Den sedmnáctý (18.7.) – 0 km
Dopřáli jsme si den bez řízení. To ovšem vůbec neumenšuje množství zážitků koncentrovaných do jednoho dne. Jediný rozdíl je, že si můžeme dovolit vstávat až v pravé poledne, což také s chutí děláme. V Khayyamu se setkáváme s Farhadem, iránským špičkovým fotografem a filmovým režisérem, který je tu poprvé na návštěvě u našeho hositele a vyskytl se tu jen náhodou. Když mu vyprávíme o našich plánech v Iránu a o tom, že si chceme vyzvednout turkmenská víza v Mashadu, srdečně nás zve k sobě domů do Bojnurdu, který je po cestě. Vděčně jeho velkorysou nabídku přijímáme a Farhad nám ještě k tomu půjčuje svou záložní simku, abychom se mohli po cestě lépe domluvit a kdybychom s čímkoli potřebovali pomoct. Poté si jdeme v poklidu nakoupit snídani a cestou potkáváme Ehsana, který nám ukazuje, kudy do nejbližšího parku. Snídáme v altánku a nepřipouštíme si, že nás toho ještě čeká hodně zařídit. Když nás piknikování omrzelo, vyrazili jsme hledat internet a domluvili se s Benem, že nám předá peníze u sebe v práci. Která je na druhé straně Teheránu. Kam ani nestihneme dojet včas. To nás zase dostalo do tempa a my překotně vyrazili shánět taxík. Přestože není problém v Iránu sehnat odvoz, protože je běžné, že se všichni vozí navzájem spolujízdou, teprve až naše třetí odchycené auto byl skutečný taxikář, který alespoň zhruba věděl, kudy se dostat do našeho cílového místa. Zásluhou podvečerní špičky jsme se za Benem dostali až takřka s hodinovým zpožděním. Naštěstí Ben na nás trpělivě čekal a dokokonce i přes telefon občas navigoval našeho řidiče. Zpáteční cesta už byla o poznání rychlejší a na naší straně i o poznání uvolněnější, neb jsme si s sebou odváželi milion v íránských papírcích a tím i naši vstupenku na další cestování. Za odměnu jsme si dopřáli pořádnou večeři a vrátili se do našeho hostitelského doupěte, kde se hrálo, zpívalo, jedlo a sdílely se cestovatelské zážitky. Rázem jsme se ocitli v éře hippies a prožívali čistou radost z bytí tady a teď.