Den druhý (3.7.)
Neustále prší, a tak jsme jednomyslně zvolili cestu nejmenšíího odporu – pojedeme přes noc, pak to někde zakempíme a vyspíme se. O půl jedné ráno přejíždíme hranice se Slovenskem. Ve tři ráno zastavujeme na dotankování nádrže v městečku Malacky, kde od sympaticky vyhlížející obsluhy dostáváme rady do terénu k autu. Pán s úsměvem vypráví, že Škoda byla jeho první auto. Pokračujeme v cestě a hranice s Maďarskem zdoláváme o půl páté, kde nás na obzoru vítá tisíce maličkých červeně blikajících světélek, z nichž se vzápětí po rozbřesku stávají obrovské větrnné elektárny. Pokračujeme směr Buddapešť po dálnici. Z noční jízdy jsme natolik utrmácení, že zastavujeme na benzínce, kde se v autě chceme alespoň trochu dospat. Příliš to nepomáhá a tak se opět vydáváme na cestu. Na oběd se zastavujeme v restaurantu u benzínky na dálnici. S pražádnou znalostí maďarštiny si vybíráme z jídelního lístku, kde jsou snad všechny jazyky, kromě anglického. Srbština však postačila, a tak za chvíli dostáváme dvě varianty výborného guláše a smažený sýr s usmaženou bramborovou kaší jako zástupce vege jídla pro Tomáše. S výjimkou trojitého bloudění okolo Budapešti nás v Maďarsku nic nedrží, a tak už okolo čtvrté hodiny vjíždíme do Rumunska. Cestou nás na dálnici zdravili krajané. Moc nás to potěšilo, děkujeme za podporu. V Rumunsku jsme prošvihli místo k zakoupení dálniční známky. Ve snaze nalézt cestu zpět, která se ukázala jako marná, jsme narazili na místního baču, který pásl ovce poddél cesty a nechali si poradit od pána, z kterého se vyklubal slovensky hovořící brat, který rybařil vedle svodidel u cesty. Dosud nevěříme, že by tam kdy nějaké ryby mohly být. V Aradu jsme museli zastavit nejen pro nákup, ale také z udivení nad enormní nepřehlednou kabeláží proudu táhnoucí se celým městem. Na vesnicích se střídají luxusní vily s jednopatrovými domečky ne toliko odlšišné od našich vesnických. V každé vesnici jsou vždy jeden až dva kostely (v závislosti na různorodosti vyznání obyvatel, nejčastěji asi katolické a pravoslavné) s typickou stříbrnou střechou. Nebýt toho, že často nechávají domy neomítnuté, vypadalo by to tu pěkně. Kluci vymysleli místo pro kempování, a to ve městě Lipova poblíž vody. První ochutnávka divočiny a zatěžkávací jízda na Klenota čekala právě zde. Skrze rozebranou díratou silnici a po kamínkovité cestě jsme sjeli kamsi mezi louku a kukuřičné pole. Zastavili jsme u cesty, která značila, že se tu něco bude stavět – možná nějaký pěkný domek u řeky. Při obhlídce našeho nalezeného místa pro přespání, jsme zjistili, že na sousedním pozemku někdo je a rybaří. Soudě podle množství plechovek a bordelu u řeky, rozhodli jsme se, že by toto místo nemuselo naší přítomností nijak zvlášť utrpět a tak jsme zůstali. Kluci přefiltrovali do naší závěsné sprchy zakalenou vodu z řeky, rozbalili jsme stany a chtěli jsme v klidu ještě posedět venku, v čemž nám zabránily neustálúúe se stupňující útoky krvelačných komárů. Rychle jsme vše naházeli do stanů a chtěli den zakončit jedním dvěma pívy. Kolem nás však po cestě projížděla auta a jeden týpek nám dost nahnal strach, když si na nás začal svítit baterkou. Navíc nám tuhá stébla prorazila podlážku stanu. Rezignovaní a odevzdaní osudu jsme usnuli.

Ponaučení dne: komáři jsou fakt zlo, nekempovat tak blízko vody