Den čtrnáctý (15.7.) – 32 km
Celí rozlámaní vylézáme z auta a rovnou se přesouváme vegetit do parku. Čekali jsme, že po tak živé noci bude park liduprázdný, ale přesto tu narážíme na rodinu, která zahajuje piknikový maratón už od rána. Musíme vypadat dost žalostně, protože před námi po chvíli přistává tác plný jídla – čerstvý chléb, výborný sýr, vyčerpávající příděl zeleniny a k tomu vynikající íránský čaj s cukrem, který se vkládá mezi zuby a čaj se pije přes něj. Takhle musí vypadat ráj. Snažíme se odmítat, ale zjišťujeme, že se to na druhé straně setkává spíše s nepochopením, a tak ve snaze neurazit vše příjímáme s vděčností a tisícerým díky. Po chvíli se u nás zastavuje mladý pár, Semera s přítelem, z nichž pouze on mluví trošku anglicky. Nikomu to však vrásky nedělá a po chvíli už máme nové přátele. Po snídani si jdeme projít město a dokoupit zásoby. Opět nemůžeme najít obyčejný supermarket. Místo toho tu mají chlebárnu a čipsárny – tak jsme si alespoň pracovně pojmenovali obchůdky, které jsou v Iránu všude a v nichž jsou základním artiklem čipsy všech druhů („cooked in kettle – less fat“?). Zvládli jsme sotva obejít roh a málem jsme se pod slunečními paprsky roztekli, a tak už jsme si po chvíli zase lebedili v parku ve stínu pod stromem a pospávali. Z podřimování nás probudil až nesmělý hlásek. Než jsme stihli rozlepit oči, byla paní pryč a my nevěřili vlastním očím ani té božské vůni linoucí se z tácu před námi. Stehýnka pečeného kuřete s limetkou, rýže s čerstvým koprem a placičky na způsob bramboráčků z mletého masa. Olizovali jsme se ještě další týden. Ani jsme se z toho překvapení nestihli vzpamatovat a už za námi spěchal pán s plnou taškou jablek a blum. Jiný nám přinesl mističku slunečnicových semínek a my už se pomalu začínali cítit jako hoļubi na Václaváku. Už už jsme chtěli odejít, když se u nás ještě zastavila Semera a po chvíli jsme už seděli v hloučku ženskejch s dětma a zase se začal čaj prolévat po litrech, cucali jsme cukrové bonbónky, uzobávali semínka a cpali se kuřecíma křidýlkama. S těžkým srdcem a ještě těžšími pupky jsme se rozloučili a vydali se hledat cestu ke Kaspickému moři. Na první pokus jsme namísto do hor dojeli k místní přehradě, oblíbenému piknikovému letovisku. Myšlenku na přespání ve zdejších lesích z nás brzy vyhnala krkolomná kamenitá do kopce se vinoucí cestička a partička myslivců samouků (soudě podle držení pušek), od kterých jsme se vzdalovali s velkou úlevou. Nakonec jsme přeci jen našli správnou cestu do hor. Atmosféra přímořských restaurací lákající projíždějící auta, neony, dušená kukuřice. Nechybělo nic, jen k moři to bylo stále ještě daleko. A v protijedoucím pruhu vzniklo naprosté šílenství. Kilometry a kilometry kolony. Všichni vracející se zpět do Teheránu, jen my opět mířící přesně opačně. Hledáme místo na spaní, cožse ovšem na silnici bez odboček dělá dost těžko. Jednu jsme přece jen našli, a tak bereme zavděk i zdejší skládkou, tentokrát bez nadsázky. Ještě když usínáme, slyšíme ze silnice desítky aut a nespočet lidí, jak se mezi sebou baví, piknikují a vůbec je netrápí, že se do Teheránu dostanou možná až na snídani.