Den šestnáctý (17.7.) – 132 km
Už z dálky nás Teherán vítá svým všudypřítomným smogem. Vypravili jsme se zpátky, abychom našli internet a domluvili se na převzetí peněz. Proto se motáme skrz Teherán sem tam, až jsme z toho celí uondaní a raději si jdeme odpočinout do Ferdos parku, jednoho z tisíce v Teheránu. Nutno říci, že parky jsou nám v Iránu balzámem na duši a ještě více na naše tělo, které se v místních teplotách pomalu rozpouští do jednotlivých vrstev oblečení (a že jich na sobě máme požehnaně!) a začíná s ním tvořit jeden veliký neoddělitelný celek. Z toho důvodu si od nás Irán vysloužil kapku pejorativní přízvisko – „Kalhotov“. Poté opět pokračujeme ve zběsilé honičce za wifi-free. Stačí však jen na okamžik zastavit v jedné z postranních uliček,abychom se zase stali oběťmi místní pohostinnosti a laskavosti. Zastavivší se pán nám okamžitězačal ukazovat, kde si můžeme koupit chleba a varoval nás, abychom v těhto vedrech hodně pili. Všechno jsme mu odsouhlasili, ale když náš dobrodinec pochopil, že si nic z toho nehodláme jít neprodleně obstarat, jal se nás zachraňovat. Nejprve nám v autě přistál čerstvý chléb s půlkilem vychlazeného zakysaného jogurtu (mimochodem výborný!) a potom nám v okolí už už začal zařizovat ubytovnu v místní škole. Vidina takového luxusu nás polekala, a tak jsme se mezi ustavičným děkováním zároveň překotně loučili. Poté co pán odjel a my si oddechli, že už zase nikomu nepřiděláváme víc starostí, než je zdrávo, přišli za námi z obchodu s botami, před kterým jsme s Klenotem stáli a přinesli nám tác nakrájené zeleniny a vychlazenou láhev vody. Že pán nechává pozdravovat. Ve snaze přežít zdejší vedra se přesouváme zase o park dál. Obrovskou výhodou je, že v každém větším parku jsou vždy veřejné toalety. Pro nás se jedná o víceúčelové zařízení, které lze využít navíc i jako místo k vyprání oblečení a dokonce i sprchu (napovíme, že turecký záchod má netušené možnosti). A pak to přišlo. Náš anděl strážný si nás našel sám. Přišel za námi v podobě jednadvacetiletého usměvavého Siny, který otřásl naším těžkým přežíváním v Iránu a otevřel nám dveře do úplně jiného světa ukrytého pod vnější slupkou, pod kterou jsme dosud neměli šanci nahlédnout. Vzápětí nic nebyl problém. Tedy kromě vyřízení íránské simky, o což jsme se dlouhou chvíli snažili. A to ještě kvůli složitosti českého jména jednoho z našich tatínků, které k tomu bylo potřeba. A pak nás Sina zavedl do couchsurfingového doupěte s názvem „Khayyam House“, kde v jediné podzemní místnosti bez oken přespávalo na dvacet cestovatelů z celého světa a my se ocitli uprostřed všeho dění. Farbod, král všech strunných nástrojů, nás okamžitě spojil s Martinem na české ambasádě (zdravíme a děkujeme za cenné rady!) a Sina nás vzal za roh na naše první pořádné jídlo v Iránu (teda první takové, které jsme nevyžebrali). Tímto Sinovi moc děkujeme, že na nás přenesl efekt motýlích křídel. Nám se tím převráil celý svět. Natolik jsme nasáli pravou cestovatelskou náladu ze všech těch dobrodružství, o kterých nám obyvatelé našeho nového útočiště vyprávěli, že nám ani tolik nevadilo zjištění, že tu s námi bydlí i nechtěný domácí mazlíček – pěkně vypasený švábík.