Den devatenáctý (20.7.) – 413 km
Po probuzení se hned kluci pouští do prozkoumávání auta, ale nic dalšího nenachází. Problém bude asi někde v brzdovém systému. Rozmýšlíme, co dál. Nejlepší by bylo najít včerejší autoservis, kde už o našem autě alespoň něco vědí. To ale asi půjde dost těžko, protože kontakt na něj nemáme a právě se nacházíme v úplně jiné části města. Nic lepšího nás ale nenapadá, a tak se pomalým tempem vydáváme na cestu. Auto nám však samo brzdí natolik, že nejsme schopní jet dál. Tak a co teď? Přivoláme si další odtahovku. To v našem případě znamená zastavit projíždějící auto a vše vysvětlit za využití Tomášova umě nakresleného odtahovacího vozu a posunků. Zadařilo se! Náš zachránce nejen že nám volá odtahovku, ale také ji za náma přímo dovádí, nakládá si nás do auta a loučí se s námi až ve chvíli, kdy po prvním nevydařeném pokusu u autoservisu, který nás odmítl a zajímal se pouze o peníze, nechává odtahovka Klenota před autoservisem specializujícím se na brzdy. Naše hladina zoufalství poskočila zase o kus výš, jen co se ze servisu vyhrnuli kluci mezi lety deset až patnáct a nám pomalu dochází, že Klenota hodlají rozebírat rovnou na rušné ulici. Navíc jim ani nedokážeme vysvětlit, co přesně máme za problém. Vše se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy za námi přichází servisák ve středních letech a nás napadá zavolat Farhadovi a tlumočit přes něj. Servisák nám okamžitě skáče do kufru a mění brzdovou kapalinu. Během toho stíháme udělat ještě i dobrý skutek, a to když se u nás zastavuje místní sběratel mincí a my mu vyskládali kompletní řadu českých kováků. Auto už si zase spokojeně vrní a my se nedůvěřivě vydáváme zase na cestu skrze zbytek pouště. Nejdřív ale musíme servisákovi vnutit peníze, přestože nás vehementně přesvědčuje, že žádné nechce. Nevěřícně koukáme na teploměr, který ve stínu ukazuje čtyřicet dva stupňů. Takže hurá do pouště! Auto pěkně uhání skrz nehostinnou krajinu až do chvíle, kdy se opět přehřívá, a tak si vybíráme k zastavení nejlepší místo široko daleko – se stromem a přilehlým stínem. To už je o poznání lepší místo k řešení závady. Všechno v klidu rozmýšlíme při melounových hodech a kluci se poté odvážně pouští do výměny termostatu. Operace dopadla úspěšně, jen my už máme ze všech těch poruch náběh na infarkt. S příchodem tmy přijíždíme na předměstí Isfahánu. Zmožení a šťastní, že jsme sem po všech těch peripetiích nakonec přeci jen dojeli, zastavujeme se v parku, kde jsou pikniky už v plném proudu a pouštíme se s chutí do našeho posledního melouna. Brzy se k nám připojuje světaznalý Iránec, se kterým probíráme těžkosti a stinné stránky Iránu. Povídali bychom si déle, ale doufáme, že se nám ještě dnes podaří vidět náměstí Imam Ali. Proplétáme se skrz město, až parkujeme jen kousek opodál. Je půlnoc, lidé piknikující na náměstí pomalu odcházejí a já od místního prodavače laskominek dostávám na ochutnání plnou misku zdejší pochoutky – feredi, což připomíná puding zalitý vláčným medem. Procházíme si poklidné osvícené náměstí a žasneme nad krásou zdejší architektury. Na samém konci spatřujeme bohatě zdobený vstupní portál do Imámovy mešity. Nádhera! Zdravíme se s mladým párem odpočívajícím na trávníku. Představují se nám jako Tohit a Sepideh. Poté, co se snažíme vyzvědět, jestli se dá ještě v okolí najít nějaký otevřený obchůdek s jídlem, neváhají ani chviličku a už nám nabízejí, že nás tam zavezou. Nechceme jim přidělávat starosti, odmítáme, seč nám síly stačí a rukama nohama se snažíme vysvětlit, že to zvládneme sami. Všechno marné. Vykládají si to, jako že jim nevěříme, a tak se nás snaží ujistit, že od nich nám žádné nebezpečí nehrozí. Nakonec tedy souhlasíme a necháváme si od nich udělat noční prohlídku města se zastávkou v místním fastfoodu. Jsou ohromně pobavení, když jim Tomáš říká, že je vegetarián. Abyste tomu dobře rozuměli, iránská kuchyně je totiž z 99,9% tvořena masitými pokrmy. Přejíždíme ke Khajou mostu, pod kterým zeje už pouze vyschlé řečiště kdysi mohutného toku. Jsme v úžasné společnosti našich iránských přátel, na překrásném místě, z jehož podloubí se linou tradiční písně živě zpívané zdejšími umělci a po celodenním hladovění (vyjma dvou melounů) si spokojeně nacpáváme pupíky. Po předchozích šlamastikách si vychutnáváme každičký okamžik bez komplikací. Přichází čas loučení, a tak nás odvážejí zpět na Imámovo náměstí a slibujeme si, že se zítra zase sejdeme. Vyrážíme hledat místo na spaní. Je půl páté ráno a my si rozestýláme uprostřed pole za městem.