Den devátý (10.7.) – 106 km
Dnes nás čeká kouzelná Kapadocie. Nejprve však zastavujeme v městečku Nevsehir, kde se nám ze silnice otevírá pohled na domky vestavěné mezi skály. Soudě podle nepořádku v nich slouží většina asi jako místa setkávání mládeže nebo odkladiště nepotřebných věcí. Místní lidé jsou překvapení, když nás tu vidí. Asi tu nejsou na turisty tolik zvyklí nebo už tu déle žádného neměli. Jedna paní, která mi zapózovala na focení, byla z ukázání fotky tak nadšená, že nám na cestu dala několik výborných domácích placek vevnitř potřených čili olejem a plněných mletým masem s bylinkami. O pár metrů dál se s námi dává do řeči slečna studující angličtinu, aby si ji potrénovala. Přejíždíme na druhou stranu hlavní silnice, kde je úplně jiný svět, což se opět ukazuje hlavně v nákupním centru. Vydáváme se sem na misi „spínací špendlík“ (potřebných na upevnění potahů zadních sedaček) do místního krejčovství. Vzhledem k našemu malířskému umění není pochyb o úspěšnosti mise. Naši oslovení přátelé prohledávají všechny šuplíky a dávají nám všechny špendlíky, které nacházejí. To víte, že jsme protestovali. Ale zkuste si tady něco odmítnout – není možné! Asi po patnácti kilometrech se ocitáme v oblasti Goreme, v nejkrásnějším místě široko daleko. Jde o městečko, kde domky jsou vyhloubené v tufové hornině a tyčí se vysoko nad obzor. Ta krása se ani nedá vypovědět. Nejlepší popis tohoto místa je: běžte a prohlédněte si to na vlastní oči! Navíc v těchto domech žijí lidé, kteří jsou neuvěřitelně hodní a pohostinní. Měli jsme obrovské štěstí, že nás na prohlídku svého domu pozval jeden nesmírně sečtělý mladý Caveman (jabadabadůůů), který si s námi dlouhé hodiny povídal o všem možném – o situaci v Turecku, o atentátech (a jak jejich pokřivená medializace ničí Turecku turistický ruch, o čemž jsme se jako jedinní zahraniční turisté jinak v této nejnavštěvovanější oblasti mohli sami přesvědčit), o uprchlících, o životě i o víře a o Bohu. Samozřejmě to vše u vynikajícího tureckého čaje. Jen těžko se nám odcházelo. Jen tak tak jsme stihli západ slunce z nejvyššího místa, kde jsme se na tu podívanou sešli v pěkné skupince lidí. Marně jsme vyhlíželi plné nebe balónů, jak jsme znali z fotek. Dozvěděli jsme se, že lítají pouze ráno. Zakempovali jsme za Uchisarem a natěšení na ráno.