Den jedenáctý (12.7.) – 625 km
Ráno kolem nás, na místě, kde se dá sotva projít, suverénně projíždí pán na motorce a odemyká bránu od zdánlivě opuštěného parku. Za dnešek chceme projet východem Turecka až do Iránu. Naši přátelé z tureckých hranic i náš milý Caveman nám radili, abychom tudy nejezdili v noci a jeli severní částí. To je také náš plán. Na oběd zastavujeme v Erzurum, kde se konečně setkáváme s kebabem tak, jak jsme si ho alespoň vzdáleně představovali. Nedorozuměním jsme si objednali každý rovnou dva (k naší velké radosti). Jen co jsme vyjeli z města, začaly se všude dál po cestě objevovat namátkové kontroly, pravděpodobně namířené proti Kurdům. Projíždíme skrze Agri a Dogubayazit pod Araratem (5137 m.n.m.) a zastavujeme kousek před hranicemi s Iránem, abychom se náležitě oblékli – kluci dlouhé kalhoty, já dlouhé šaty, dlouhý rukáv, šátek. Představa, že budeme takhle zabalení další nespočet dní, se nám ani trochu nelíbí. A nelíbí se to ani Klenotovi, který odmítá nastartovat. Nejsme si jistí proč, ale nejspíš kvůli nadmořské výšce. Přece jen jsme teď asi 2000 m.n.m. Zkušeně Klenota roztlačujeme, čímž ovšem bere za své naše snaha zůstat co nejdéle čistí a vyvonění. Na hranice tak zase příjíždíme jako správní cestovatelé – unavení, upocení, se zaneřáděným autem a stáváme se středem pozornosti. Hranice přejíždíme opět překvapivě rychle a bez velkých obtíží. Jediné, co všechny včetně vojáků zajímá, je odkud a kam jedeme a co chceme vidět v Iránu. Ukazuje se, že někteří upřednostňují více komunikaci ve francouzštině nežli v angličtině. Lámanou směsí obého se nakonec dokážeme dorozumět. Nezbývá než úředníkům věřit, že nám do pasů zapsali vše potřebné. Jejich jazyku – fársí – totiž nerozumíme ani ň (za předpokladu, že by vůbec ň ve své řeči používali). V psané podobě se nám vše jeví jako ozdobné vlnky s hvězdným nebem a rybkami pod hladinou. Do Iránu vjíždíme se západem slunce a připočítáváme si k českému času rozdíl dvou a půl hodin. Hned za hranicemi nás vítá město Maku. Město hýřící bouřlivým nočním životem, zářivými neony na každém domku, prodavači melounů každých pár metrů a zběsilou dopravou bez jakýchkoli pravidel. Nevíme na co koukat dřív. Ocitáme se v epicentru chaosu a ztrácíme se v něm. Jen co však zastavujeme auto, abychom se trochu zorientovali, už u nás zastavuje jiné auto, z kterého vybíhá usměvavý mladík a pobaveně nám ukazuje správnou cestu. Po chvíli se však opět ztrácíme v nepřehledné dopravě a neznačených odbočkách a další směr si necháváme radit od policajta. Bloudíme i do třetice. Tentokrát nás na správnou cestu směruje jiný íránec, bere si své auto a vyvádí nás až k místu, kde už je konečně značená dálnice na Teherán. Zůstává v nás údiv a vděčnost nad místní vřelostí a srdečností. Během prvních pár hodin nám jí bylo dopřáno tolik, že bychom ji u nás sbírali po celý rok. Všichni jsou usměvaví a je na nich vidět radost ze života. Protože se potřebujeme dostat do Teheránu co nejdříve, abychom si mohli podat žádost o turkmenská víza, pokračujeme v jízdě i po setmění, což je ovšem na místní dopravu dosti riskantní počin a tak si hledáme místo, kde by se dal postavit stan. Brzy zjišťujeme, že potmě se kloudné místo nalézt nedá. Důkazem je nám Tomášova kroksa plná sraček (bohužel doslova), kterou si s sebou odnáší z pole, do kterého po pár krocích zahučel až po kolena. O půlnoci tak zastavujeme u silnice na odpočívadle, kde kromě hustého nočního provozu kamionů doprovázeným randálem a probleskujícími světlomety nás budí i projíždějící policie zjišťující co jsme zač a loučící se s námi úsměvem a větou „Welcome to Iran!“.