Den dvanáctý (13.7.) – 798 km
Vyjíždíme brzy z rána a na snídani zastavujeme kousek u silnice na kopečku mezi stromy. To je pohodička! Dálnice nám utíká pod koly až do pozdního odpoledne, kdy se nám z motoru začaly v určitých otáčkách linout prazvláštní zvuky. Hurá, můžeme slavit – první porucha Klenota je na světě! Totálně zdemolovanej silent bļok. Kluci jej vypodložují a přidělávají plastovými stahovacími proužky. Jsme zvědaví, jak dlouho nám to takhle vydrží. Cestou objevujeme další tvář Iránu – pikniky! Kdykoli a kdekoli. V parcích, u silnice, na zatravněných kruháčích. Kdo nezažil, ten nepochopí. A stejně jako se všude dělají pikniky, stejně tak po nich všude zůstává neuvěřitelný nepořádek. Co nepořádek, to je hodně slabé slovo! Potřebujeme si vybrat penízky a tak zastavujeme v Takestanu. Bankomaty nám však neberou karty a banky jsou k naší smůle zavřené. Naštěstí, jak už to tak v Iránu bývá, lidé jsou všude a všichni nám chtějí pomoci. A tak si alespoň část peněz měníme s jedním pánem za dolary. Následuje vytrvalé zvaní k němu domů na večeři, což ovšem ze slušnosti a ve snaze být co nejdříve v Teheránu stejně vytrvale odmítáme a sháníme si jídlo ve městě. Vzhledem k tomu, že jsme ale zastavili ve městě, kam turista nezavítá jak je rok dlouhej, stáváme se opět nechtěným středem pozornosti (tentokrát i bez auta). Kousek za Takestánem máme další důvod k slavení. Klenot zdolává svůj osmdesátý tisící kilometr a my mu přejeme minimálně ještě jednou tolik. S večerem přijíždíme na předměstí Teheránu a na zdejší benzínce přespáváme další noc v autě.