Den první (2.7.16)
Zdá se to neuvěřitelné, dokonce až nemožné, ale nakonec jsme skutečně vyrazili vstříc dobrodružství a netušeným zážitkům. A stálo nás to jen rok fantazírování, dva měsíce intenzivního vyběhávání formalit (a že jsme si kvůli poslednímu vízu střihli pěkný sprint na íránskou ambasádu), deset hodin balení, několik hodin vyčkávání na ustání deště, loučení dvou rodin a jednu zapomenutou diskokouli (smutnej příběh). Ale nakonec jsme tu, na cestě, v temném hávu deštivé noci kdesi mezi Prahou a Brnem. Máme za sebou už 100 km, potkali jsme auto zaparkované v pangejtu, srnky podél silnice, překrásný pestrobarevný západ slunce, první střídání řidičů i první bloudění. Je čtvrt na dvanáct, nepřestává pršet, ale Klenot ničeho nedbaje uhání, seč mu síly stačí. A to i přesto, že je naložen až k prasknutí a i do malých kopečků sotva popadá dech. Tomáš na sebe vzal břemeno nočního jezdce a nezbývá než vám společně s Míšou popřát: „Mějte se famfárově.“