Den dvacátý druhý (23.7.) – 803 km
Celý den cestujeme ve směru na Bojnurd za Farhadem. Celonoční a následné celodenní cestování si na nás vybírá svou daň – jsme unavení, hladoví a po fialkách taky zrovna nevoníme. Teprve před západem slunce se před námi otevírá travnatá kopcovitá krajina s včelstvy a stády koz na vrcholcích hor. Naše zkušenosti s iránskou laskavostí, pohostinností a péčí se nám s potkáním Farhada opět rozšiřují, tentokrát až do ztracena. Nejprve nám sám od sebe přijíždí do hor naproti a poté ho následujeme až k místu, kde můžeme strávit tolik nocí, kolik jen bude potřeba. Po Khayyam housu čekáme všechno možné, ale že nás vezme do svého krásného bytu a sám se pro naše pohodlí uchýlí na pár dní k mamince, z toho zůstáváme celí zkoprnělí a beze slov. To jsme vážně nečekali. Slova díků nemohou vyvážit naši vděčnost a nadšení z přepychu, kterým je nám střecha nad hlavou, sprcha a přeplněná lednička dobrotami. Tím to však nekončí. Večer nás po prohlídce nočního města Farhad bere se svými přáteli do restaurace „Fanous“, kde nás čeká hostina králů. Servírována je klasická polévka, nespočet druhů masa a zeleniny ve všech možných úpravách, mísy rýže a čerstvého chleba a máme možnost ochutnat i iránský oblíbený kefírový nápoj, který má právě v Bojnurdu nejvýraznější chuť. Pro naše zmlsané české jazýčky je však až příliš kyselý, což za nás po prvních doušcích prozrazují naše zkřivené výrazy v obličeji. Jsme přecpaní, v dobré společnosti a šťastní. A po dlouhé době nám starosti dělá jen skutečnost, že nám tohle všechno doma stejně nikdo neuvěří.