Den dvacátý (21.7.) – 20 km
Po třech a půl hodinách spánku nás na poli probouzejí místní zemědělci. Balíme si svých pár švestek a celí rozespalí hledáme park, kde bychom se mohli dospat a dát si pořádnou sprchu. Začínáme sprchou, ze které si kromě osvěžujícího pocitu chvilkové čistoty odnáším i nepříjemný zážitek šmírujícího vojáka na dámských záchodcích. A protože v muslimské společnosti je takové chování ještě méně přípustné než u nás, nejjednodušší způsob jak zahnat jakéhokoli otravu je spustit povyk a přilákat pozornost okolí. Pro spaní si proto nacházíme jiný park. Odpoledne se vydáváme na Imámovo náměstí, abychom si ho prohlédli i za světla. Proplétáme se skrz obchůdky bazaru v podloubí lemujícím náměstí a scházíme se zde s Tohitem a Sepideh. Společně si pak jdeme prohlédnout Imámovu mešitu a poté přejíždíme k mostu Khajou, abychom ho viděli i ve dne. T+S nás potom berou na šafránovou zmrzlinu, což je další iránská specialita. Navečer přejíždíme do arménské čtvrti, kde se nachází nejstarší kostel v Iránu. Jedná se o čtvrť, kde se nachází velké množství obchůdků a která je nesmírně živá a rušná. Když už jsme zmožení, zastavujeme se v restauraci Arca. S úžasem zůstáváme stát ve dveřích a necháváme se unášet atmosférou přepychu. Jako bychom se právě ocitli uprostřed pohádkového světa. Objednáváme si klasický iránský pokrm – kebab s rýží, pečeným rajčetem a bramborem. Mezitím se necháváme bavit kouzelnickým číslem, při kterém poprvé na vlastní kůži zažívám, jaké to je, když vám zpod ruky zmizí vámi vlastnoručně podepsaná karta. Všechny naše smysly zůstávají očarované celým tím neuvěřitelným zážitkem. V hávu noci se opět vracíme na Imámovo náměstí a lehce se necháváme našimi iránskými přáteli přemluvit, abychom v Isfahánu zůstali ještě o den déle. Nejradši bychom tu zůstali napořád, ale začíná nás tlačit čas kvůli turkmenským vízům, která ještě musíme vyzvednout v Mashadu. Nocleh si hledáme opět na polích za městem. O tom, že jsme si nevybrali dobře ani tentokrát, se přesvědčujeme velice záhy. Nejprve jsme zapadli autem do takové škarpy, že se nám jej podařilo dostat ven jen za vynaložení veškerých sil všech zúčastněných – Tomášova řidičského umu, Michalových roztlačovacích dovedností a mého nezapomenutelného ptačího tance na předku kapoty, který zafungoval jako potřebné vyvážení auta. Klenot z toho vyšel jen s odřenýma ušima (vlastně břichem). Vyškolení tímto nepříjemným zážitkem, zapluli jsme co nejrychleji na nejbližší pole, roztáhli plachtu a z důvodu nehostinného okolí vůči stanům jsme zůstali nocovat pod širákem. Přes veškerou naši nezdolnost ošlehanou krutými větry severočeské domoviny musíme nakonec potupně rezignovat před obrovskou přesilou agresivních iránských komárů. Náš úprk do auta byl natolik nepředvídatelný, že jsme většinu nepřátelských šiků zmátli. Uf. Zachránili jsme tak nejenom své holé životy, ale také veškeré své spací příslušenství, kterým jsme se zabednili v autě. Zběsile ujíždíme pryč. Jen co jsme však setřásli komáry a zastavili alespoň k přespání v autě, kde se vzali tu se uprostřed polí vzali policajti. Namísto počítání oveček se tak rozespale snažíme dohledat rozuteklé pasy. Ukazují nám na podezřelou budovu nedaleké agrofirmy, abychom přespali na jejím osvíceném parkovišti. Velice neradi posloucháme pobídku policie, ale naše únava právě dosáhla svého vrcholného bodu, a tak už pro nás není problém usnout kdekoli. Jenže tuhle noc nám prostě není přáno, a tak nás po chvíli budí místní ostraha a my už automaticky vytahujeme pasy. Bereme nohy na ramena a necháváme všechna pole daleko za sebou. Uchylujeme se na nejdostupnější a nejbezproblémovější místo, kde se v Iránu můžete vyspat – do parku.