Den šestý (7.7.) – 416 km
Vypravili jsme se na cestu ve směru na Burgas a po necelé hodině jízdy zastavujeme na rychlou obhlídku přímořského městečka Nessebar (jak jsme si alespoň zpočátku mysleli). Ocitáme se na klasickém dovolenkovém místě – maličké historické centrum přeplněné obchodníky, restaurace a kavárny s výhledem na moře, vláček rozvážející turisty po městě a neúnavní naháněči snažící se nás dostat na „Sunny Beach“ (všechna čest jejich počínání, schválně si zkuste pokřikovat „Sunny Beach“ dvacetkrát za minutu několik hodin). Naštěstí jsme jejich nátlak přestáli. Čemu jsme však odolat nedokázali byl nepřeberný výběr zmrzlin. Místo běžného kopečku na který jsme u nás zvyklí nám pán nandal každému skoro půl kila a my se nestačili divit. A divení nás nepřešlo ani ve chvíli, kdy nám pán jako správný obchodník naúčtoval cenu za gramáž. Neochotně jsme na jeho trik přistoupili a vydali se z posledních zbytků peněz. S jasným záměrem najít pláž a dopřát si pořádnou sprchu jsme se vydali podél moře. Vedro však bylo natolik úděsné, že jsme bez přestávky zvládli ujít sotva pár set metrů. Teď už bylo jasné, že sprchu potřebujeme nejen my, ale také naše oblečení. Jen stěží jsme si dokázali připustit, že se na naší cestě máme ocitnout na místech, kde bude vedro ještě větší. Za zatáčkou nás čekala zasloužená odměna v podobě pláže táhnoucí se až za obzor. Lidé byli namačkaní hlava na hlavě, že jsme si jen s obtížemi vydobili místo pro sebe. Po vysněné sprše ani vidu ani slechu. Plni zoufalství jsme se obrátili na plavčíka, který nám jednu „skrytou“ sprchu ukázal – přímo na terase kavárny. Začínáme si pomalu zvykat, že kam přijedeme, tam se stáváme místní atrakcí. Stud i pohodlí však muselo stranou a nakonec jsme všichni zvítězili v urputném boji o přežití v nejledovatější vodě široko daleko. Poté jsme se vydali sehnat něco k jídlu. Shodou okolností jsme zavítali do restaurace, kde se s námi od vedlejšího stolu dal do řeči sám pan majitel a když zjistil, že jsme Češi, hned se nám chlubil, že má bratrance v Ostravě (zdravíme!). Ledy byly prolomeny a nám se postupně na stole začaly objevovat pochoutky všeho druhu – od melouna, přes sladký moučník baklava až po místní pálenku s lékořicovou příchutí. Vděčně jsme si nacpali pupíky do zásoby na horší časy a vydali se na cestu. Kousek za městem jsme na benzínce potkali čtyři naše milé krajany užívající si dovolenou a hledající „Sunny Beach“ (také moc zdravíme!). Čím více se blížíme k hraničnímu přechodu s Tureckem, tím více na nás lidi na ulicích koukají a tím větší bída je na vesnicích vidět.Kousek před hranicemi zastavujeme na benzínce, kde jsem ve frontě na záchodky vtažena do rozhovoru s Turkyní mířící domů. Povídá mi o tom, že Turecko je krásná země, ale okamžitě s velkým zármutkem hovoří o nedávných atentátech v Istanbulu a dodává: „Co s tím můžeme dělat? Musíme v tom žít.“ Kolem osmé hodiny večerní přijíždíme k bulharsko-tureckým hranicím ve směru od města Malko Tarnovo. Ocitáme se v dlouhatánské frontě tureckých aut a jako jediní cizinci (navíc cestující s Klenotem) se brzy stáváme středem pozornosti. Lidé se s dobrou náladou procházejí od auta k autu, zdraví se a u nás se postupně srocují a zvědavě si ukazují na mapě, kterou veze Klenot na kapotě. Naše česká nátura radící držet si odstup je vzápětí převálcovaná tureckou otevřeností, srdečností a přátelskostí. Dozvídáme se tak spoustu zajímavostí a ještě si odvážíme cenné rady kudy a kde jezdit a kde raději ne. Také se dozvídáme, že právě dnes končí ramadán a nyní Turky čekají oslavy. Pro nás to s sebou nese obrovskou výhodu nezpoplatněných dálnic až do konce víkendu. Přestože bulharskou část hranic přejíždíme bez problémů (naopak, když přes skla uviděli náš cestovní bordel, jen nás poslali dál, narozdíl od Turků, kteří museli auta otvírat), na turecké straně nás zastavují a odstavují na stranu. Nechápeme, co se děje a než nám to je schopen vysvětlit někdo anglicky mluvící, tak to chvíli trvá. Ukázalo se, že jsme bez povšimnutí minuli okénko, u kterého jsme měli dostat razítko do pasu kvůli autu. Vše se vysvětlilo a my se konečně ocitáme oficiálně v Turecku. Vítá nás nádherná hornatá krajina plná zeleně, západ slunce a vynořující se půlměsíc tolik typický pro Turecko. Nasáváme atmosféru exotické ciziny a poprvé si uvědomujeme, jaké to je být nefalšovaným cizincem v jiné zemi. Abychom se lépe naladili na zdejší kulturu, pouštíme si místní vypalovačky z rádia. Projíždíme malými městečky a v každém z nich se tyčí alespoň jedna mešita a minarety. Všude vlají turecké vlajky, některé jsou až neskutečných rozměrů. Smráká se a my zastavujeme na benzínce. S úlevou shledáváme, že záchody vypadají pořád stejně a pořád je na nich dost toaletního papíru (alespoň většinou). Okoukávám, jak se oblékají místní ženy. Co auto, to dost odlišné modely. Některé mají pouze šátek, jiné burku, další nic. Přeci jen jsme ještě stále blízko hranicím. (Prosíme naše milované starostlivé rodiče, naše nejbližší a slabší povahy, aby v zájmu zachování optimismu pročetli následující řádky spěšně a nebo dle vlastního uvážení raději vůbec a spokojili se s konstatováním, že zatím nikdo není posranej a my vesele frčíme dál).

Po půlnoci vjíždíme do Istanbulu. Protože si zde potřebujeme co nejdříve zažádat o turkmenská víza, jedeme, co nám síly stačí. Na dopravě se nejrychleji pozná, že jsme zase o kousek blíž Asii – méně pravidel, více aut, větší chaos. Zadáváme adresu ambasády do map uložených v tabletu a k nelibosti některých našich členů posádky zjišťujeme, že se má nacházet v těsné blízkosti Ataturkova letiště. A to bychom nebyli my, abychom nezabloudili – samozřejmě rovnou na letiště. Dostali jsme se do směru, odkud nebylo cesty zpět. Obemkly nás tři čtyři jednosměrné pruhy. Před námi se objevili stanoviště s namátkovou protibombovou kontrolou. Naštěstí je Klenot natolik nápadné vozidlo, že se s námi neobtěžovali a my se tak (k našemu velkému nadšení) ocitli přímo v sekci pro mezinárodní přílety. Vypadli jsme tak rychle, jak jen bylo možné, ale bloudění ještě nebyl konec. Poté, co jsme se ocitli u sjezdu na letiště podruhé, byli jsme nuceni jet úplně jinou odbočkou, která nás dovedla do jiné části letiště – kontrola nákladu. Nejistě jsme zastavili u závory, kde na nás koukalo pět šest postávajících chlápků v uniformách. Bez jakékoli znalosti angličtiny se nás začali vyptávat na spoustu věcí. Marně jsme se jim snažili vysvětlit, že bloudíme. Přišli však s šikovnou vychytávkou, kdy stačilo mluvit do telefonu a ten řečené přeložil do požadované řeči. Všichni byli v dobré náladě a začali vyzvídat vše o naší cestě. A protože jsme měli o Turecku něco málo načteno, věděli jsme o jejich zvyku zvát na čaj a popíjet jej kdykoli a kdekoli. Poté, co k nám Tomáš pronesl „Doufám, že nás nebudou zvát na čaj.“, se toho naši noví přátelé okamžitě chytli a už nám jej nesli i se spoustou kostkového cukru. Stejně jako v češtině se čaj totiž vysloví stejně, takže si můžete být jisti že tomuhle slovíčku tu budou všichni s radostí rozumět. A tak jsme se ocitli v naprosto bizarní situaci, v Istanbulu u letiště kam jsme nechtěli, jsme si ve dvě ráno popíjeli čaj, na který jsme se vlastně pozvali sami, s Turky, s kterými jsme si vzájemně nerozuměli ani slovo (bohužel ani ona mobilová aplikace nám nedopomohla ke kýženému nasměrování na nedalekou ambasádu) a bylo nám nevýslovně dobře. Pochopili jsme, že tady nemá cenu nikam spěchat. A taky, že vše se samo vyřeší za nás. Nakonec chlápci zavolali paní, která uměla anglicky a vzápětí dorazila a nasměrovala nás na čtvrť, kam jsme potřebovali. Ambasádu jsme objevili a tak jsme našli místo na nedalekém parkovišti u parku, kde se scházely místní skupinky mladých Turků a kde jsme byli nuceni noc přečkat v autě.