… Za dunou kde nic tu nic, jen široširá písečná pláň. To přece není možné. Ta díra tu někde být musí! Sjíždíme zpět dolů a vracíme se až k šašlikárnám. Směr nám ukazují podobný, ale prý s autem se tam nedostaneme. Zmlsaní videy Mongol Rally z předchozích let, víme, že autem se tam dostat dá. A to i ne zrovna terénním. Jen to chce najít tu správnou cestu. A tak to zkoušíme do třetice. Opět nás další domorodci přesvědčují, že kráter je kilometr tímhle směrem za dunou, ale autem se tam nedostaneme. Slunce začíná zapadat, a tak se domlouváme, že k němu dneska dojdeme pěšky, podíváme se, jaké k němu vedou cesty a zítra ve dne k němu zajedeme i s Klenotem. Kilometr, tam jsme za chvíli. To je parádička! Bereme si s sebou tašku s jídlem, abychom si při západu slunce u kráteru mohli udělat zasloužený piknik. Plní elánu pokořujeme písečnou dunu a v úžasu zůstáváme stát. Nalevo, napravo i před námi jen samý písek. Rozpálený písek všude, kam jen oko dohlédne. Jen ta ďoura pořád nikde. Počkat! V dálce před námi nad obzor vystupuje šarlatově zbarvený proud žhnoucího vzduchu a s ustupujícím sluncem se jeho záře stává stále jasnější. Tak přeci jen jsme ten proklatý kráter našli! Prodíráme se nehostinnou pouští a vše je proti nám. Slunce se schovává za obzor, nohy máme rozpíchané od pouštních keříků a bodláčí a při každém kroku se až po kotníky noříme do písku nebo zakopáváme o kameny. A tak úděsná žízeň! Hm, a vodu jsme si zapomněli v autě, taky dobrý. Pohlcuje nás černočerná tma a my si stěží vidíme pod nohy. Jen na obzoru zůstává výhružně plápolat krvavá záře brány do pekel. V plné síle na nás doléhá význam názvu kráteru a je nám z toho úzko. A to jsme ho zatím neměli tu čest ani spatřit. Sklepávám si z nohy pavučinu a v hlavě se mi začínají rozjíždět představy všelijaké havěti, která jen čeká, aby si tu na nás smlsla. Pavouci, štíři, hadi… Brrrr! Přelézáme vlakové koleje, které se nám zčistajasna objevily pod nohama. Od nikud vedou do ještě většího nikam. Tady snad vlak už ani nejezdí. Vytrvale pokračujeme vpřed, přímo za září. Jako bychom se však nepřiblížili ani o píď. Tma nám odhad vzdálenosti ještě zhoršuje. Už jsme ušli dobrých pět kilometrů a ke kráteru nám zbývá určitě tak ještě jednou tolik. Nebo dvakrát? Třikrát? Poušť nám opět dává zakusit, jak malý pán je člověk tváří v tvář samotné přírodě. Království za žejdlík vody! Nohy nás už sotva nesou a nám začíná docházet, že budeme rádi, jestli vůbec ještě dokážeme najít cestu zpátky k autu. Stát! Málem jsme se skutáleli z tak příkrého kopce, že i slézt ho dolů je krutopřísná bojovka nejvyššího stupně. Ale koukejte, dole je vyježděná cesta! A protože nejsme žádní sebevrazi, radíme se, co dál. Vycházejí hvězdy a nás konejší vědomí, že stačí překonat dvoje velké duny, jedny koleje a držet směr k Velkému vozu a najdeme i to naše vozítko. Jsme však tvrdohlaví jako mezci a z posledních sil se ještě držíme naděje, že ke kráteru dojdeme. Elá hop! Sbíháme kopec jako trénovaní sportovci a vydáváme se po cestě, která (jak doufáme) nás dovede buďto ke kráteru, anebo zpět do civilizace. Po několika dalších kilometrech nám dochází, že jedinné, na co tu můžeme narazit, je leda tak naše bídná smrt, a tak se šplháme zase nazpátek. Rozsvěcíme baterku záchrany a snažíme se držet společné šlépěje, což nás stojí mnoho úsilí a nervů. Jsme žízniví, unavení, podráždění a jedinné, co si všichni přejeme, je spokojeně se svalit na sedačku Klenota. Jestli ho tam teda ještě najdeme. Přesvědčování domorodců o tom, že je to jen kilometr daleko, že tam auto máme nechat, ale že nám samozřejmě za něj neručí, se nám nově slévá do úplně jiného významu. V duchu proklínáme paní domácí, že neumí počítat, anebo nás schválně poslala do pustiny takhle nazdařbůh. Motáme se pouští a po silnici s šašlikárnami stále ani vidu ani slechu. Po další půlhodině konečně narážíme na koleje. To je teda ještě pěkná dálka! Konečně alespoň v dálce vidíme maličká světýlka šašlikáren. Najednou pozorujeme světla v dálce, která se k nám přibližují. Nakonec se ty koleje přeci jen ještě používají. Jsme upřímně rádi, že už jsou pěkný kus za námi. V dálce už slyšíme štěkat psy. Docházíme k jedné z šašlikáren a poznáváme v ní tu, u které jsme se ptali na cestu podruhé. To znamená, že k autu to máme ještě asi další kilometr. Alespoň jsme už někde, kde to vzdáleně připomíná záblesk civilizace. O tři hodiny později a po více jak desetikilometrovém plahočení se po poušti konečně zase vidíme Klenota – živí a zdraví živého a zdravého. U něj na nás čeká celá vysmátá rodinka paní domácí a všichni jsou hrozně zvědaví na fotky kráteru. Když jí říkáme, že jsme k němu nedošli, jsou všichni hrozně překvapení. Ukazuje se, že oni sami u něj ještě nikdy nebyli. Z tohohle zjištění nám naprosto docházejí slova, a tak se vrháme do auta a jedeme pryč. Předtím však každý do sebe hltavě obracíme lahev naráz. Vody, samozřejmě! A jak jsme za ni byli vděční, to vám ani nedokážeme vypovědět. Kluci s novým zápalem nepřestávají hledat tu správnou cestu ke kráteru, jakou bychom se k němu mohli dostat. Tentokrát už z pohodlí Klenotova přepychového interiéru. Využívají toho, že díky viditelné záři dokážeme odhadnout alespoň směr, což za denního světla možné nebude. Na mě už toho dobrodružství bylo za jeden den až příliš, a tak se vyčerpáním nořím do přerušovaného pospávání a budím se až ve chvíli, kdy se mě Tomáš s nastraženým uchem u topení a s očima navrch hlavy ptá, jestli to slyším taky. Zevnitř auta se nám ozývají divné zvuky, přestože je motor vypnutý. Buď nám Klenot nadává, že ho tu v honbě za Pekelnou dírou protahujem od čerta k ďáblu, anebo tam uvnitř něco je. Něco co ťapká sem tam. A co nás poslouchá, stejně jako my posloucháme to. A co píská. Ajaj. Takže něco, co by nám mohlo začít žvejkat kabely od auta. Snažíme se to vyhnat proudem horkého vzduchu z topení, ale kromě chvilkového utichnutí to ke zdárnému řešení nevede. Naopak nám dochází, že bychom tak mohli naší novou zvířecí kamarádku upéct, a to je to poslední, co bychom chtěli. Nezbývá než doufat, že nám to tady nezačne v noci běhat po autě a rozhlodávat všechno, na co přijde. A pak mi to najednou seplo. Vždyť je to to malé chlupaté, co mi dneska ráno v Aškabátu přeběhlo přes nohu. Vždyť je to myš!