Den patnáctý (16.7.) – 59 km
Hned po ránu si kluci všímají vyteklé vazelíny na kolech a proto se pouští do zjišťování příčiny. Kde nic tu nic, a tak se nasazuje kolo a jede se dál. Stoupáme výš a výš a pomalu se nám odkrývá nádherný výhled na vrcholky hor. Ve výšce zhruba 2300 m.n.m. dostáváme nejlepší nápad všech dob – zkontrolovat vodu a vyzkoušet doporučenou vychytávku od servisáka – nastavení předstihu a seřízení rozdělovače. Začali jsme s tím druhým. To jsme ještě netušili, že Klenot si to přebere tak, že už nemusí startovat. Pak přišla na řadu voda. Místní anály o této události informovaly jako o největší ukázce lidské blbosti za posledních sto let. Vážně nikdy, nikdy, nikdy, nikdy neotvírejte víčko od vody, když máte podezření, že by se mohla vyvařit. My slibujeme, že už to také nikdy neuděláme. To, co potom následovalo, byla vařící sprška měnící se v třímetrový gejzíŗ vody a bláta, které to vytáhlo ze všech Klenotových vnitřností. Na druhou stranu se nám nikdy předtím nepodařilo mu takhle dobře pročistit trubky. Výsledkem bylo jedno dost ošklivě popálené předloktí, krk, záda a blátem zasviněné vše v okruhu několika metrů. Alespoň malou útěchou nám bylo, že jsme si pro tuhle operaci vybrali místo s tekoucím chladivým potůčkem. Aby toho nebylo málo, teprve potom jsme zjistili, že s Klenotem už do hor nepohneme ani o píď. A místo na otočení aby člověk pohledal. To se vážně může stát jenom nám, že musíme přemlouvat auto a roztlačovat ho, aby se uráčilo sjet z hor dolů. Vyškolení a s plným rancem nových zkušeností, jsme nakonec rádi, že Klenot vůbec jede a na moře si necháváme zajít chuť. Tím se nám však otevírá velká debata s názvem „Pamír“, ve které naše rozumná domluva připomíná spíše zasedání sněmovny. A stejně jako ve sněmovně ani my jsme se nedokázali na ničem dohodnout (přesto naše projevy byly přece jen o kapku kultivovanější, neb jsme se k fackování neprodiskutovali). Při zpáteční cestě jsme se rozhodli zastavit a načerpat síly u vedlejší řeky, kde už se samozřejmě piknikuje ve velkém. Tam, kam se stěží vejde jedno auto, tam se Iránci procpou i v protisměru (není náhodou, že jejich dvouproudé silnice běžně pojmou pět aut vedle sebe). Po chvíli přijíždí partička mladíků a ukazují nám, že to tu s pravidly přeci jen nebude tak horké. Zatímco se všichni dosud čochnili tak, jak je tu zvykem, tedy v dlouhých kalhotech a hidžábu, oni si s tím hlavu nelámou. Po chvíli nás navíc hostí alkoholickým pivem a íránskou delikatesou – neloupanými slunečnicovými semínky v soli. Snažíme si najít někde poblíž řeky místo na stanování, ale nakonec to vzdáváme, když o kus dál nacházíme stanové městečko bezdomovců. Jedeme směr Teherán a v místě, kde se střetávají cesty z hor, z Lavaše a z Teheránu, využíváme k přespání místní park. Panečku, tomu říkám mít postel s nebesy!